Iz 6,1-8 (Svatá Trojice)

¹Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. ²Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. ³Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ ⁴Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. ⁵I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“⁶Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, ⁷dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ ⁸Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Milí bratři a sestry,

jak už jsem říkal v úvodu bohoslužeb, dnešní neděli slavíme svátek Boží Trojice. Když jeden můj kolega nastoupil na sbor, vykládali na biblické hodině nevím už jakou látku ze Starého Zákona. Při té příležitosti se zeptal přítomných, v čem si myslí, že je rozdíl mezi vírou křesťanů a Židů. „No, já myslím, že Židi uctívaj' jednoho, a my máme uctívat ty tři!“, prohlásila jedna sestra. Kolega v duchu trochu zaúpěl, někde se stala chyba. A myslel tím na výsledky náboženského vyučování od některého ze svých předchůdců.

Tahle historka trochu ilustruje to, že učení o Boží Trojici bývá těžko srozumitelné, příliš složité a navíc se zdá, že je jaksi nepraktické. Ale pojďme dnes před ním neutéct a přemýšlet o tom, jaký je náš Bůh, kterému věříme. Jako základ dnešního kázání jsem vybral text, ve kterém už staří křesťanští vykladači spatřovali náznak vnitřního rozhovoru mezi Božími osobami. Je to zvláštní kombinace jednotného a množného čísla v otázce, kterou zde Hospodin klade proroku Izajíšovi: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Hlas Panovníka Hospodina nejdřív mluví v jednotném čísle, říká: „koho pošlu“ a hned potom v množném čísle: „kdo nám půjde“. Hospodin tedy o sobě mluví zároveň v jednotném i množném čísle, zároveň jako ten, kdo je jeden i jako ten, kdo je víc než jeden.

Většinou o sobě Hospodin v Bibli mluví v jednotném čísle, ale např. při stvoření člověka říká: „učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“ (Gn 1,26). A podobně je tomu také o kousek dál, kdy Hospodin Bůh řekl: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé“ (Gn 3,22). A pak nadále v příběhu o stavbě babylonské věže, kde Bůh na adresu pyšných lidí říká: „Sestupme a zmaťme tam jejich jazyk…“ (Gn 11,7). To jsou tedy čtyři známá místa, jedno u proroka Izajáše a tři v knize Genesis, kdy Bůh o sobě mluví jako o nějakém „my“. Jinak řečeno, kdy se nám dává poznat jako někdo, kdo je v mnohosti, v pluralitě.

Někdy to bývá vykládáno jako plurál, kterým o sobě mluví králové, např.: „My král Karel IV. jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí.“ To o sobě píše císař Karel IV. ve svém vlastním životopise. Ale tento způsob vyjadřování panovníků je doložen až v pozdější, po-biblické době. V Bibli tedy, když o sobě Bůh mluví v množném čísle, jde o náznak něčeho jiného.

V Izajášově oddílu je to, že Bůh o sobě mluví v množném čísle, ještě umocněno tím, že když ho serafové chválí, tak volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů“. Čili to, že Hospodin je svatý, tady opakují třikrát. To byly důvody, které až do 18. století vedly křesťanské teology k tomu, že nacházeli učení o Boží Trojici už ve Starém zákoně. Myslím, že takto přímočaře o těchto textech dnes uvažovat nelze, ale lze mít na paměti, že Bůh přesahuje naše představy a myšlenkové kategorie. Proto je také nezobrazitelný, je zcela jiný než my, ale zároveň je nám blízký. Je ten, který k nám přichází, který nám dává úkoly, např. posílá nás, abychom šli s jeho zvěstí. Je to Bůh, který je s námi. Bůh je tedy zcela jiný než my, ale zároveň je nám podobný, jsme stvořeni v jeho obraze, jako jeho podoba. A právě tato Boží odlišnost a zároveň podobnost je tím, co vyjadřuje křesťanské učení o Boží Trojici.

Bůh se dává ve SZ poznat velmi různými způsoby. Skrze své posly, skrze svého pomazaného mesiáše, který je v žalmech zmiňován jako Boží Syn, také skrze působení svého ducha. Různé Boží aktivity a funkce se během času zhušťují, až nakonec vyústí do tří základních rovin: je to Boží dílo stvoření, vykoupení a posvěcení. Bůh se nám dává poznat především jako svrchovaný Stvořitel, dále jako ten, kdo sestupuje a zachraňuje svůj lid (např. z Egypta nebo z babylonského zajetí) a pak také jako ten, kdo svůj lid proměňuje a obnovuje působením svého ducha.

A o tom všem Starý zákon dobře ví a svědčí. Ví o vnitřní pluralitě v Bohu samém a v jeho působení a tím vším připravuje půdu pro křesťanské učení o Boží Trojici. Z tohoto hlediska není trojiční formulace nějakou komplikací nýbrž naopak zjednodušením a zpřehledněním těch mnohotvarých zkušeností s Bohem, které ve SZ nacházíme. Trojiční učení o Bohu Otci, Synu a Duchu Svatém je uspořádaná mnohost toho, jak se nám Bůh dává poznat, toho jaký je.

Přesvědčení, že Bůh Starého zákona má v sobě více rovin, mezi kterými probíhá dialog, není zároveň nic protižidovského. Bůh je jediný, ale tato jedinost je vnitřně rozrůzněná, je plná dynamiky a vzájemných vztahů. V judaismu je Božích oblastí nebo mohutností, jakýchsi charakteristik, dokonce deset. V křesťanství je Bůh představován rozhovorem a vztahem lásky mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, ale v židovství je Bůh vnitřním vztahem mezi deseti póly. Je to deset živoucích ohnisek, mezi něž patří i soucitná Hospodinova Přítomnost mezi námi lidmi zde na zemi, která se blíží tomu, co křesťané označují jako vtělení. Takže křesťanská Trojice je z tohoto hlediska poměrně cudný koncept.

Bůh prostě v židovství ani v křesťanství není jeden tak, jako je jeden osamocený člověk, ale spíš tak jako jeden lidský pár nebo jedna rodina, ve které panuje naprostá vzájemná důvěra a láska. Jinak řečeno, Hospodin je jediný, ale není sám. Jen za tohoto předpokladu v něm totiž může být skutečná plnost lásky a života. A Bůh je především Bohem milujícím a živým. Prorok Jeremjáš v polemice proti modlám říká: „Hospodin je Bůh pravý. On je Bůh živý a Král věčný…“ (Jr 10,10). SZ nevyznává především striktní monoteismus, nýbrž živého Boha, který překypuje plností života a lásky. To, že Bůh je jeden znamená, že je jedinečný, výjimečný, nesrovnatelný s nikým jiným. Nikdo není jako on proto, že on je vnitřním vztahem lásky, důvěry a plnosti života.

A proto tvoří svět a člověka, který je mu podobný. Který má podobnou schopnost vytvářet takovéto vztahy. K tomu nás Bůh uschopňuje tím, že odnímá naši vinu a usmiřuje náš hřích a posílá nás, abychom šli jako svědkové jeho svatosti, jako svědkové jejich nevyčerpatelné lásky.

Hospodine, děkujeme vám, že se nám dáváte poznat jako ti, kteří jsou ve vztahu vzájemné lásky, do které jsme zahrnováni i my. A že nás posíláte, abychom se podíleli na tom, že nakonec budete všechno ve všech. Prosíme o Izajášovu odvahu říct: „my vám půjdeme“. Amen.