Iz 64, 1-7

Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět.

²Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely.

³Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.

⁴Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách. Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili, na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni.

⁵Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr.

⁶Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti.

⁷Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.

Milí bratři a sestry,

adventní doba, do které dnes vstupujeme, je dobou, ve které si připomínáme Pánův příchod a očekávání na něj. Důležitým motivem oddílu z proroka Izajáše, který jsme četli, je právě očekávání na příchod Hospodina. Verš, který z tohoto oddílu přebírá a interpretuje apoštol Pavel v listě do Korintu, říká: „Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh učinil něco pro toho, kdo na něj čeká“ (v. 3). Vztah k Hospodinu je zde vyjádřen právě čekáním na něj. Čekání je obvykle chápáno jako něco nepříjemného, co člověk musí jaksi přetrpět, než se dočká. Z dětství si pamatuju na nekonečné hodiny v přeplněné čekárně u doktora, kdy jsme stále znovu a znovu ještě nebyli na řadě. Ale čekat na Hospodina, to je něco jiného. Kniha Daniel končí slovy: „Blaze tomu, kdo čeká…“ (Da 12,12). V Bibli jsou blahoslaveni ti, kteří čekají na splnění Božích zaslíbení, na Hospodinův příchod.

Od hebrejského slovesa „čekat“ (ch-k-h) je odvozeno také slovo „udice“ (chakah). Udice je v hebrejštině jakési „čekadlo“ a to mně přijde velmi výstižné. Člověk nahodí udici a čeká, co se chytí. A kdo chodí na ryby, tak ví, že takovéto čekání je něco hezkého. Věřící člověk je jako rybář, který nahodil udici a čeká. Čeká, až ryba zabere, až se Bůh zjeví. Takovéto čekání na Hospodina je především výrazem naděje. Kdo čeká, ten má naději. Nevidíme, co se děje pod kalnou hladinou, ale víme, že i toto dění má ve svých rukou Hospodin a že dříve či později se vynoří a stane zjevným, že naše čekání na něj nebylo marné.

Ale ještě dříve než se Hospodin zjeví, dříve než „dá poznat protivníkům své jméno“ (v. 2), než „bude zjevně jednat pro toho, kdo na něj čeká“ (v. 3), tak už vše připravuje na setkání a vychází vstříc tomu, kdo „s radostí koná spravedlnost“. Hospodin doslova „zastihuje radostného a toho, kdo činí spravedlnost“ (v. 4a). Jestliže člověk čeká na Hospodina, potom je jeho konání podle Izajáše provázeno radostí a spravedlností. Neboť ten, kdo čeká na Hospodina, kdo s ním v životě počítá, pamatuje na něho a upíná se k němu – tak s tímto zřetelem utváří svoje veškeré jednání. A to i přes to, že Hospodin je Bůh skrytý, že „před námi ukryl svou tvář“, že někdy se „zmítáme pod mocí lidských nepravostí“ (v. 6).

Čekání na skrytého Boha je čekáním na to, že vystoupí ze skrytosti, že se stane Bohem zjevným a blízkým, že rozjasní svou tvář, zjeví svou slávu. Prorok Izajáš v osmé kapitole píše: „Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat.“ (v. 18). Takto čekat znamená žít s nadějí, žít s otevřeným výhledem do budoucna. Není tak důležité to, co je teď, jako to, co bude, co přijde. Jestliže přijde něco dobrého, potom je svým způsobem dobrý i dnešek. Jestliže nyní mám pocit, že Bůh skryl svou tvář, jestliže nejsem schopen dohlédnout k tomu, co koná, Boží jednání je jakoby pod kalnou hladinou, ale mám přesto naději, že Bůh nezůstane ve skrytosti a slovy áronského požehnání řečeno, že „rozjasní nad námi svou tvář“, potom unesu i jeho skrytost, jeho mlčení, to, že nás nechává zmítat pod mocí nepravosti atd.

