J 2,13–22

Milí bratři a sestry,

četli jsme, že byly blízko velikonoce a to je patrně důvod, proč máme v předvelikonoční době naslouchat také tomuto příběhu. To, co mně zaujalo na první poslech, je, že se zde dvakrát říká, že Ježíšovi učedníci si vzpomněli. Nejdřív si vzpomněli na to, co je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mne stráví“ a tak porozuměli tomu, co se to na chrámovém nádvoří děje. Proč tam Ježíš dělá takovou čistku. A na závěr dnešního oddílu jsme četli, že po vzkříšení si učedníci vzpomněli na to, co Ježíš při této příležitosti řekl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zvednu“ a proto uvěřili jeho slovu.

Evangelista Jan tímto způsobem, totiž, že učedníci si na něco důležitého vzpomněli, nabízí čtenářům svého evangelia vysvětlení Ježíšova buřičského činu v chrámu. Ježíš je Boží Syn, a proto plane horlivostí pro „dům svého Otce“. Pro chrám, který nachází zkomercionalizovaný, ovládaný obchodem, stal se z něho doslova „obchodní dům“. Z domu Ježíšova Otce se stal obchoďák. Lidé tam chodí vyměňovat peníze a nakupovat obětní zvířata. Z chrámu se stala směnárna a dobytčí trh.

Představte si ten mumraj. Na chrámovém nádvoří bylo možno koupit býky, ovce, kozy a holuby, tedy všechny druhy obětních zvířat. A z toho je taky vidět, že se na chrámovém provozu dalo dobře vydělávat a to patrně taky přispělo k tomu, co tak Ježíše rozlítilo.

Ale vraťme se k tomu motivu rozpomenutí. Učedníci znali Písmo. A to, co u Ježíše vidí, jeho horlivost pro Boží dům, jim koresponduje s něčím, co znají ze žalmových slov. Vzpomenou si na tato slova a tím se jim Ježíš spojí s postavami Božích mužů, kteří bojovali za správné uctívání Hospodina. Kteří pro ně dokonce nasadili svůj život. Neboť horlivost, která člověka „stráví“, doslova „pozře“, „pohltí“, znamená, že toho, kdo je veden takovouto horlivostí, toho to bude stát život. Protože vzbudí velkou nelibost, nepochopení a odpor.

Učedníci si při projevu Ježíšovi horlivosti vzpomněli na to, co znají z Bible a to jim umožnilo porozumět tomu, co Ježíš v tu chvíli vlastně dělá. Kdyby ta slova ze žalmu neznali, možná by taky v jejich myšlení převážila otázka po oprávněnosti Ježíšova práskání bičem a převracení stolů. Má na něco takového právo? Není to jen zlomyslná výtržnost? Něco jako převrácené popelnice a kontejnery na tříděný odpad? Ne, je to prorocký čin, který ukazuje, oč Ježíšovi jde. Jde mu o správnou oslavu jeho nebeského Otce. A všechno, co tuto oslavu degraduje, korumpuje, zneužívá pro kšeft, vzbuzuje v Ježíšovi stravující horlivost.

Možná si při tom učedníci vzpomněli taky na to, co píše prorok Zacharijáš: „Nebude už kramáře v domě Hospodina zástupů v onen den.“ (Zach 14,21). Ježíš vyhnáním obchodníků a směnárníků z chrámu naplňuje toto proroctví. Vyčišťuje posvátný prostor od všeho, co parazituje na slávě jeho nebeského Otce. Tím Ježíš navozuje stav, který plně zavládne v onen den, v den o kterém mluvili proroci. Bude to den prosazení Hospodinovy vůle. A s příchodem Ježíše tento den už nastává, aspoň v jakési předjímce. Je to den, kdy už nebude potřeba měnit peníze a kupovat si obětní zvířata, protože Bůh bude uctíván jinak než přinášením zvířecích obětí. Jak? Zanedlouho po této události to řekl Ježíš v rozhovoru se Samařankou: „Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,23).

Učedníci přijímají Ježíšův buřičský čin v chrámu a rozumí mu ve světle Písma, ale ostatní lidé se ptají po oprávněnosti toho, co dělá: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš se odvolával na důstojnost domu svého Otce, ale takováto odpověď jim nestačí a žádají další důkaz jeho oprávnění takto jednat. Ježíš tedy odpovídá slovy: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech mu dám povstat!“ (Jan 2,19). To slovo „povstat“ znamená také „vzkřísit“, „povstat z mrtvých“.

Takovýmto způsobem Ježíš poukazuje na svou násilnou smrt a na své vzkříšení. Protože chrámem myslí své tělo. Jeho ukřižování a vzkříšení je tím největším znamením, že může činit to, co nyní činí. A když se to pak opravdu stalo a Ježíš byl ukřižován a vzkříšen, tak si jeho učedníci zase vzpomněli, že to tenkrát říkal a uvěřili jeho slovu.

Ježíš ve své odpovědi klade souvislost mezi chrámem, ve kterém je uctívaný Bůh, a mezi svým tělem. Mluví o svém těle jako o chrámu. Lidé však vztahují jeho slova na chrám zbudovaný z kamenů a proto naprosto nechápou, co jim to Ježíš říká. Ale jeho učedníci si vzpomenou na tato jeho slova a pochopí to. Pochopí, že zmrtvýchvstalý Ježíš shromažďuje národy a sjednocuje je v oslavě Boha skrze svoje tělo a krev.

BaS, chtěl bych jít v tom přirovnání chrámu a těla ještě o kousek dál. Toto přirovnání je totiž známe také od apoštola Pavla, který píše do Korintu: „Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1Kor 6,19–20).

Apoštol Pavel nám připomíná, že chrámem je také naše tělo, je chrámem Ducha Svatého. A proto máme svým tělem oslavovat Boha, to je přece účelem chrámu. Tedy to, co říká Ježíš o sobě, o svém těle, platí svým způsobem také o nás. Tělo každého z nás je chrámem Ducha Svatého. Je to chrám, který bude také jednou znovu postaven, věříme přece „v těla z mrtvých vzkříšení“. Ale je to taky chrám, který potřebuje očištění, potřebuje, aby z něj bylo vyhnáno všechno, co pravou oslavu Boha degraduje a korumpuje. Co z našeho těla dělá záležitost komerce, co je zaprodává tak, že už nepatří Bohu, neslouží mu a neoslavuje jej.

BaS k očištění chrámu našeho těla došlo při křtu, který je znamením toho, že patříme Bohu. Když budeme za chvíli svědky křtu, rozpomeňme se, že také my jsme byli takto očištěni a tedy, že patříme Bohu. Že ho máme oslavovat a uctívat i skrze svá těla, tedy tím jak se tělesně projevujeme. Tím, čemu se propůjčeme nebo co naopak odmítáme.

Pane Ježíši, učedníci pamatovali na to, co je psáno a na to, co jsi řekl a uvěřili Písmu i slovu, které jsi pověděl. Pomoz, Pane, i nám pamatovat na to, že ty nás očišťuješ, abychom svými dušemi i těly, tobě věčně náleželi. Amen.