J 11,1-45

J 11,1-45

Milí bratři a milé sestry!

Pouze evangelista Jan nám vypráví tento pozoruhodný příběh o vzkříšení Ježíšova přítele Lazara. Zařazuje jej těsně před Ježíšův velikonoční příběh jako poslední ze sedmi znamení, na kterých chce ukázat, kdo je to Ježíš a vzbudit v něj víru.

Všimněte si, že Lazar v tom příběhu ustupuje do pozadí. Nic neříká. Nic nedělá. Nedovíme se o jeho pocitech před smrtí ani o tom, co prožíval po svém vzkříšení. Hlavní postavou je Ježíš. On to je, kdo jde vstříc nebezpečí, když se vrací do Judska, tam, kde má mnoho protivníků. On dává Lazarovým sestrám naději na vzkříšení. On se rozhorlí tváří tvář lidské beznadějí a zoufalství. On prosí svého Otce o pomoc. On volá mrtvého ven z hrobu. Je víc než nápadné, jak je Lazar sám v příběhu upozaděn a naše pozornost je soustředěna na Ježíše.

To sleduje jeden důležitý cíl. Vyprávěním o zmrtvýchvstání obyčejného člověka, Lazara, chce evangelista Jan ukázat, co pro nás znamená zvěst o vzkříšení. Ježíšovo zmrtvýchvstání není jen jeho soukromé vítězství, ani pouhý důkaz, že byl opravdu Synem Božím. Ježíšovo vzkříšení, jeho vítězství nad smrtí, má jedinečný význam pro každého z nás. Abychom si to dovedli lépe představit, líčí evangelista Jan dosah Ježíšova vzkříšení na příběhu jednoho z nás, totiž Lazara z Betanie. Také proto je zde vzkříšení vylíčeno jako povolání z hrobu, z rozkladu.

Stejně jako Lazar i my žijeme ve světě nemocí a smrti. Dokonce ani ti, kdo jako křesťané věří, že je Ježíš miluje, nezůstávají ušetřeni utrpení nemoci a trápení nad smrtí svých blízkých. Podobně jako Lazar, Marie a Marta také očekáváme, že nám Pán přijde hned na pomoc a uchrání nás. Ale v tomto příběhu je zdůrazněno, že Ježíš pomáhá jinak, pomáhá mnohem víc, než si dokážeme představit. Když Ježíš dostává zprávu, že jeho přítel je nemocen, pronese zvláštní větu: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží.“ (verš 4). Nemoc a umírání nevede k naší věčné záhubě. Ježíš nepospíchá Lazara uzdravit, počká ještě dva dny a tím nechá Lazara zemřít, aby se následně ukázalo, jak je Bůh mocný. Lazar však není obětí jakýchsi vyšších plánů a zájmů. Výslovně tu čteme, že Ježíš Lazara miloval. Podobně jako miluje každého z nás. Proto i o našich nemocech a o naší smrti platí, že mohou nakonec posloužit Boží slávě. Ježíš také ví o slzách, které s nemocemi a smrtí souvisí, a není k nim netečný. Ježíš v tomto příběhu pláče, pláče s plačícími.

Ježíš neuzdraví každou smrtelnou nemoc, protože disponuje mocí vzkříšení. Život nikoho z nás nemá svoje poslední určení a svůj konečný smysl jen sám v sobě. Hodnota lidského života nezávisí na tom, co jsme si sami vytkli jako svůj cíl a jak jej dokážeme uskutečňovat. Hodnota lidského života se ukazuje v posledku na tom, co s ním činí Bůh. V tom je pro nás naděje. Náš život není fatálně sevřen do kategorií úspěchu či neúspěchu, zdraví či nemoci, šťastného nebo nepodařeného manželství, majetku, vlivu, postavení a prestiže, kterých jsme dosáhli nebo naopak nedosáhli. Náš život nad to všechno patří do příběhu Boží spásy. Jsme tu proto, aby i skrze náš pomíjivý život byl oslaven Bůh a jeho Syn Ježíš Kristus.

Ježíš to říká o Lazarově smrtelné nemoci, ze které jsou všichni nešťastní a proti níž jsou bezmocní. „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (verš 4) Smysl a cíl našemu životu tedy nedává to, co sami dokážeme nebo nedokážeme, co se nám podařilo nebo v čem jsme prohráli. Náš život není pomalé či rychlejší směřování k neodvratnému konci. I smrtelná nemoc může být cesta k Boží slávě. I skrze takto ochromený život může být Bůh oslavený. Vzkříšení každého z nás bude svědectvím o Boží lásce a věrnosti. Ježíš bude oslaven naším vzkříšením.