Dostal jsem k narozeninám krásnou knížku, kde se o naději říká: „Naděje je skulinou, jíž budoucnost vrhá paprsek svého světla do přítomnosti a zároveň umožňuje vidět jinak, v jiném světle, naši minulost.“

„Naděje je škvírou, skrze níž můžeme i v nejdusnějších chvílích přítomnosti vdechnout do plic dech budoucnosti; jsou situace, v nichž bychom se bez naděje zadusili.“ Podobně píše o síle naděje apoštol Pavel v listě do Říma: „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ (Ř 8,24-25)

To je velmi výstižné a silné vyjádření: „nadějí jsme spaseni“ – kdo má naději, kdo žije v naději, ten je spasen. Přitom předmět naděje není vidět, naděje se upíná k tomu, co ještě není vidět. Naděje je zakotvena v budoucnosti, v tom, co teprve vyjde najevo. Kdo má naději, má také budoucnost a tak nás naděje osvobozuje od tíhy minulosti, i od hrůzy a smutku z prchavosti a pomíjejícnosti přítomného okamžiku.

Apoštol Pavel v 1. listě do Korintu v tomto smyslu používá také citát z proroka Izajáše o tom, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, učiní Bůh těm, kdo na něj čekají“. Ovšem místo „těm, kdo na něj čekají“, jak má Izajáš, říká Pavel „těm, kdo ho milují“. Čekání na neviditelného, skrytého Boha, upínání naděje k němu, je podle Pavla vlastně projevem lásky. Proto místo o čekání na Boha mluví o milování Boha. Protože láska umí čekat. Láska má naději, láska vytrvá… což píše apoštol Pavel ve stejném listě o několik kapitol dále (1 K 13,7).

Boží sláva, která jednou bude zjevena, je tak nesrovnatelná s čímkoli, co známe, že se vymyká každé lidské zkušenosti a představě. Je lidskému chápání nedostižná, přesahuje všechny možné zážitky, které v rámci našeho světa můžeme mít. Není vidět a proto si ji ani nelze představit. Ale její zjevení bude velkým Božím překvapením pro ty, kdo ho čekají, tedy kdo ho podle Pavla milují. Hospodinova jinakost, jeho neviditelnost, skrytost a tím pádem nepředstavitelnost jsou jakousi zkouškou lidské naděje a lásky k Bohu, ale zároveň i jejím nevyčerpatelným zdrojem.

Pro mě je jedním z nejsilnějších výroků o Hospodinu, které nacházíme u proroka Izajáše, slova ze 45. kapitoly: „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (v. 15). Hospodin je skrytý Bůh a zároveň je spasitel, je ten kdo zachraňuje. Skrytý Bůh, který není vidět, ale zároveň Bůh ve skrytosti jednající pro naši spásu. Pro spásu těch, kteří na něj čekají, kteří v něj vložili svou naději, kteří ho milují a to navzdory jeho skrytosti, navzdory tomu, že jeho slávu lidské oko nevidělo a lidská mysl si ji nedokáže představit.

Možná, že lze čekání na Hospodina připodobnit k dětskému čekání na vánoce. Jako děti jsme s bratrem nevěděli, jaké přesně dostaneme dárky, ale věděli jsme, že určitě jich dostaneme spoustu a budou krásné a nesmírně jsme se na to těšili. Člověk se může těšit i na to, co si neumí přesně představit, ale ví, že to bude to nejlepší, co ho může v životě potkat. K naději a očekávání patří to, že se těšíme, že víme, že to nejlepší máme stále ještě před sebou, že to nejlepší přijde nakonec, kdy Hospodin přestane být skrytým Bohem, a přijde proto, aby splnil svá zaslíbení, aby naplnil naději, která se k němu upíná.

A Pavel o tomto okamžiku mluví na závěr své slavné kapitoly o lásce. „Nyní zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ Proč? Protože až dojde víra a naděje svého cíle, až se naplní očekávání těch, kteří milují Boha, tak zůstane jenom čistá láska. Láska, kterou dosud lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, láska, která člověku na mysl nepřišla. Tu připravil Bůh těm, kdo ho s láskou očekávají. Amen.