Iz 50,1–2a.4–5

Iz 50,1–2a.4–5; první čtení J 6,41–48

Milí BaS,

myslím, že každý zná chvíle, kdy v našich blízkých vztazích něco nefunguje, kdy je v komunikaci s našimi blízkými něco narušené. Kdy nás napadá nějaká výčitka, která se nám vrací, kdy máme pocit křivdy, přes který se nedokážeme dostat. A to překáží ve vztahu, v důvěře, v blízkosti. Z mezilidských vztahů si to dokážeme dobře představit, a proto můžeme porozumět i tomu, co se odehrávalo mezi Bohem a jeho lidem v době, do které píše prorok Izajáš slova, která jsme slyšeli na úvod.

Ze strany lidu to byl pocit, že Bůh je vyhostil. Že je zapudil jako muž, který přestal mít zájem o svou ženu a tak se s ní rozvedl. Dal jí rozlukový lístek a vyhnal ji z domu. A nebo, že je Bůh prodal do otroctví jako nějaký velkostatkář, který potřeboval peníze, zadlužil se a tak svým věřitelům prodal své služebníky. A proto jsou nyní Izraelci v otroctví, v babylonském zajetí a mají pocit křivdy. Vůči Bohu je napadají výčitky, mají dojem, že Bůh se na ně vykašlal, že s nimi už nepočítá. Zřekl se jich, rozešel se s nimi, vyhostil je, zapudil, prodal. V jejich postoji vůči Bohu převládá vyčerpanost a beznaděj.

Ale také Bůh má svému lidu co vyčítat. To byly vaše viny, pro které jste se dostali tam, kde teď jste. Byli jste vyhoštěni pro vaše nevěrnosti. Můžete si za to sami. Já jsem o vztah s vámi stál a usiloval, říká Hospodin. Já jsem k vám přicházel, ale nikdo o to neměl zájem. Volal jsem na vás, ale nikdo se neozval.

Je to jako kdyby jste si s někým domluvili schůzku a on na ni nepřišel. No tak mu voláte a on vám nebere telefon. A pokud se takováto situace bude několikrát opakovat, tak vás napadne, že ten dotyčný o vztah s vámi prostě nestojí. Hospodin takto skrze proroka vyjadřuje, jak se k němu jeho lid choval. Hospodin projevoval zájem o vztah se svým lidem, přicházel, volal, ale nikdo na to nereagoval. Hospodin se taky může cítit dotčený a ukřivděný. Taky může svému lidu vyčítat. Taky může dávat nepříjemné otázky: „Proč jste nereagovali, když jsem usiloval o vaši blízkost? Proč nikdo nebyl k zastižení, když jsem přicházel? Proč nikdo nenaslouchal mému volání?“

Bůh chtěl navázat rozhovor, usiloval o vztah, ale nikdo nezareagoval. Lidé už mu přestali věřit, přestali mu naslouchat, přestali se o něj zajímat, přestali být pro něj k zastižení. Bůh přichází tam, kde očekává, že dojde k setkání, ale nikdo tam není. Bůh volá, ale nikdo mu neodpovídá.

Myslím, že si tuto situaci vzájemných výčitek, dotčenosti a celkové vztahové vyčerpanosti umíme dobře představit. A že si taky umíme představit, jak těžko se z takovéto situace dá vyjít, jak je těžké někam se v tom posunout a nakročit k obnově důvěrného vztahu. Má smysl po tom všem s tím druhým ještě počítat? Má smysl se ještě o něco snažit? Něco dobrého očekávat? Lid v babylonském zajetí už to patrně vzdal. Už přestal věřit, že by se Boží moc mohla v jejich situaci nějak projevit. Vypadá to, že už od Boha nic dobrého nečekají. Jsou tak unavení, tak malomyslní, tak beznadějní, že je vůči Bohu už nic jiného než výčitky nenapadá.

