Iz 6,1–8

Iz 6,1–8

Milí bratři a milé sestry,

myslím, že si občas potřebujeme uvědomit Boží svatost. Nově zavnímat nebo aspoň zatušit, kdo je ten, kterého při bohoslužbě oslavujeme a uctíváme. Pro tento účel mně připadá velmi vhodný oddíl, který líčí povolání proroka Izajáše.

Izajáš vidí něco, co bychom mohli nazvat nebeskou bohoslužbou. Vidí jak serafové, kteří se vznáší nad Božím trůnem, uctívají Hospodina. Nevíme přesně, jak tito serafové vypadají. Slovo seraf v hebrejštině vypovídá něco o hoření, o spalování, o planutí ohně. Čteme také o tom, že mají tvář, nohy, ruce, šest křídel a provolávají slávu tomu, který sedí na vysokém a vznosném trůnu jako král.

Hospodin v této vizi není jen králem svého lidu, ale je králem celého vesmíru. Je vládcem nad všemi nebeskými mocnostmi. Je soudcem celého světa. Proto je jeho trůn vysoký a vznosný, a proto je také obklopen nebeskou radou, nebeským dvorem. Hospodin je v této vizi hned dvakrát označen jako „Hospodin zástupů“ (v. 3 a 5), to znamená, že má kolem sebe královský dvůr, že je obklopen zástupem svých služebníků.

Jeho vládu ovšem vyjadřují ještě další motivy. Jednak jsou to jeho tituly. Hospodin je nazván jako „Panovník“ (v. 1) a jako „Král“ (v. 5). A také jsou zde použity dva výrazy, které se s Hospodinem často pojí. Je to jeho „svatost“ a „sláva“. Hospodin je oslavován jako ten, kdo je třikrát svatý (v. 3a) a jehož sláva naplňuje celou zemi (v. 3b).

Izajáš má tuto vizi Panovníka Hospodina v roce, kdy zemřel judský král Uzijáš. Tento král je jako jeden z mála hodnocený pozitivně: „Činil to, co je správné v Hospodinových očích...“ (2Kr 15,3). Zmínka o roku jeho smrti patrně není uvedena jen kvůli dataci této Izajášovi velkolepé vize. Domnívám se, že na zmínce o smrti krále Uzijáše má vyniknout kontrast mezi pozemským, smrtelným králem a Králem celého světa, který vládne od věků na věky. Jeho svatost a sláva není narušena ani smrtí dobrého pozemského krále.

Okruh Hospodinovi vlády je vymezen tím, co o něm provolávají serafové: „Celá země je plná jeho slávy.“ (v. 3b). Hospodin je ve své moci a slávě svrchovaný nade vším, nad celou zemi. Náš pohled je většinou nastavený jinak. My bychom možná spíš řekli, že celá země je plná lidské bídy, sobectví a násilí. Na světě často vládnou bezskrupulózní panovníci, pro které není prvořadý ohled na pravdu, spravedlnost, solidaritu a právo. Země je plná lidského hříchu.

Izajáš také vyjadřuje kritický pohled na člověka. Začíná ovšem u sebe samého a u svého národa, když na vizi Hospodinova majestátu reaguje slovy: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím...“ (v. 5).

Vědomí Hospodinovi svatosti a slávy vyvolává u vnímavého člověka pocit vlastní nečistoty, vlastní hříšnosti. Je to něco podobného tomu, co prožil s Ježíšem apoštol Petr. Po té, co na základě Ježíšova slova ulovil veliké množství ryb, padl Petr Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8). Tato slova jsou součástí příběhu o povolání rybáře Šimona, ze kterého Ježíš udělá apoštola Petra. Ježíš zázračným rybolovem zjevuje svoji svatost, která kontrastuje s lidskou hříšností.

