J 10,11-18

Milí bratři a sestry,

dnešní neděle je v rámci církevního roku tzv. nedělí dobrého pastýře, protože se čtou biblické oddíly o dobrém pastýři, z nichž nejznámější je Ž 23 a také ten přečtený oddíl z desáté kapitoly Janova evangelia.

Evangelista Jan podává jakýsi hlubší výklad ostatních evangelií, kterým chce jejich obsah prohloubit a zvnitřnit. Proto evangelista Jan často používá Ježíšova prohlášení v první osobě. V dnešním oddíle máme hned dvakrát Ježíšův výrok: „Já jsem dobrý pastýř“. Protože jsme zvyklí na tato vyjádření, tak nám už možná nepřipadají nijak zvláštní, ale myslím, že na člověka, který je slyší poprvé, patrně působí jako projevy někoho, komu chybí zdravá sebekritika. Někoho, kdo se považuje za Boha chodícího po zemi.

Přitom z ostatních evangelií víme, že Ježíš byl mnohem skromnější, bránil se například tomu, aby mu někdo říkal „dobrý“, protože dobrý je jedině Bůh. A když Ježíš podle ostatních evangelistů mluví sám o sobě, tak si nejčastěji říká „Syn člověka“. Ale evangelista Jan líčí Ježíše tak, jak jej vnímali po jeho vzkříšení lidé, kteří mu uvěřili. Pro ně prostě Ježíš je dobrým pastýřem. Je někým, kdo není jen mimořádně obdařeným člověkem, není jen jedním z nás, přestože nám je velmi blízký. A jedním ze způsobů, jak evangelista Jan vyjadřuje Ježíšův lidský přesah, jsou právě výroky, ve kterých Ježíš říká: „Já jsem…“

Profesor Petr Pokorný k tomu uvádí velmi zajímavý postřeh, který mně zaujal a tak se o něj s vámi podělím. Říká, že my lidé musíme v praktickém životě sami sebe pokládat za jakýsi střed světa. Vidíme svět ze svého hlediska, vnímáme především to, co je ohraničeno naším horizontem a všechno v tomto světě se točí kolem našeho „já“. Každý z nás okolní svět přirozeně vnímá jako „svůj svět“. Vědomí této skutečnosti, že sami sebe přirozeně vnímáme jako střed světa, je důležité v okamžicích, kdy je potřeba tento svůj pohled na svět opouštět. A základní situací, ve které by měl člověk opustit představu o svém já jako o středu světa, je právě setkání s Bohem, při kterém k nám promlouvá Boží JÁ. Toto Boží „JÁ“ je svrchované a na nás nezávislé.

Z tohoto důvodu jsou velmi ošidné představy Boha jako někoho, kdo přebývá v nás. Pocit intimní Boží blízkosti je něco jiného, než myslet si, že Bůh je v nás, že je naší součástí. Bůh je jiné JÁ než je to naše. Boží JÁ je na nás nezávislé. Proto Bible mluví o bázni před Bohem. Žijeme před Bohem, před Boží tváří. A jen takovýto Bůh, který je naprosto jiný než my a přesto je nám blízko, nám může být oporou, když jsme otřeseni, když se naše já dostane do krize.

Patrně proto se v biblickém podání, a to už ve Starém zákoně, setkáváme s tím, že pisatelé nepoužívali v první osobě zájmeno „já“ pro sebe, neboť JÁ, to byl především Hospodin. Tak je to např. ve známém výroku z úvodu do Desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvádí z Egypta…“

Před Bohem o sobě mluví pisatelé Bible ve třetí osobě. Když Hospodin někoho zavolá, tak mu ten oslovený neodpoví: „já tě slyším“, ale odpovídá slovy: „tvůj služebník tě slyší“. Pisatelé bible sami sebe pojímají jako Boží služebníky, jejich já ustupuje do pozadí, protože zájmeno JÁ je vyhrazeno Bohu. Před Bohem to moje já není určující, tím JÁ, které je středem světa, je Boží JÁ.

Když toto víme, tak potom můžeme lépe porozumět tomu, co nám chce evangelista Jan říct, když vkládá do Ježíšových úst výroky typu: „Já jsem…“ Jan líčí Ježíše jako reprezentanta tohoto Boha, který s námi není totožný, je nám ovšem blízký a zároveň je naším protějškem.

Protože Ježíš vystupuje jako Boží představitel, tak také o něm platí, že je tím určujícím JÁ. Proto Jan vkládá Ježíšovi do úst výroky typu: „Já jsem…“, abychom se orientovali na něm, abychom se nerozhodovali podle sebe, podle svého já, ale podle Ježíšova JÁ. Protože toto Ježíšovo JÁ je středem světa a kolem něj se všechno točí a na nás je to přijmout a zařídit se podle toho.

Když spolu s evangelistou Janem přijmeme, že nejde především o to moje já, o to, abych já se prosadil, ale že jde o Ježíšovo JÁ, tak potom to má pro nás osvobozující důsledky. Protože to Ježíšovo JÁ je pro nás dobrým pastýřem: „Já jsem dobrý pastýř.“

Motiv dobrého pastýře byl přitom v řecké kultuře velmi rozšířený a dobře známý. Pastýř, který nese ovci, se objevuje už od počátku řecké kultury jako častý výtvarný motiv. Pastýř, který nese beránka, aby ho obětoval božstvu - to byl názorný obraz úcty k řeckým bohům. A křesťané ve svých prvních výtvarných projevech v katakombách takto zobrazovali Ježíše. Ale je zde jeden podstatný rozdíl. Zatímco u Řeků bylo pastýřem obětováno zvíře, u křesťanů se kvůli záchraně zvířete obětuje sám pastýř. Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř. A dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (J 10,11).

Hlavní znak dobrého pastýře je ten, že zachraňuje ovcím život a to i na úkor života svého. Dalším důležitým znakem dobrého pastýře je to, že zná své ovce. Zná osobně každého člena svého stáda. To je něco, co opravdu v realitě pasteveckého života nastávalo. Mezi pastýřem a stádem se rozvíjel téměř osobní vztah. Dny a týdny strávené společně na pustých pastvinách, vzájemné sledování mezi pastýřem a jeho stádem, žádná živá duše kolem, jen pastýř a ovce. To postupně vedlo k tomu, že pastýř nakonec zná skutečně každou svou ovci a každá ovce by mezi mnoha různými hlasy bezpečně rozlišila hlas svého pastýře. To je důvodem, proč Bůh použil obrazu dobrého pastýře a jeho stáda, aby vyjádřil svůj vztah k nám lidem.

Většina tohoto obrazu se soustřeďuje na to, jaký je dobrý pastýř a co pro své ovce dělá. Ale zjistíme z něho také něco důležitého o ovcích. Ovce znají svého pastýře, slyší jeho hlas a nechají se jím vést. Znát svého pastýře, poslouchat jeho hlas a nechat se jím vést, to jsou tři skutečnosti, které platí podle tohoto obrazu pro boží lid. Víme, komu patříme, posloucháme, co nám říká a jednáme podle toho v životě. Pokud tomu tak je, patříme do Božího stáda a máme dobrého pastýře.

A naše já, naše sebe-pojetí, je dáno tím, že Ježíš je dobrý pastýř. A to je víc, než že já jsem tak slabý, hříšný, naivní,… nebo naopak dobrý, schopný, slavný. Nic z toho není tak důležité, jako to Ježíšovo: „Já jsem dobrý pastýř.“

Pane, uč nás víc vidět a slyšet tebe, než sebe a jakékoli jiné autority našeho života. Amen.