J 12,1-8

1Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. ²Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. ³Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. ⁴Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: ⁵„Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ ⁶To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. ⁷Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! ⁸Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ 

Milí bratři a sestry,

máme dnes před sebou příběh dojemné oddanosti a lásky vůči Ježíšovi, kterou Marie projeví tím, že pomaže Ježíšovi nohy vzácným olejem a utře je svými vlasy. Marie Ježíše pomaže, avšak nikoli jeho hlavu, ale nohy. Ježíš je pomazaný, tedy Mesiáš, ale jinak než bývali ve Starém zákoně pomazáni králové či proroci. Ne nejvyšší, ale nejnižší část jeho těla představuje jeho „pomazanost“, tedy jeho mesiášství. Ježíš přišel, aby chodil po našich cestách, ve stejném prachu, blátě a špíně jako my. A také on sám bude za pár dní mýt a otírat nohy svým učedníkům (J 13). Marie svým intuitivním jednáním ve skutečnosti označí Ježíše za pomazaného, za mesiáše v jeho poníženosti.

Ale proč to vlastně Marie udělá? Vždyť se to zdá být tak pošetilé až bláznivé. Proč se Marie sklání k Ježíšovým nohám, maže je vzácným olejem a otírá svými vlasy? Patrně je to projev její lásky vůči Ježíšovi. Je to zároveň výraz sklonění a pokory před Ježíšovou čistotou, výraz láskyplného uctívání a také prosté radosti z přebývání v Boží blízkosti. Marie tak jedná v touze po dotyku, který neznamená vlastnit, ale být druhému bezprostředně blízko, být s Ježíšem. Každopádně tu nenajdeme žádný odstup. Je to projev její osobní zbožnosti, bezprostřední důvěry a obětavé lásky k Ježíšovi.

Marie nedbá na to, co si o tom kdo pomyslí, ani co to stojí. Takto přeci jedná láska. Připadá nám to zvláštní? Každopádně zvláštní a nemístné to připadlo těm, kteří to tenkrát pozorovali. V Janově evangeliu za všechny takové promlouvá Jidáš. Vidí v tom především mrhání. Jidáš je dobrý finančník a umí odhadnout cenu, za kterou by se dal ten vzácný vonný olej prodat. Kdepak, jeho by hned tak někdo neošidil. On by za něj dostal nejmíň tři sta denárů, a to už je pěkná suma. Tehdy průměrný plat za deset měsíců. Řekněme, dnes tak sto padesát tisíc korun. Za to už by se dala udělat slušná charita. A Jidáš svým promluvením tu dojemně voňavou chvilku zkazí.

Evangelista Jan si myslí, že to Jidáš řekl proto, že byl zloděj a kradl ze společné pokladny, kterou měl na starosti. Ježíš však odmítl Jidášovu výtku na adresu údajné Mariiny marnotratnosti jinak: „Nech ji, uchovala to k mému pohřbu!“ Ježíš tedy interpretuje její čin tak, že mu dává hodnotu, které tehdy mohli rozumět všichni. Je to pomazání k pohřbu. Příprava těla na pochování byla tehdy považována za projev milosrdenství. Tak Ježíš ospravedlňuje Mariinu marnotratnost. Pro Marii to byl patrně spontánní projev její lásky, výraz její náklonnosti k Ježíšovi. A Ježíš tento rozměr jejího činu ještě prohloubí, když jej uvede do souvislosti s tím, co jej brzy čeká.

V tehdejším židovství platilo řádné pohřbívání mrtvých za tzv. „skutek lásky“. To, že se někdo postaral o zesnulého a zajistil jeho tělu náležité zaopatření. A Marie vlastně učinila tento skutek lásky, k němuž jinak nebude mít příležitost. Pomazání – jakési nabalzamování – vykonala předem na tom, koho čeká poprava a jemuž tedy hrozí, že bude bez patřičného zaopatření hozen do hrobu zločinců. Spontánní výraz její náklonnosti je tak zároveň tím, co lze označit tehdejším termínem „skutek lásky“, ve smyslu „projev milosrdenství“, tedy něco jako vyšší rovina „dobrého skutku“.