Výčitky můžou odhalit naše nejhlubší pocity, ale nějaký posun dobrým směrem v narušeném vztahu nepřinesou. Ovšem Hospodin u výčitek nezůstává. Jeho řešením je to, že svému lidu posílá svého služebníka. V našem dnešním biblickém úryvku není tento člověk přímo označen jako Hospodinův služebník, ale je tak označen v předchozí kapitole (Iz 49,3) a můžeme se domnívat, že jde o stále tutéž postavu. Tato postava nyní promluví: „Panovník Hospodin mi dal jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.“ (Iz 50,4–5)

Tady promlouvá někdo, kdo žije z naslouchání Hospodinu. Nedisponuje žádnou vlastní zásobou příhodných slov, které by užíval podle potřeby. On říká to, co se naučil od Hospodina. Je učedníkem a zároveň učitelem. Učedníkem Božím a učitelem svého lidu. Hospodin mu dává jazyk učedníků, dává mu taková slova, kterými dokáže své zdeptané soukmenovce podepřít.

To, že Hospodin probouzí jeho uši každého rána, znamená, že tento člověk je v každodenním kontaktu s Hospodinem. Ráno co ráno, každý den znovu je otevřený pro Boží slovo. Nevzdoruje mu, neuhýbá. Naopak, pozorně naslouchá a přijímá od Boha aktuální oslovení do konkrétní situace svého lidu. Každý den má postoj učedníka, to znamená, že pečlivě a pozorně naslouchá Bohu a to, co slyší, zprostředkovává svému lidu.

Hebrejský pojem pro „slovo“ znamená také „čin“ nebo „skutek“. Není to jen nějaké řečnění. Boží slovo, to je něco, co se uskutečňuje. Ztělesňuje se v příběhu tohoto člověka, a proto má také regenerující sílu pro unavené, beznadějné a malomyslné. Toto slovo má schopnost obnovit životodárný vztah Božího lidu k jejich Bohu, k Hospodinu.

Obnovení života je o něco dál v knize proroka Izajáše vyjádřeno tím, že celá nová generace Božího lidu bude patřit k Hospodinovým učedníkům. Hospodin tady skrze proroka svému lidu říká: „Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky.“ (Iz 54,13). Všichni budou sdílet postoj toho jednotlivce, který v situaci výčitek, únavy a beznaděje vytrvale naslouchal Božímu slovu, stal se Božím učedníkem a učitelem svého lidu. Byl vytrvalý a splnil svůj úkol.

Do role tohoto Hospodinova učedníka vstoupil také Ježíš jako ten, kdo zná Boha a pokračuje v tom úkolu vyučovat, zprostředkovávat životodárné poznání o Bohu. Podle Janova evangelia Ježíš cituje slova z proroka Izajáše o tom, že všichni budou vyučeni od Boha (J 6,45). A dodává k tomu: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.“ Každý, kdo s důvěrou přichází k Ježíšovi získává zároveň věčný život. Učení se od Boha tak vede k věčnému životu.

Bůh je připravený promlouvat ke svému učedníkovi každé ráno. Dokonce mu dokáže probudit uši, aby mohl poslouchat, aby porozuměl, aby taky věděl, co má mluvit. To není učení se a předávání jen nějakých informací o Bohu, to je vystavení se slovům, které dokážou člověka přitahovat k Ježíšovi. Cílem naslouchání Božímu slovu je životodárné setkání s Ježíšem. Ježíš říká: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,44).

Bůh nás svým slovem táhne k Ježíšovi. Nám se někdy nechce, můžeme být unavení, skeptičtí, plní výčitek, zklamání, beznaděje, nechuti, nezájmu, neochoty naslouchat a nechat se Božím slovem zastihnout. Bůh tohle všechno dokáže překonávat. Bůh dokáže člověka přitáhnout. Ale zároveň taky platí, že my mu dokážeme vzdorovat a uhýbat.

Tak, jako Izraelci v babylonském zajetí už byli unavení z čekání na Boží zásah, podobně můžeme být i my unavení v našich zajetích. Ale stejně jako tehdy i dnes má Boží slovo regenerující moc. Má moc podpírat a pozvedat. Má moc stávat se i pro nás slovem života.

Hospodine, prosíme, abychom podobně jako tvůj služebník tvému slovu nevzdorovali a neuhýbali před ním. Amen.