J 10,1-10

¹„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. ²Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. ³Vrátný mu ^otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. ⁴Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. ⁵Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ ⁶Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. ⁷Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. ⁸Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. ⁹Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. ¹⁰Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Milí bratři a sestry, přátelé,

máte rádi hádanky? Pokud ano, tak si s Ježíšem přijdete na své, protože Ježíš „řeč v hádankách“ rád používá. Když chce něco důležitého říct, udělá to často pomocí přirovnání. Vylíčí nejdřív obraz ze života, něco, co lidé dobře znají, a potom řekne, co tím chtěl zobrazit. Vyjevuje tak něco podstatného o sobě, kým pro nás je, co nám nabízí.

Ve čteném Ježíšově líčení vystupuje ovčinec a dveře do ovčince, zloděj a lupič, pastýř ovcí a pochopitelně taky ovce. Do ovčince, kde jsou ovce shromážděny, lze vstoupit dvěma způsoby, podle toho, zda chce člověk ovce vést na pastvu nebo některou z nich ukrást. Lze vstoupit buďto dveřmi nebo přelézt ohradu. Ovčinec se tehdy nacházel v přírodě nebo ve dvoře, měl jediný vchod a u něho hlídal přes noc vrátný. Dovnitř vpouštěl pouze pastýře, kteří si přicházeli pro své ovce. Ty znaly pastýřův hlas a následovaly ho ven na pastvu.

Ovce v ovčinci jsou obrazem lidí, ale ne lidí závislých a „hloupých jako ovce“, ale obrazem lidí ve společenství. Lidí, kteří vstoupili do vzájemného vztahu skrze Krista, neboť on je dveřmi. Lidí, kteří Krista následují, kteří za ním jdou tak, jako ovce za svým pastýřem.

O dveřích ovčince se zde mluví z dvojího hlediska: jednak umožňují pastýři přístup k ovcím, a pak také mohou ovce skrze ně vcházet a vycházet. Vcházet do ovčince, do společenství a vycházet na pastvu, k životodárným zdrojům. Když Ježíš o sobě říká, že je „dveřmi“, vznáší tím nárok, že pouze on je prostředníkem toho, co lidé potřebují k životu. Dveřmi se ovce chodí nasytit, jimi vychází na pastvu a jimi se také vrací na noc do bezpečného společenství. A podobně je nám skrze Ježíše dáván přístup k životodárným zdrojům a také přístup do společenství Božího lidu.

Ježíš je ten, kdo prostředkuje naše společenství, do církve vcházíme skrze něho. Ovce nežijí odděleně, každá zvlášť, ale žijí spolu, podobně jako jsme my dnes shromážděni při bohoslužbě (při slavení VP), jsme zde společně skrze Ježíše. Společně vyznáváme, že jsme hříšníci, a společně prosíme, aby se nás Ježíš ujal jako dobrý pastýř. Ježíš je ten, kdo nás svolává do společenství, a nikdo nepřijímá Krista jen sám pro sebe. Pastva, na kterou nás vede, pokrm, který nám daruje a také společný ovčinec, to všechno nás spojuje a sjednocuje.

Důležité je, že ovce znají pastýřův hlas, za jiným dobrovolně nepůjdou. Slovesu „znát“ je třeba rozumět tak, jak je chápáno v celé Bibli: ve smyslu navázání důvěrného vztahu. „Znát“ znamená mít důvěrný vztah. Ježíš také zná své ovce jménem, rozumí jim a ony jej poznávají po hlase. To, že nás Ježíš zná jménem, nám může připomenout výrok z knihy proroka Izajáše, ve kterém Hospodin říká svému lidu: „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (43,1).

Jméno je v Bibli chápáno nejen jako pouhá vnější nálepka, ale ve smyslu označení nejhlubšího základu lidské bytosti. A spojení „znát jméno“ je proto potřeba vnímat právě jako výraz hlubokého důvěrného vztahu.

Povšimněme si i dalších charakteristik pastýřova vztahu k ovcím: vyvádí je, jde před nimi, pečuje o své ovce a ukazuje jim cestu, po které mají jít. Celkový smysl Ježíšovy činnosti pro ovce je pak vystižen ve verši desátém: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“.

Když Ježíš pečuje o své ovce, nejenže nemají nedostatek, ale mají život v hojnosti: život Božího dítěte, život směřující do Božího království, život věčný. Kdo „vejde skrze Ježíše“, „nalezne pastvu“, jeho duše bude nasycena; a „bude zachráněn“, zachráněn pro věčný život.