Ježíš se kvůli Lazarovi vydal do smrtelného nebezpečí, vrátil se do Judska, kde ho chtěli před nedávnem ukamenovat. Učedník Tomáš to pochopil dobře, když na to řekl: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“ (verš 16). Lazarovo vzkříšení se podle evangelisty Jana stává bezprostředním podnětem Ježíšova zatčení a následné smrti. Je to vzkříšení, které je vykoupené Ježíšovým životem. On se pro nás a pro naše vzkříšení vydal na smrt. Ale tím se také ukázala Boží životodárná moc, Boží sláva. Ježíš jako zmrtvýchvstalý nám může dát podíl na svém novém životě.

Příběh o vzkříšení Lazara je napsán z hlediska Ježíšova vzkříšení. Evangelista Jan ví o Ježíšově vzkříšení a snaží se nám tímto příběhem přiblížit jeho dosah. Proto Ježíš, když se dozví o Lazarově vážné nemoci, zůstává ještě dva dny na druhém břehu Jordánu. Nepřichází hned. Nechce zasahovat bezprostředně. Nechce jen uzdravit ani oživit právě zemřelého, tak, jako to udělal v případě syna vdovy z Naim (L 7) nebo dvanáctileté dcery představeného synagogy (Mk 5). Lazar je už v rozkladu, už je mrtvý čtvrtý den, jak říká Lazarova sestra Marta (verš 39). Byl uložen do hrobu a tam se rozkládal. To je důležité, protože vzkříšení je povolání k životu z tohoto stavu.

V Ježíšově rozhovoru s Martou nastává vyvrcholení celého příběhu. Marta nejdřív přichází k Ježíšovi s výčitkou: „Kdybys přišel dřív, mohls´ ho ještě zachránit. Teď už je pozdě.“ Je to bolest, kterou prožíváme společně s Martou a Marií. Každému z nás někdo zemřel a my jsme se přitom museli vyrovnat s tím, že nám Bůh nepomohl. Nevyslyšel naše prosby a nepřišel včas podobně, jako se Ježíš opozdil, když ho volali do Betanie. Ale tak jako Marta i my věříme, že když Bůh nepomohl dnes, pomůže nám v poslední den. Tuto naději jako křesťané sdílíme společně se svými židovskými bratry a sestrami.

Na to překvapená Marta slyší z Ježíšových úst: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít!“ (verš 25). To znamená, že vzkříšení není jen mlhavou a nepředstavitelnou vizí na konci věků, ale v Ježíši Kristu vstoupilo mezi nás. Kdo věří v Krista, tomu patří příslib, že „bude žít“, ať už jeho pozemský život skončí dříve nebo později.

A přesto, když Ježíš vidí, jak Marie pláče a jak pláčou i ostatní Židé, kteří přišli s ní, pláče i sám Ježíš. „… v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ (verše 33-36). Ježíš pláče, ale není to bezvýchodné pohlcení emocemi. Ježíš i v této pohnuté chvíli nepřestává zjevovat Boží slávu. Ví, že ho Otec vyslyšel. Řekl, že probudí Lazara ze spánku (verš 11) a svůj slib dodrží.

Do ticha hrobu mrtvého Lazara zazní Ježíšův mocný hlas: „Lazare, pojď ven!“ (verš 43). Lazar vyjde zavázaný do pláten a s tváří zahalenou šátkem. Může nás udivit, proč je oděv mrtvého popsán do takových podrobností a tento údiv potrvá do okamžiku, než nám bude Jan vyprávět o jiném hrobu a jiných pruzích pohřebního plátna a šátku, jímž byla ovázána hlava mrtvého (J 20,5-7). Má tak vyniknout analogie mezi vzkříšením Lazara a vzkříšením Ježíše. To, co se stalo s Ježíšem, stane se i nám.

Ježíš přikazuje Lazara rozvázat a nechat ho jít. Musí být zbaven všech známek smrti, aby se mohl plně vrátit mezi své. K plnému životu vzkříšeného nepatří jen podíl na slávě zmrtvýchvstalého Ježíše, ale i společenství s jeho bratřími a sestrami. Teprve pak dojde svého cíle Ježíšovo vystoupení „k Otci svému i Otci našemu“ a Bůh bude všechno ve všech.

Až do té doby se musíme stále znovu nechávat „rozvazovat“ z pout smrti a stále znovu se osvobozovat od šátku, který zakrývá náš pohled. Vždyť i ten, kdo věří v Ježíše, zůstává podobně jako Marta vystaven tlaku, aby tváří v tvář smrti pochyboval o Ježíšově moci. Je to moc jeho nového života, se kterou nás volá podobně jako Lazara ze smrti do společenství bratří a sester, k naději, k lásce, k životu. Neboť vzkříšení to je Ježíš a skrze něj se Bůh oslaví při každém z nás.

Pane Ježíši, prosíme, abychom podobně jako ti, kteří uviděli, co jsi učinil, a uvěřili, také my uvěřili a žili nadějí života věčného. Amen.