Iz 62,1–7; Zj 19,6–9

Iz 62,1–7:¹Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása.²Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa.³Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha.⁴Už nikdy o tobě neřeknou: „Opuštěná“. A nikdy o tvé zemi neřeknou: „Zpustošená“. Budou tě nazývat: „Oblíbená“ a tvou zemi: „Vdaná“, protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala.⁵Jakose mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. Ajakose ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.⁶Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu!⁷Nedopřávejte mu klidu, dokud nepostaví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv.

Zj 19,6–9: ⁶A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. ⁷Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila⁸a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.“ Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.⁹Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží.“

Milí bratři a sestry,

myslím, že každý věřící člověk někdy prožívá to, co by se dalo nazvat Božím mlčením. Zklamání z toho, jak se věci vyvíjejí, jak Bůh nezasahuje do dění, neodpovídá na modlitby. Jsou chvíle nebo období, kdy to vypadá, že Bůh neslyší, nereaguje, zapomněl na nás. Tyto pocity nacházíme také v Bibli. Izraelci prožívali Boží mlčení, když je válcovali jejich nepřátelé, jejich mocní sousedé. Žalmista volá: Bože, nebuď zticha, nemlč, Bože, nezůstávej v klidu! Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: „Pojďme,“ praví, „vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene!“ (Ž 83,2–5).

Prožitek Božího mlčení souvisel např. s dobou, kdy se Izraelský národ ocitl v babylonském zajetí, kdy mu hrozil zánik podobně, jako se to ve starověku stalo mnoha malým národům. My jsme dnes mnohem více individualističtí, a proto Boží mlčení prožíváme víc na základě toho, jak se daří nám osobně a našim nejbližším. Ale vždycky je to takový ten pocit: „jak je možné, že Bůh strpí, aby se děly takovéto věci“. Myslím, že něco podobného občas doléhá více či méně na každého, kdo upíná svou naději k Bohu a vyznává jej jako svrchovaného Pána.

Je pozoruhodné sledovat, jak se s Božím mlčením vypořádává prorok v době, kdy velké očekávání, spojené s návratem Izraelců z babylonského zajetí, vystřídalo zklamání a problémy života navrátilců. V Izraeli znovu zavládly celkově špatné poměry, téměř katastrofální sociálně právní vztahy (57,1n), selhávající vláda (56,9–12), samolibý kultický provoz (58,1–5) a modlářství (65,3–7). Možná to byla doba v něčem podobná té naší. Porevoluční nadšení a očekávání dobrých věcí, které po dvaceti letech svobody vystřídalo určité zklamání z poměrů, jež v naší společnosti zavládly. Každopádně pro proroka to byly tenkrát společenské nepravosti, které zahalily Boží tvář před jeho lidem, a proto neslyší (59,2).

Prorok má na Boží mlčení toto vysvětlení. Nepravost a hříchy lidu vytvořily bariéru, která je oddělila od Boha. A lid vyznává, že tomu tak skutečně je (59,12–15), ale nemá sílu na tom cokoliv změnit. Hospodin sám proto v poslední části 59. kapitoly slibuje, že zasáhne. Jako bohatýr v plné zbroji, s pancířem „spravedlnosti“ a s přilbou „spásy“ se postaví proti nepřátelům svého lidu a vykoupí jej. Zcela překvapivě a pouze ze svého rozhodnutí ohlašuje, že bude takto jednat. Takže opět je tady očekávání Hospodinova zásahu, které není podmíněné tím, jak lid jedná, prostě Hospodin to udělá kvůli sobě a sám zjedná nápravu.

Slova o úmyslu nemlčet na začátku našeho úryvku – „kvůli Siónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji pokoj“ (62,1) – tato slova by teoreticky mohla patřit Hospodinu, připomínajícímu své odhodlání dát lidu zakusit Svou přítomnost. Tak tomu bylo už ve 42. kapitole, kde Hospodin říká: Byl jsem příliš dlouho zticha. Mám dál mlčet? Přemáhat se?… (v. 14). Ale další verše našeho oddílu příliš nenasvědčují tomu, že mlčet nehodlá Hospodin. Zdá se, že se tu spíš ozývá sám prorok, který si je vědom své povinnosti nemlčet, nedopřát si odpočinku, dokud Hospodin nedostojí svému slovu a nezjedná svému lidu spravedlnost a spásu.