To jsou některé motivy z tohoto podobenství, chtěl bych se však ještě chvíli zastavit u tématu následování. Pokud jste byli někdy v létě na slovenských horách, máte možná v paměti idylický obrázek krásné přírody, zatravněných kopců, hřejícího slunce a pastýře - bači následovaného stádem ovcí a do daleka se nesoucím zvukem jejich zvonců.

Máte asi také zkušenost, že u nás lidí je to většinou s následováním trochu jinak než u ovcí. Snad je to tím, že - jak říkáme - nejsme a nechceme být jako hloupé ovce či bezhlavé stádo. Asi každý z nás má zkušenost se svými vlastními cestami, které nebyly následováním dobrého pastýře, ale sledováním vlastních záměrů; cest, které vedly špatným směrem či skončily ve slepé uličce.

Přitom se to zdá být tak jednoduché a jasné: proč bychom neměli následovat Krista? Víme přece, že pro nás chce to nejlepší, že nás miluje, že mu na nás záleží, že nás zná lépe než my sami sebe, proč tedy nenásledovat jeho hlas, nenechat se jím vést? Realita však bývá jiná.

Co se mi zdá při následování nejdůležitější, je právě ta důvěra. Ovce pastýře znají, znají jeho hlas. Důvěra vyrůstá z hlubokého poznání a rozvíjí se v něm. Chceme-li Ježíše dobře následovat, musíme ho víc a víc poznávat, rozumět tomu, kým je, co pro nás udělal a co po nás chce. Nejde však jen o nějakou znalost teoretickou nebo jen o znalost jeho přikázání či nároků na nás. První, co potřebujeme stále znovu a znovu zakoušet, je důvěrné setkávání se samotným Ježíšem: v modlitbě, při večeři Páně, v naslouchání Božímu slovu, ve společenství křesťanů, v přemýšlení o jeho příběhu a taky o svém životním příběhu v souvislosti s Ježíšem. Potřebujeme znovu a znovu poznávat a prožívat Boží zájem o nás, Boží odpuštění, Boží přijetí. Z tohoto základu, ze setkávání s ním pak může vyrůstat i znalost Božích nároků na mě, na můj život. Ale bez setkání s živým Bohem by se tyto nároky mohly velice rychle stát jhem, které tíží a které při první příležitosti rád odhodím.

Když roste moje důvěra, mohu se odvážit jít tam, kam mě vede. S důvěrou vůči Ježíšovi se mohu vydat i tam, kam bych se sám nikdy nevydal, protože on mě zbavuje strachu o sebe. Zpětným pohledem pak mohu také vidět Boží požehnání, které jsem na cestě za ním obdržel. Takto může růst moje důvěra, mohu růst i já sám jako člověk, jako osobnost.

Co potřebuji vnímat, je to, že Ježíš kráčí přede mnou, že o mně ví, že mě velmi dobře zná a taky ví, kam mě vede. V evangeliu se říká, že kdo vejde skrze Krista „nalezne pastvu“, že On přišel, abychom měli „život v hojnosti“. To je jeho záměrem s námi, to je cílem naší cesty s ním.

A Ježíš taky říká: „Kdo vejde skrze mě, bude vcházet i vycházet“. To je přece svoboda pohybu a zároveň bezpečí domova. Nebuďme tedy nevděční a nezapomínejme na to, co pro nás Bůh vykonal. V dějinách spásy pro všechny lidi, ale i v mých osobních dějinách pro mě osobně. Nechme si otvírat oči, abychom viděli, jak jsme byli a stále jsme obdarováváni, už tady na zemi, ale s tím, že to zdaleka není všechno.

Poslání, služba, ke které mě Bůh zve na cestu následování, musí vyrůstat z takového vědomí hluboké Boží lásky, kterou má Bůh k nám. Musí být odpovědí na Boží sebe-darování nám lidem. Ovce se někdy setkávají i se zloději a lupiči, kteří přelezou ohradu a ovce kradou a hubí. Ale Bohu nakonec nebude chybět ani jediná.

Celým svým životem putujeme k Bohu, do jeho království, On je cílem, kam doufáme dojít na konci našeho pozemského života. A zároveň On jde s námi, ukazuje nám tuto cestu k životu a posiluje nás na ní. Přitom dveřmi, kterými jsme vyšli a dveřmi, kterými vejdeme, je náš průvodce Ježíš. Amen.