J 11

Milí bratři a milé sestry!

Pouze evangelista Jan nám vypráví tento pozoruhodný příběh o vzkříšení Ježíšova přítele Lazara. Zařazuje jej těsně před Ježíšův velikonoční příběh jako poslední ze sedmi znamení, na kterých chce ukázat, kdo je to Ježíš.

Všimněte si, že Lazar v tom příběhu ustupuje do pozadí. Nic neříká. Nic nedělá. Nedovíme se o jeho pocitech před smrtí ani o tom, co prožíval po svém vzkříšení. Hlavní postavou je Ježíš. On to je, kdo jde vstříc nebezpečí, když se vrací do Judska, tam, kde má mnoho protivníků. On dává Lazarovým sestrám naději na vzkříšení. On se rozhorlí tváří tvář lidské beznadějí a zoufalství. On prosí svého Otce o pomoc. On volá mrtvého ven z hrobu. Je víc než nápadné, jak je Lazar sám v příběhu upozaděn a všechna naše pozornost je soustředěna na Ježíše.

To sleduje jeden důležitý cíl. Vyprávěním o zmrtvýchvstání obyčejného člověka - Lazara, chce evangelista Jan ukázat, co pro nás znamená zvěst o vzkříšení. Ježíšovo zmrtvýchvstání není jen jeho soukromé vítězství, ani pouhý důkaz, že byl opravdu Synem Božím. Ježíšovo vzkříšení, jeho vítězství nad smrtí, má jedinečný význam pro každého z nás. Abychom si to dovedli lépe představit, líčí evangelista Jan dosah Kristova vzkříšení na příběhu jednoho z nás, totiž Lazara z Betanie.

Tak jako Lazar žijeme ve světě nemocí a smrti. Dokonce ani ti, kdo jakožto křesťané věří, že je Ježíš miluje, nezůstávají ušetřeni utrpení nemoci a trápení nad smrtí svých blízkých. Podobně jako Lazar, Marie a Marta očekáváme, že nám Pán přijde hned na pomoc a uchrání nás. Ale Ježíš pomáhá jinak, ačkoli ví o slzách, které s nemocemi a smrtí souvisí, a není k tomu netečný.

Když Ježíš dostává zprávu, že jeho přítel je nemocen, pronese zvláštní větu: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží.“ (verš 4). Nemoc a umírání nevede k naší věčné záhubě. Ježíš klidně počká ještě dva dny a nechá Lazara zemřít, aby se ukázalo, jak je Bůh mocný. Lazar však není obětí jakýchsi vyšších plánů. Výslovně tu čteme, že Ježíš Lazara miloval. Podobně jako miluje každého z nás. Proto i o našich nemocech a trápeních platí, že mohou posloužit Boží slávě.

Rozumím tomu tak, že život žádného z nás nemá smysl jen sám v sobě. Hodnota lidského života nezávisí na tom, co jsme si sami vytkli jako svůj cíl, ale souvisí s tím, co činí Bůh. V tom je pro nás naděje. Náš život není fatálně sevřen do kategorií úspěchu či neúspěchu, zdraví či nemoci, šťastného nebo nepodařeného manželství. Náš život patří do příběhu Boží spásy. Jsme tu proto, aby skrze náš život byl oslaven Bůh a jeho Syn Ježíš Kristus.

Ježíš to říká o nemoci, ze které jsou všichni nešťastní a proti níž jsou bezmocní. Smysl a cíl našemu životu tedy nedává to, co sami dokážeme nebo nedokážeme, co se nám podařilo nebo v čem jsme prohráli. Náš život není pomalé či rychlejší směřování k neodvratnému konci, ale cesta k Boží slávě a jeho vítězství v našich životech. Skrze náš život bude jednou Bůh oslaven. Život každého z nás poslouží jako svědectví o Boží lásce a věrnosti. V tom je smysl našeho vzkříšení, našeho vykročení do nového života.

Ježíš se kvůli Lazarovi vydal do smrtelného nebezpečí, vrátil se do Judska, kde ho chtěli před nedávnem ukamenovat. Učedník Tomáš to pochopil dobře, když na to řekl: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“ (verš 16). Lazarovo vzkříšení se podle evangelisty stává bezprostředním podnětem Ježíšova zatčení a smrti. Je to vzkříšení, které je vykoupené jeho životem. On se pro nás a pro naše vzkříšení vydal na smrt. Ale tím se také ukázala Boží životodárná moc, Boží sláva. Ježíš jako zmrtvýchvstalý nám může dát podíl na svém životě.