Velikost Mariiny náklonnosti k Ježíšovi podtrhuje ve vyprávění také skutečnost, že vůně toho oleje naplní celý dům. Je to něco nepřehlédnutelného, vlastně spíš nejde to nepocítit. V předchozím příběhu o Lazarově vzkříšení Marta Ježíšovi namítala, že z hrobu mrtvého Lazara už bude vycházet puch. Zde naopak Marie, která pomazává Ježíšovo tělo k pohřbu, naplní celý dům vůní vzácného oleje. Je to jakási vůně života, vzácná a líbezná. Ježíšovo tělo nebude zapáchat rozkladem, naopak bude vonět novým životem.

V tomto smyslu je Mariino gesto symbolické a prorocké. Odhaluje výjimečnost chvíle, o kterou se jedná. A Ježíš ji potvrzuje tím, že říká: „chudé máte vždycky sebou, ale mne nemáte vždycky“. Brzo mně už nebudete mít. To učedníci nevědí a nechápou, ale Marie to ve své lásce minimálně tuší. Ví, že už nemá smysl na nic čekat, teď nemá smysl šetřit, protože brzo už nebude možnost lásku k Ježíšovi nějak projevit. Bude od nich vzat.

Je totiž šest dní před velikonocemi a Ježíš je v Betánii, vesnici poblíž Jeruzaléma. Tato vesnice je jakousi oázou, osvěžením na cestě ke kříži, místem, kde přebývají Ježíšovi přátelé. Ježíš je tam uprostřed svých učedníků a přátel, všichni společně večeří a všechno by to mohlo působit jako příjemná sešlost. Ale Ježíš se zde vlastně připravuje na svůj pohřeb. Díky tomu, co udělala Marie, to vyjde najevo. Je to den přípravy Ježíšova pohřbu. A myslím, že mu projev Mariiny lásky pomohl vykročit a jít dál na cestu kříže, protože láska je posilou i k tomu nejtěžšímu úkolu.

Ježíš ještě slavnostně vjede do Jeruzaléma, umyje učedníkům nohy a dá jim tak příklad pokory a služby. Možná, že učedníkům ve chvíli, když jim Ježíš myje a utírá nohy, dojde smysl toho, co prokázala Ježíšovi Marie. Pak se Ježíš za své učedníky pomodlí, aby byli jednotní, a pak už je zatčen, odsouzen, popraven a pohřben. S Marií se už od toho večera, kdy mu tak velkoryse ošetřila nohy, asi neuvidí. A proto se jí proti Jidášovi zastává a odmítá vnímat její čin hlediskem vnější užitkovosti, které je v dané chvíli nemístné, protože toto hledisko přezírá a uráží Mariinu oddanost a lásku.

A Marie chce svou lásku prokázat, udělá pro milovaného člověka všechno, dá to nejdražší co má, dokud je k tomu ještě příležitost. Předjímá tím Ježíšovu blízkou smrt, uchovala to pro den přípravy na jeho pohřeb. Jakoby si Marie uchovávala onen vzácný olej pro nejlepší příležitost k jeho použití a ta nyní nastala. Je to Ježíšova příprava na pohřeb. K jinému pomazání jeho těla již nedojde, neboť je předešlo vzkříšení. Marie svým překvapivým skutkem vlastně vyjádřila, jak to bude s Ježíšem dál. Ovšem nejen jeho smrt a pochování, ale v jakémsi předstihu také to, že Ježíšovo mrtvé tělo už nebude pomazáno a ani se z něj nebude linout puch mrtvolného rozkladu.

Vůně vzácného oleje na Ježíšových nohou, která naplní celý dům, bývá vykládána jako šířící se vůně evangelia, radostné zprávy o Ježíšově smrti a vzkříšení, která pronikne do celého světa. Šíření této vůně je důsledkem Mariiny obětavé a nevypočítavé lásky k Ježíšovi. Jednání Marie se zdá být oslavou Krista, která něco stojí, je děkováním, které není laciným, prázdným zvukem, ale hodnotným darem. Tak jako je drahý Ježíš, jeho smrt a vzkříšení, tak je na místě jemu darovat to nejlepší a nejdražší co máme s vědomím, že to není žádné plýtvání, ale to nejsmysluplnější, co můžeme udělat. Ovšem takto jednat je možno pouze tomu, kdo bezvýhradně miluje. To však kalkulující Jidáš nikdy nepochopí.

Pane, ty v nás vzbuzuješ tím, jak ses nám daroval, lásku. Kéž by tato vůně lásky prostupovala celým domem, který jako lidé obýváme. Amen.