Když se Hospodin představil jako bohatýr v plné zbroji, který se rozhodně a mocně postaví proti svým nepřátelům, kteří likvidovali jeho lid, tak prorok říká, že dokud se to nestane, dokud se to nenaplní, tak nebude zticha a nedá si pokoj. Stejný motiv se vrací hned v šestém verši, kde slyšíme o ustanovení strážců na hradbách Jeruzaléma: Po celý den a celou noc nemají mlčet ti, kdo připomínají Hospodina. A zároveň tito strážci nemají dopřát klid ani Hospodinu, dokud znovu neupevní Jeruzalém (v. 7). Prorokova výzva zní: „Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Nedopřávejte mu klidu, dokud neupevní Jeruzalém, dokud jej neučiní chválou v zemi“. Opakovaně se tu ozývá slovo „dokud“.

Dokud nebude Boží lid v bezpečí tak nejen prorok, ale všichni, kterým na Božím lidu záleží, mají neustále lidu připomínat Hospodinova slova, ale také Bohu připomínat lid a stále se za něj přimlouvat. Neúnavně mluvit k lidu i k Bohu, připomínat oběma toho druhého, se kterým má počítat, lid má počítat s Bohem a Bůh s lidem dokud se v něm neprosadí spravedlnost a spása.

Bůh možná mlčí, ale prorok a strážci Božího lidu mlčet nesmí. Nedopřávejte si klidu a nedopřávejte ani Bohu klid. Dokud neupevní Jeruzalém… A mezi prvním a šestým veršem, které mluví o tom „nemlčet a nedopřát klid“ je vyjádřen nesmírně krásný způsob, jakým je Bohu připomínán jeho lid a lidu jeho Bůh.

Je to působivý obraz svatby, svatební radosti, radosti ženicha z nevěsty, radosti zamilovaných z toho, že mohou být spolu, že se naplnila jejich vzájemná touha po blízkosti: „Nazvou tě novým jménem… Budeš nádhernou korunou v dlaních svého Boha… budou tě nazývat „Oblíbená“ a tvou zemi „Vdaná“… jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“ (v. 2–5). Prorok používá obraz svatební radosti, aby vzbudil touhu Božího lidu po společenství s Hospodinem, ale taky touhu Hospodina po svém lidu, aby se ho ujal, aby ho zachránil od všech hříchů a nepřátel a vrátil mu jeho slávu.

Prorok říká lidem i Bohu, jak to bude krásné, až se lid rozpomene na svého Boha a Bůh na svůj lid a budou se vzájemně radovat jeden z druhého. A dokud se to nestane, tak prorok nebude mlčet, nedopřeje si odpočinku on ani nikdo z těch, kteří připomínají Hospodina a také Hospodinu připomínají jeho lid.

Ve druhém čtení ze Zjevení Janova jsme slyšeli slova, která jsou naplněním prorokovi svatební vize: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment… Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ (Zj 19,6–9).

Všemohoucí Bůh se ujal vlády, přestal mlčet a přišel den jeho svatby, svatby Beránkovy. Den radosti a jásotu, den chvály, kdy Boží lid září krásou a čistotou. Bůh se ujal vlády a nastal den jeho svatby. Nevěsta je v tento den obzvláště krásná a její ženich se z ní raduje. Autor knihy Zjevení přímo říká, v čem spočívá krása nevěsty: „Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých“ (v. 8). Spravedlivé skutky těch, kteří snášeli Boží mlčení. Kteří si tísnivou situací nenechali vzít touhu po vzájemné radosti, která propukne v den spásy, v den svatby Beránkovy.

Hospodine, nezapomínej na nás, naší nadějí je, že se z nás budeš radovat, jako se raduje ženich ze své nevěsty. Těšíme se na to a toužíme po příchodu tvého království. Amen.