Prorok Izajáš i apoštol Petr se při svém povolání setkají s projevem Boží svatosti a slávy a zachvátí je z toho úžas, který souvisí s tím, že si zároveň před Bohem uvědomí svoji nedostatečnost. Dojde jim, že před svatým Pánem neobstojí. Dokonce i nebeské bytosti u Božího trůnu, které Izajáš nazývá serafové, si zakrývají dvěma křídly svou tvář a dalšími dvěma své nohy. Na Hospodina není možno hledět tváří v tvář a to neplatí jen pro člověka, platí to i pro serafy.

To, že si zakrývají také nohy, je výrazem pro stud, který je pociťován před svatým Bohem. A opět je pozoruhodné, že tento stud před Boží svatostí mají i tito nebešťané. Stud je spojený s se schopností morálního rozlišování a s vědomím vlastního provinění. Adam a Eva se začali stydět, když pojedli z plodů stromu poznání dobrého a zlého v rajské zahradě. Stud je přímým následkem poznání, bytostného zakoušení, dobra a zla.

Proč se ovšem před Bohem stydí také nebeské bytosti? Adam s Evou, když okusili plody ze stromu poznání dobra a zla a začali se stydět, tak se omotali fíkovými listy, aby zakryli svoji nahotu. Ale proč se před Bohem zakrývají serafové? Je v tom naznačen důraz na Hospodinovu jedinečnost? Na to, že Hospodin zcela přesahuje i nebeský svět a všechny nebeské bytosti? Serafové jsou tedy ve svém studu před svatým Hospodinem srovnatelní s námi lidmi. Vyjadřují před Bohem to, co před ním máme vyjadřovat i my lidé. Jestliže se andělé nad Božím trůnem bojí pohlédnout na svatého Boha a zároveň provolávají jeho svatost a slávu, čím víc to máme dělat my lidé zde na zemi.

Serafové zpívají o tom, že celá země je plná Hospodinovi slávy. Ne celé nebe, jak bychom možná očekávali, ale celá země. To považuju za podstatné. Jde o Hospodinovu slávu tady na zemi. Klíč k porozumění tomu, co to znamená, že celá země je plná Boží slávy, vidím v tom, jak Bůh stvořil člověka a čím ho při tom pověřil. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 1,27–28).

Člověk je stvořen k Božímu obrazu, je výrazem Boží slávy, je pověřen plodit a množit se a naplnit tak celou zemi Hospodinovou slávou. Lidé byli stvořeni k tomu, aby rozšířili Boží slávu po celém světě. Jsme povolání k tomu, abychom jako obraz Boží slávy naplnili touto slávou celou zemi. Apoštol Pavel píše Korinským: „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží...“ (1Kor 11,7).

Myslím ovšem, že tímto obrazem a odleskem slávy Boží není jenom muž, ale člověk jako muž a žena, protože Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu. A pouze jako muž a žena člověk uskutečňuje Boží pověření plodit a množit se a naplnit tak zemi. Tuto část Božího pověření člověk uskutečnil. Lidé naplnili zemi. Ovšem otázkou je, čím ji naplnili. Plníme jako lidstvo celou zemi Boží slávou?

Zcela konkrétně se podílíme na realizaci toho, co volají serafové nad Božím trůnem, když oslavujeme Boha. I naše dnešní bohoslužba přispívá k tomu, že celá země je plná Boží slávy. Každý náš čin může být příspěvkem k tomu, že celá země je plná Boží slávy, protože jsme stvořeni jako obraz a odlesk slávy Boží. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně“ – píše apoštol Pavel (2Kor 3,18). Bůh zamýšlel uskutečňovat svoji vládu nad zemí skrze člověka a skrze něj zjevovat svoji slávu. Naše hříšnost v tom není nepřekonatelnou překážkou, neboť Bůh odnímá naši vinu a usmiřuje náš hřích. A Izajášova velkolepá vize potvrzuje, že celá země je plná Hospodinovi slávy i navzdory lidskému selhávání.

Hospodine, víme, že tvé jméno můžeme posvěcovat i znesvěcovat, tvoji slávu šířit i umenšovat. Prosíme, ať jsme si toho vědomi, protože ty jsi spojil svoji svatost a slávu s námi lidmi. Amen.