J 1,29–34

J 1,29–34

Milí bratři a sestry,

texty Písma svatého, které připadají na neděle v tomto období, nám nabízejí různé pohledy na to, kým je pro nás Pán Ježíš Kristus. Jeho totožnost můžeme odhalovat z proroctví Starého zákona i z evangelijních příběhů, z Ježíšova života i ze svědectví různých biblických postav.

Dnes máme před sebou svědectví Jana Křtitele, který představuje Ježíše předně jako Beránka božího, který snímá hřích světa. Dále o Ježíšovi říká, že Ježíš je větší než on, neboť byl dříve. Také dosvědčuje, že Ježíš je Syn Boží, na němž spočívá Duch a je tím, kdo sám křtí Duchem svatým. Tento evangelijní oddíl je tedy doslova nabitý zásadními výpověďmi o tom, kým Ježíš je. Janovo evangelium jakoby pověsí na úvod Ježíšova působení velkou vývěsní tabuli, jakési úvodní titulky se základními informacemi. Je to jako v dobrém kázání: to nejpodstatnější se řekne hned a koncentrovaně, aby vše další znělo ve smyslu prvně řečeného.

Zastavme se dnes u první výpovědi, kterou zde Jan Křtitel o Ježíšovi říká. Co to znamená, že Ježíš je „beránek Boží, který snímá hřích světa“? Podle biblického myšlení může snímat, tedy odpouštět hříchy jenom Bůh. A Jan v návaznosti na starozákonní linii říká, že Bůh si k tomu používá svého beránka.

V mysli starozákonního člověka se obraz beránka spojuje s myšlenkou oběti. Takový izraelský písmák by si jistě hned vzpomněl, že už na počátku Bible je příběh Abrahama na hoře Moria. Příběh, který je o tom, že na hranici k zápalné oběti je nakonec obětován, místo Abrahamova syna Izáka, beran chycený v houští za rohy. Beran, kterého „Bůh sám vyhlédl k oběti.“

Dále jsou v Bibli zmínění beránci, kteří jsou zabití v den, kdy vychází Izraelci z Egyptského otroctví. Beránek, jehož krev označuje veřeje domů Hospodinova lidu, chrání, aby v tom domě nezahynuli prvorození. Profesor Jan Heller upozornil na zvláštní shodu: hebrejsky „beránek“ se řekne skoro stejně jako staroegyptsky „syn“. Tedy Egypťanům umírají prvorození synové, ale Hebrejům na místě jejich prvorozených umírá beránek.

Znovu je to beránek, který je zabitý zástupně místo syna, podobně jako v příběhu o obětování Izáka. Tady je však potřeba zdůraznit, že zachráněni nejsou automaticky ti, kdo jsou pokrevní Židé, nýbrž pouze ti, kdo poslechnou Mojžíše a označí veřeje svých domů tak, jak přikázal Hospodin. Jinými slovy, anděl smrti neudeří tam, kde najde krev beránkovu.

Beránci dále hrají důležitou roli ve starozákonních obětních předpisech. Jsou denně obětováni v jeruzalémském chrámu, jsou obětí za hříchy a viny jednotlivců i celého společenství. Prostřednictvím beránka, kterého lidé v dobách chrámu obětovali, byla obnovována a upevňována jednota Hospodina a jeho lidu.

Tento způsob odstranění hříchu však přestal být možný po zničení jeruzalémského chrámu Babyloňany, kteří dobili Jeruzalém a Boží lid odvedli do zajetí. Do této situace pak promlouvá prorok Izajáš, který jako beránka označí Hospodinova služebníka. Říká o něm: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý… Byl zadržen a vzat na soud… byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu… nesl hřích mnohých…“ (Iz 53,7–12).

To vše je obsaženo v pozadí Janových slov o Ježíšovi: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Beránek, který umírá na místě hříšníka, beránek, jehož krev přináší záchranu, beránek němý, který nese hříchy mnohých.

Tohoto beránka už za sebe nedávají lidé jako obětní zvíře, ale dává ho sám Bůh. Je to beránek Boží. Někdo, kdo přichází od Boha a vstoupí do role obětního beránka. Jan takto označil Ježíše, on je ten beránek, který přišel od Boha a skrze něhož Bůh snímá hřích celého světa.

Abychom tomuto Janovu vyznání lépe porozuměli, můžeme si hřích představit jako nějakou bariéru, která je mezi námi a Bohem. Je to něco, co překáží ve vztahu s Bohem a tak nás vůči Bohu odcizuje. A Ježíš jako beránek Boží je ten, kdo odstraňuje tuto bariéru, překonává toto odcizení tím, že je vezme na sebe a odnese pryč.

Na kříži Ježíš volá slovy Ž 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil?“ (Mt 27,46; Mk 15,34) Proč? Odpovědí může být právě to, že přijal roli beránka Božího, který nese hřích světa. Použité sloveso znamená jak „vzít na sebe“, tak i „nést“ a „odnést“, „odstranit“, „vzdálit“. Ježíš odnáší náš hřích, vzdaluje ho od nás a tak nás přibližuje k Bohu.

Janovo evangelium propojuje motivem beránka úvod, kde je vyznání o Ježíšovi jako beránkovi, se závěrem, kde Ježíš umírá ve stejnou chvíli, kdy jsou zabíjeni velikonoční beránci. Být beránkem znamená vzít na sebe a nést hřích a pod jeho tíhou zemřít.

Ježíš však nenese svůj vlastní hřích, ale hřích světa. Hřích každého z nás. Toto nesení hříchu představuje jeho odnesení, odstranění, odnětí toho, co jsme jako lidé nakupili mezi nás a Boha, až se nám Bůh ztratil z dohledu. V Ježíšovi však Bůh nově vstupuje do lidských dějin a odnímá to, co nám brání důvěřovat mu, co nám znemožňuje být mu blízko, mít s ním bezprostřední vztah.

BaS, my žijeme v hříšném světě. Hřích světa působí na každého z nás, všichni na něm máme podíl. Narodili jsme se do tohoto hříšného světa a jsme jeho součástí. Apoštol Pavel to vyjadřuje těmito slovy: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Ř 5,12) Hřích, který vstoupil do světa, potkáváme denně v mnoha podobách. Pavel konkrétně zmiňuje smrt jako důsledek hříchu, který působí ve světě, hříchu, který nás odloučil od Boha, od zdroje života.

Proto, když na sebe Ježíš bere hřích světa, prožívá opuštěnost Bohem a umírá. Ježíš neumírá v důsledku ukřižování, ale v důsledku hříchu světa, který na sebe nechává dopadnout. Kříž je jen místem, kde se to ukazuje. Je oním „hle“, „hle, beránek Boží, který nese hřích světa“. Na kříži je Ježíš jako beránek Boží veřejně vystaven, jeho smrt se děje před zraky zástupů, aby bylo jasné, co hřích způsobuje, kam vede.

BaS, nemyslím si, že bych to dokázal zcela pochopit, natož vysvětlit. Zůstává to tajemstvím naší spásy, našeho vysvobození od hříchu a jeho důsledku věčné smrti. Ale chtěl jsem, abychom to dnes spolu znovu promýšleli, aby se to pro nás stávalo tématem a vedlo nás to stejným směrem v našem uvažování a jednání jako apoštola Pavla, který v listě Koloským (1,21.22) říká: „I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní Ježíš s Bohem smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony. Pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli…“ Amen.