J 19,16-27 (Velký pátek)

Milí bratři a sestry,

opět se dnes vydáváme, spolu s věřícími lidmi na celém světě, v myšlenkách na ten kopec nedaleko Jeruzaléma, zvaný Golgota, abychom si připomněli utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista, ale především, abychom znovu promýšleli význam této události.

Uvědomujeme si, jak je Ježíšova smrt jedinečná v dějinách lidstva. Je to zvláštní smrt. Někdo by mohl říci, a také to tak skutečně někdy lidé říkají: „Co je na smrti Ježíše z Nazareta tak zvláštní. Vždyť se podobá smrti tisíců jiných, kteří byli nespravedlivě popraveni. Vždyť každá smrt je těžká.“ Někdy se říká, že smrt nás všecky srovná. Ve smrti jsme si všichni rovní. Každý přece musí umřít. To ano, to jistě platí.

A ta Ježíšova smrt nebyla zvláštní ani tím, že to byla smrt na kříži. V té době umíralo mnoho lidí podobným způsobem. Mnoho zajatců, zločinců, vzbouřených otroků, odpůrců římského režimu. Pro výstrahu jiných je Římané přibíjeli na kříž a ve velikých mukách nechávali pomalu umírat, aby jejich smrt měla odstrašující účinek. Proto bylo i to Jeruzalémské popraviště, Golgota, vybráno záměrně blízko města, tak, aby je dobře viděli ti, kdo tudy procházeli do města. A mnoho lidí tady bylo ukřižováno. Židovský historik z prvního století Josephus Flávius píše, že za římského obléhání Jeruzaléma v létě roku 70 dosahoval počet ukřižovaných zajatců pěti set denně, tedy tolika, že v celé oblasti nezůstalo žádné dříví, protože byly pokáceny všechny stromy a byly z nich udělány kříže.

Ježíšova smrt na Golgotě tedy není výjimečná ani svojí brutalitou. Ale je jedinečná svým významem, tím co znamenala a znamená v dějinách světa. Byla to smrt Božího Syna, která má dosah pro všechny věky. Ježíšovou smrtí a vzkříšením končí panství věčné smrti nad člověkem. Díky této Ježíšově zástupné smrti smí volit každý člověk mezi životem věčným a věčnou smrtí. Tak významná je smrt Ježíše Krista na kříži. Proto i každá okrajová událost této smrti má pro nás zvěstný význam. Každá epizoda těchto velkopátečních událostí je pro nás součástí evangelia.

Důraz evangelijního podání přitom není zaměřen na hrůzu tělesného utrpení ukřižovaných. Není to drastické líčení Ježíšova tělesného strádání. Tímto směrem evangelijní podání naši pozornost zaměřit nechce. Rozvádí se zde však jiné podrobnosti, o kterých se můžeme domnívat, že mají nějaký hlubší, symbolický význam. Obzvláště v Janově evangeliu mají popisované události často rozměr takovéhoto hlubšího odkazu. Upozorňují nás jemným, náznakovým způsobem na hluboký dosah těchto zdánlivě podružných detailů.

Mezi takovéto zdánlivé maličkosti patří líčení toho, co se stalo s Ježíšovým oděvem. Především evangelista Jan věnuje tomuto motivu zvláštní pozornost a oproti jiným evangelistům tento motiv více rozvádí. Rozdělení Ježíšova oděvu je naplněním výroku ze žalmu 22,19: „Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.“ Jan rozvádí naplnění tohoto žalmového výroku do dvou kroků. Prvním je rozdělení Ježíšova svrchního šatu na čtyři díly mezi vojáky, kteří Ježíše ukřižovali. Druhým krokem je losování o jeho spodní šat, který byl utkaný z jednoho kusu a proto je škoda ho trhat a tak o něj vojáci losovali, čí bude.

Motiv Ježíšova spodního šatu beze švů, v celku utkaného, má patrně ještě hlubší význam, než jen doslovné naplnění žalmového výroku. Takovýto spodní šat totiž nosil také velekněz. Dokonce, když si ho oblékl v den smíření a šel do svatyně vykonávat smírčí obřady, tak je o tomto spodním nesešívaném šatu řečeno, že to je „svatý oděv“ (Lv 16,4).

To, že má Ježíš na sobě tento nesešívaný spodní šat jej, představuje jako velekněze, který koná smírčí obřad za celý národ. Tento Ježíšův šat, který zůstává nerozdělený, i když padne do rukou těch, kteří jej ukřižovali, odkazuje také ještě na něco jiného, co patří Ježíšovi a co musí zůstat nerozdělené.

Evangelista Jan v 17. kapitole uvádí tzv. Ježíšovu velekněžskou modlitbu, ve které Ježíš prosí svého nebeského Otce, aby zachoval jednotu jeho učedníků. Této modlitbě se říká velekněžská, neboť Ježíš je zde přímluvcem před Bohem tak, jako byl v době Starého zákona přímluvcem a prostředníkem s Bohem velekněz. Ježíš zde prosí za svoje učedníky a zároveň je posvěcuje.