Příběh o vzkříšení Lazara je napsán z hlediska Ježíšova vzkříšení. Ježíš ví, že Lazar umírá, a přece zůstává ještě dva dny na druhém břehu Jordánu. Nepřichází hned. Nechce zasahovat bezprostředně. Nechce jen uzdravit ani oživit právě zemřelého, tak, jako to udělal v případě syna vdovy z Naim (L 7) nebo dvanáctileté dcery představeného synagogy (Mk 5). Tentokrát chce opravdu vzkřísit z mrtvých. Lazar je už v rozkladu, už je mrtvý čtvrtý den, jak říká Lazarova sestra Marta (verš 39).

V Ježíšově rozhovoru s Martou nastává vyvrcholení celého příběhu. Marta nejdřív přichází k Ježíšovi s výčitkou: „Kdybys přišel dřív, mohls´ ho ještě zachránit. Teď už je pozdě.“ Je to bolest, kterou prožíváme společně s Martou a Marií. Každému z nás někdo zemřel a my jsme se přitom museli vyrovnat s tím, že nám Bůh nepomohl. Nevyslyšel naše prosby a nepřišel včas podobně, jako se Ježíš opozdil, když ho volali do Betanie. Ale tak jako Marta i my věříme, že když Bůh nepomohl dnes, pomůže nám v poslední den. Tuto naději jako křesťané sdílíme společně se svými židovskými bratry a sestrami.

Na to překvapená Marta slyší z Ježíšových úst: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít!“ (verš 25). To znamená, že vzkříšení není jen mlhavou a nepředstavitelnou vizí na konci věků, ale v Ježíši Kristu vstoupilo mezi nás. Kdo věří v Krista, tomu patří příslib, že „bude žít“, ať už jeho pozemský život skončí dříve nebo později.

A přesto, když Ježíš vidí, jak Marie pláče a jak pláčou i ostatní Židé, kteří přišli s ní, pláče i sám Ježíš. „… v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ (verše 33-36). Ale není to bezvýchodné pohlcení emocemi. Ježíš i v této pohnuté chvíli nepřestává zjevovat Boží slávu. Ví, že ho Otec vyslyšel. Řekl, že probudí Lazara ze spánku (verš 11) a svůj slib dodrží.

Do ticha hrobu mrtvého Lazara zazní Ježíšův mocný hlas: „Lazare, pojď ven!“ (verš 43). Lazar vyjde zavázaný do pláten a s tváří zahalenou šátkem. Může nás udivit, proč je oděv mrtvého popsán do takových podrobností a tento údiv potrvá do okamžiku, než nám bude Jan vyprávět o jiném hrobu a jiných pruzích pohřebního plátna a šátku, jímž byla ovázána hlava mrtvého (J 20,5-7). Mají Lazara rozvázat a nechat jít, musí být zbaven známek smrti, aby se mohl vrátit mezi své.

K plnému životu vzkříšeného nepatří jen podíl na slávě zmrtvýchvstalého Ježíše, ale i společenství s jeho bratřími a sestrami. Teprve pak dojde svého cíle Ježíšovo vystoupení „k Otci svému i Otci našemu“ a Bůh bude všechno ve všech.

Až do té doby se musíme stále znovu nechat „rozvazovat“ z pout smrti a stále znovu osvobozovat od šátku, který zakrývá náš pohled. Vždyť i ten, kdo věří v Ježíše, zůstává stejně jako Marta vystaven tlaku, aby tváří v tvář utrpení a před branami smrti pochyboval o Ježíšově moci, se kterou nás volá podobně jako Lazara zpátky do života, do společenství bratří a sester, zpátky k naději, lásce a věrnosti. Volá nás k životu, který už nikdy neskončí. Neboť vzkříšení to je Ježíš a skrze něj se Bůh oslaví i ve tvém životě.

Pane Ježíši, prosíme, abychom podobně jako mnozí z těch, kteří uviděli, co jsi učinil, uvěřili a žili nadějí věčného života. Amen.