J 14,23–31

J 14,23–31

Milí bratři a sestry,

ve čtvrtek si budeme připomínat Ježíšovo nanebevstoupení, událost, od které se už Ježíš nebude fyzicky setkávat se svými učedníky, neboť odejde ke svému Otci. Ve čteném úryvku ze 14. kapitoly Janova evangelia Ježíš na svůj odchod připravuje učedníky. Je to součást tzv. Ježíšovy řeči na rozloučenou. Ježíš odchází, ale nechává svým učedníkům tři velké dary. Jde o dar Ježíšova slova, dar Ducha a dar jeho pokoje. Uvedené dary nestojí vedle sebe nahodile, ale jeden vyrůstá z druhého.

Víme, že Ježíšova přítomnost na tomto světě byla jen dočasná. Ostatně, jsme na tom stejně. I naše přítomnost na tomto světě je pouze dočasná. Proto řada skutečností, které souvisejí s textem evangelia – např. přebývání u Otce, spása, Boží království – znamená přechod z omezenosti do stavu bez mezí, z dočasnosti do trvalého společenství s Bohem. Všimněme si, že je to právě dar Ježíšova slova, které nás na tuto cestu uvádí. Nejdřív Ježíš mluví o zachovávání jeho slova. Potom o příchodu Ducha svatého, díky kterému můžeme jít po této cestě v jeho síle. A nakonec je to Ježíšův pokoj, který je v plnosti právě tam, kde jsme plně s Bohem.

Takže nejdřív Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Sám Ježíš je vtělené Slovo podle úvodu Janova evangelia (J 1). Proto ten, kdo Ježíše miluje, zachovává jeho slovo. Ježíšovo slovo se zachovává láskou k Ježíšovi. Jinak řečeno, Ježíšovi jde o vztah lásky, ve kterém přetrvává jeho odkaz. Takovéto zachovávání Ježíšova slova je spojeno se zaslíbením. Ježíš zakrátko odejde a nebude již tělesně přítomen, ale člověk milující Ježíše se stává příbytkem živého Boha, Otce a jeho Syna. Protože Bůh je láska, a kdo miluje, v tom přebývá Bůh. Láska nám zprostředkovává přítomnost tělesně nepřítomného Ježíše a taky jeho Otce.

To je náročná poloha, Ježíš se však nespokojí s ničím míň než s láskou „agapé“ – bytostnou oddaností, úctou a bezvýhradným přijetím. A platí to také opak: „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“ Kdo nemiluje, i kdyby vydal sám sebe k upálení, nic to neprospěje, jak říká apoštol Pavel v 1 Kor 13. Láska je podle Ježíše kritérium veškerého náboženského jednání.

Výstižně to ilustruje příběh o králi, který měl tři proslulé zahrady. Přijel k němu na návštěvu sousední panovník, a když procházel první krásnou zahradou, ptal se, kdo se mu o tu zahradu stará. „To jsou otroci, moji váleční zajatci“. Pak šli do druhé, ještě krásnější zahrady. Na stejnou otázku král odpověděl: „Pečují o ni lidé, kterým za jejich práci dobře platím“. Třetí zahrada však byla ještě mnohem krásnější než ty dvě předchozí. „O tu se starají ti, kteří mne milují,“ odpověděl král.

Člověk může žít náboženský život a zachovávat Boží slovo jako otrok, nebo jako ten, kdo za to dostává zaplaceno životem věčným, nebo jako ten, kdo Boha miluje. „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo“ – říká Ježíš. To je zároveň to, co nám připomíná a do čeho nás uvádí Duch svatý: „Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ Duch svatý pokračuje v Ježíšově díle. Proto taky prvním ovocem Ducha svatého, to co dozrává v lidském životě pod jeho vlivem, je láska, jak píše apoštol Pavel Galatským (5,22). Láska, radost a pokoj.

A o pokoji jsou hned další Ježíšova slova: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Slova o pokoji jsou srozumitelná, když si uvědomíme rozsah hebrejského pojmu „šálom.“ Není to nějaký klídek, ale vlastně „souhrn všech Božích darů.“ Důležité je, že jde o Boží dar, nikoli o něco, co by vycházelo z našich možností nebo možností tohoto světa.

Podívejme se ještě blíže na tyto tři Ježíšovy dary. Především je zde Ježíšovo slovo. Je to slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není jen a pouze slovo lidské, ale protože je to slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné.

