J 14,15-17.25-27

J 14,15-17.25-27

Milí bratři a sestry,

minulou neděli jsme si připomínali Ježíšovo slavné nanebevstoupení, jeho odchod k Otci, do pozice moci a slávy. Dnes si připomínáme, že tento odchod nenastolil pro církev stav opuštěnosti, ale nové období, v němž pokračuje Ježíšova přítomnost v církvi skrze Ducha Svatého. Ježíš o této události mluví jako o příchodu jiného „Přímluvce“, nebo „Utěšitele“, jak to překládají kraličtí. Ježíš ho posílá místo sebe a říká: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy.“ (J 14,16.17).

Úlohou Ducha Svatého je podle tohoto označení být pro nás přímluvcem. Toto označení je převzato z oblasti soudnictví a znamená vlastně „obhájce“ nebo „zastánce“. Označuje toho, kdo je „přivolaný na pomoc“. Duch Svatý tedy pro nás znamená to, že máme dovolání, že máme možnost dovolat se pomoci, máme zastání, a tedy máme odtud plynoucí útěchu, povzbuzení a zároveň také někoho, kdo nás vede k pravdě.

Naším obhájcem u Boha, před Božím trůnem, je sám Ježíš Kristus. Když Ježíš učedníkům říká, že vyslyší jejich modlitby, tak tím naznačuje, že vykonává úlohu přímluvce. V první listu Janově čteme: „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1 J 2,1). Můžeme se spolehnout na to, že on, Ježíš, jedná v náš prospěch na těch nejvyšších místech, u Boha Otce. Vyslýchá naše modlitby a zastává se nás před žalobcem, kterým je satan (Zj 12,9.10).

Ale zároveň nám Ježíš ještě posílá „jiného Přímluvce“, dalšího utěšitele, aby byl s námi, aby působil v nás. Abychom s jistotou věděli, že máme u Boha zastání. Jsme sice lidé hříšní, ale to nemusí znamenat, že jsme pro Boha nepřijatelní. Máme přímluvce u Boha, ale máme také utěšitele, který zůstává s námi a působí v nás (v. 17). To proto, abychom mohli aktuálně prožívat útěchu, smíření s Bohem, odpuštění, radost a naději ze spasení. Ale také, abychom nezapomínali ve svém životě na Ježíšova slova, na jeho učení.

Takže máme dva přímluvce. Jedním je Ježíš, který se za nás přimlouvá u Božího trůnu, kde dělá něco objektivního pro naši spásu, ale zároveň je tady s námi ještě další přímluvce, který působí v nás, na naše myšlení, na naše rozhodování a ovlivňuje naše činy. A to je dílo Ducha Svatého. Jeho posláním je také „učit“ a „připomínat“ všechno, co Ježíš řekl a udělal v průběhu svého pozemského života. Toto vyučování a připomínání ovšem nevede člověka do hluboké minulosti, ale uschopňuje ho správně vidět svoji současnost. Uschopňuje nás pravdivě nahlížet to, jak žijeme. Proto je Duch Svatý také opakovaně nazvaný Duchem pravdy. Duchem, který oznamuje pravdu. Pravdu o Bohu a pravdu o nás, neboť také říká, v čem je hřích (16,8).

Svět tohoto Ducha pravdy nepřijímá, protože pravdu nechce slyšet. Ale my, jako Ježíšovi učedníci máme být schopni vystavit se pravdivému pohledu na svůj život. I když to pro nás může být nepříjemné, protože jsme lidé hříšní, a když nás někdo konfrontuje s pravdou o našem životě, tak nás to usvědčuje z hříchu. Ale důležité je si při tom uvědomit, že důsledkem působení Ducha Svatého je v posledku náš pokoj. Ježíš sám to potvrdil, když k příslibu Ducha Svatého připojil také dar pokoje: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu… Pokoj vám zanechávám…“ (v. 26.27). Tento pokoj v nás působí právě Duch Svatý, který nás napomíná i utěšuje. Důsledkem jeho působení je to, že se naše „srdce nechvěje a neděsí!“ (v. 27).

Duch Svatý je naším utěšitelem, je pro nás Duchem pravdy, rádcem, a učitelem. Toto všechno jsou jeho funkce, tak jak je představuje Janovo evangelium. Je to velký Boží dar pro život Ježíšových učedníků poté, co od nich Ježíš odešel. Duch Svatý je dán pro nás, kteří žijeme v době mezi Ježíšovým odchodem k Otci a jeho slavným návratem. Jedinou podmínkou, kterou Ježíš pro přijetí Ducha Svatého vyslovuje, jsou jeho slova o lásce: „Milujete-li mně, budete zachovávat má přikázání a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce…“ (v. 15).

A podobně to Ježíš ještě opakuje o několik veršů dál: „Kdo mně miluje, bude zachovávat mé slovo… přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (v. 23). Bůh přebývá v člověku prostřednictvím svého Ducha. Ve kterém člověku? S jistotou můžeme říct jen to, že v každém, kdo miluje Ježíše. Vzájemná láska je sjednocujícím prvkem mezi Ježíšem a jeho učedníky a Ježíš v tomto prostoru lásky dává Ducha Svatého. Konkrétně prosí Otce, aby nám poslal jiného Přímluvce, který s námi bude navždy. Tedy vždycky a všude.

Tento jiný Přímluvce není vázaný tělem tak, jako byl Ježíš, tedy není vázaný lokálně. Ježíš během svého pozemského života, když např. působil v Galileji, tak nepůsobil v Jeruzalémě a když byl v Jeruzalémě, tak zase nebyl nikde jinde. Ale Duch Svatý je jistě všude tam, kde učedníci milují svého mistra. Svět jej nemůže poznat, protože svět odpověděl na Ježíšův příchod jeho ukřižováním. Svět zůstává oddán nepravdě a odmítá to, co nemůže vlastnit a ovládat.

Duchem Svatým ovšem nelze manipulovat, nelze jej ovládat, nelze jej majetnicky vlastnit a zneužívat ve svůj prospěch. Proto svět Ducha Svatého, Ducha pravdy, nepřijímá a nezná. Na nás není posuzovat, kdo patří k tomuto světu, pro nás je důležité, že víme o důležitosti lásky k Ježíšovi a otevřenosti k pravdě pro přijetí Ducha Svatého. Láska k Ježíšovi přitom není nějaký zbožný pocit, ale projevuje se zcela konkrétně zachováváním jeho přikázání.

Bratři a sestry, z hlediska Božího působení na tomto světě žijeme ve stejné době, jako ti, kterým evangelista Jan psal své evangelium. V době, kdy je tělesná nepřítomnost Ježíše nahrazena přítomností Ducha Svatého. Ducha, který nám zprostředkovává to, že Ježíš je živý a přimlouvá se za nás. Buďme si tedy jisti, že tento duch je dán každému, kdo miluje Ježíše, kdo zachovává jeho přikázání a zůstává otevřený vůči pravdě o Bohu i o sobě.

Dnes jsme také pozvání k tomu, abychom skrze působení Ducha Svatého zakoušeli přítomnost tělesně nepřítomného Ježíše při shromáždění kolem jeho stolu. Přijměme toto pozvání s důvěrou, že Ježíš i Duch Svatý jsou našimi stálými přímluvci.

Duchu Svatý, děkujeme ti za útěchu, kterou pro nás máš, když se trápíme nad sebou nebo nad tím, co jsme ztratili. Posiluj v nás odhodlání k pravdě a k lásce. Amen.