Ježíš v této modlitbě říká: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (J 17,19-22).

Ježíš prosí svého nebeského Otce, aby zachoval jednotu jeho učedníků, jednotu všech, kteří uvěřili pro jeho slovo. Aby mezi nimi nebyly roztržky, aby nebyli roztrženi tak, jako nebyl roztržen jeho velekněžský šat, který se dostal do rukou křižujících vojáků. I když se Ježíšovi učedníci octnou v rukou nepřátel, i když budou vystaveni těžkým zkouškám, „ať je mezi nimi zachována jednota,“ tak prosí Ježíš. Tato jednota není samoúčelná, má ukazovat světu, že Bůh poslal svého Syna, jednota Ježíšových učedníků má světu vyjevovat jednotu, která je mezi Bohem a Ježíšem.

Domnívám se, že Ježíšův bezešvý šat, který nebyl roztržen, symbolicky odkazuje na ty, kdo slyší Ježíšovo slovo a věří mu, tedy na nás, na Ježíšovi učedníky, kteří při sobě mají držet i když se octnou v rukou nepřátel.

Motiv nedělitelné jednoty církve, nového mezilidského společenství, kterou zakládá Ježíšova smrt na kříži, je v Janově evangeliu dále znázorněna lidmi, kteří stojí u Ježíšova kříže. Především jsou to ženy a mezi nimi na prvním místě Ježíšova matka.

Kde vzala Marie sílu, aby se postavila pod kříž svého syna? Neudělala by lépe, kdyby zůstala doma, aby nemusela být svědkem tohoto hrozného výjevu? Možná, že by to mnohé ženy takto řešily. Ale Marie musí být nablízku svému synovi i tehdy, když umírá. Vzácné ovšem je, že Marie není pod křížem samotná. Čteme, že pod křížem byli spolu s ní i další ženy a také Ježíšův milovaný učedník, který ji v tu hodinu přijal k sobě. Můžeme to přeložit i tak, že „kvůli té hodině ji přijal za svou“, tedy v důsledku Ježíšova ukřižování se Ježíšův milovaný učedník a Ježíšova matka stávají jedno. Učedník přijme Ježíšovu matku za svou. Situace, kterou popisuje Jan v úvodu do svého evangelia, kdy Ježíš jako Boží Slovo přišel do svého, ale jeho vlastní ho nepřijali, se teď obrací. Kvůli této hodině, kvůli Ježíšovu ukřižování je ustanovena nová Ježíšova rodina, kde se lidé navzájem přijímají za své. Tato nová rodina je obrazem jednoty církve.

Opět se zde jedná o důmyslné symbolické vyprávění, které neznamená jen to, že se má Ježíšův milovaný učedník postarat o Ježíšovu matku po jeho smrti. Evangelista Jan tímto způsobem vyjadřuje, jak Ježíšova smrt na kříži proměňuje a utváří mezilidské vztahy těch, kteří přijímají Ježíšovo slovo. My někdy mluvíme o tom, že církev vznikla o letnicích v Jeruzalémě. Ale už zde pod křížem se církvi kladou základy, které ukazují, jaká má církev být. Jednotná a vzájemně se přijímající.

Domnívám se, že jeden z významných rozměrů Ježíšovi smrti na kříži je právě otevření cesty do nové Boží rodiny, do rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církev. To není něco, co můžeme přehlédnout a nad čímž bychom mohli mávnout rukou. Nelze patřit Pánu Ježíši a nepatřit zároveň mezi jeho lid. On zemřel na kříži také proto, abychom my našli cestu k sobě navzájem, aby nás přiblížil jednoho k druhému a abychom se uměli přijímat za své. To není zanedbatelný rozměr v poselství o Ježíšově ukřižování. Naopak, zdá se mně, že je to v Janově evangeliu velmi silný důraz.

O církvi jako o Boží rodině můžeme mluvit také proto, že jsme si v církvi jeden druhého nevybrali tak, jak se vybírají přátelé. Do Boží rodiny se rodíme, podobně jako jsme se narodili do svých pokrevních rodin a nevybrali jsme si své sourozence ani své rodiče. Ani Marie si nevybrala Jana za svého syna a Jan si nevybral Marii za svou matku. To Ježíš ukřižovaný je dal dohromady: „Kvůli té hodině ji onen učedník přijal za svou.“

Kvůli této hodině Kristovy smrti je nám dáno přijímat za své lidi v církvi, jako své bratry a sestry, abychom tvořili společenství jednoty, společenství, které by se navzájem na cestě víry podpíralo, posilovalo a kde by mnozí mohli najít své místo, přijetí a porozumění, po kterém touží. Kde by se navzájem mohli sdílet a pomáhat si. Věřím, že také v tomto smyslu za nás Ježíš vydal svůj život a věřím, že to nebylo nadarmo. Amen.