Platí o něm to, co říká Bůh skrze proroka Izaiáše: „Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku… vykoná vše, k čemu jsem je poslal“ (srov. Iz 55,11). Není to tedy slovo, kterým bychom se mohli chlubit jako ojedinělým poznáním. Je to slovo „plné života a síly“, „ostřejší než každý dvojsečný meč“, ale – je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (Jan 6,68).

Další dar, který dává vzkříšený Ježíš, je Duch svatý. Duch, který nás uvede do celé pravdy, kterého posílá Otec, který nám připomene všechno, co Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit jako předmět, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i kdybychom mnoho znali a uměli. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.

A nakonec je to pokoj, kterým zahrnuje Ježíš své učedník. Ty, kteří mu nerozuměli, kteří ho opustili ve chvíli ukřižování, kteří se zdráhali uvěřit tomu, co říkaly ženy, když se setkaly se vzkříšeným Pánem. Pokoj, který znamená odpuštění i požehnání. Pokoj, který, jak říká evangelium, svět dát nemůže. Tento pokoj není klidem chvíle, ve které nás nikdo nevyrušuje. To je pokoj s Bohem skrze Krista, chvíle, kdy víme, že jsme Bohem milováni a že jsme u něho v bezpečí. Tento pokoj přináší každé setkání se vzkříšeným Kristem: v jeho slově, ve svátostech, ve společenství křesťanů, v modlitbě.

Když to shrneme, to, co učedníkům a tedy i nám po Ježíšově odchodu zůstává, je jeho slovo, které se zachovává milováním Ježíše, Duch svatý, který je náš Přímluvce a Utěšitel, který nám zároveň všechno připomíná a Ježíšův pokoj, proto se nemusí naše srdce chvět a děsit. To je výbava Ježíšova učedníka. S tímto můžeme žít plným křesťanským životem, i když přichází vládce tohoto světa. Síla zla, která stojí v opozici proti Ježíšovi, která se prosazuje násilím proti němu i proti jeho učedníkům. Proto Ježíš na závěr této své řeči vybízí učedníky: „Vstaňte, pojďme odtud!“

Ježíš odchází k Otci a učedníci jsou skrze něj vlastně také na cestě Bohu Otci. Máme se radovat z toho, že Ježíš jde k Otci, neboť podle jeho slov „Otec je větší než já“. Přídavné jméno „větší“ nelze brát tak, jak mu dnes rozumíme při běžném vyjadřování. V souvislosti Janova evangelia je tomu jinak: Ježíš a Otec jsou jedno. Cílem Ježíšovy cesty je setkání s Otcem: nejprve jde o Ježíšovo setkání s Otcem – říká: „jdu k Otci“ – potom o naše setkání s Bohem Otcem. Jinak řečeno: nelze ulpět na setkání s Ježíšem během jeho pozemského života, je třeba dojít s ním až ke zdroji všeho – k Otci. V tomto smyslu je Otec větší, je konečným cílem Ježíšova i našeho směřování.

Ježíš v rámci přípravy učedníků na svůj odchod, mluví o těchto věcech předem, dříve než se stanou, dříve než odejde, „abyste uvěřili, až se to stane“. Možná jste někdy slyšeli otázku: Co se vlastně Ježíšovým činem před dvěma tisíci roky ve světě změnilo? Život běží dál. Přicházejí války, neštěstí. Někteří lidé jsou dobří, o jiných se to dost dobře říci nedá; někteří jsou poctiví, a přitom chudí, jiní nepoctiví, a daří se jim dobře. Umírají nejen staří, ale i mladí. Řada problémů a starostí se vyřešila, ale jiné přibyly: zákeřné nemoci, terorismus, zbraně hromadného ničení, ekologické katastrofy, chudoba mnoha zemí světa. Někdy stačí strach z „neproduktivního“ stáří, ztráta naděje, opuštění blízkými lidmi. Pohled lidstva do budoucnosti je někdy pesimističtější než dříve. Lidská srdce se chvějí a děsí. Ale s Ježíšovým příchodem se něco podstatného změnilo. V našem úryvku evangelia jsou to tři dary, které Ježíš dal svým učedníkům. A takto obdarováni žijí ve světě ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. A jimi pak slouží jako „sůl země“ a „světlo světa“.

Pane Ježíši, ty jsi nás nezanechal opuštěné, dáváš nám vše, co potřebujeme k plnému křesťanskému životu. Pomoz nám znovu přijímat tvé dary a žít z jejich moci, z tvého slova, Ducha Svatého a tvého pokoje. Amen.