Iz 42,1–7

Iz 42,1–7, první čtení: Mt 3,13–17

Milí bratři a sestry,

o Vánocích jsme slavili Ježíšovo narození, minulou neděli pak jeho zjevení národům. Dnešní neděle zaměřuje náš pohled k tomu, co o Ježíšovi vyjevuje jeho křest, při kterém Ježíš dostává Ducha Božího. Ježíš je Božím Duchem uveden do role Hospodinova služebníka, stává se služebníkem, o kterém Hospodin říká slovy proroka Izajáše: „Hle, můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud národům.“ (v. 1). Ježíšův křest, při kterém na něj sestoupil Boží Duch, nám umožňuje uvažovat o Ježíšovi na základě tohoto prorockého textu.

Tento text začíná slůvkem „hle“. To naznačuje přítomnost nějakých svědků, kteří jsou u toho, když je na Hospodinova služebníka vložen Boží Duch. Ustanovení služebníkem má veřejný charakter. Je zajímavé, že evangelista Matouš slůvko „hle“ při Ježíšově křtu také používá: „Když byl Ježíš pokřtěn… hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.“ (Mt 3,16)

Ježíš se v tuto chvíli stává Hospodinovým služebníkem, stává tím, koho si Hospodin vyvolil. Pojem „služebník“ označuje v náboženské souvislosti toho, kdo byl od Boha pověřen zvláštním úkolem, jako například Mojžíš (Ex 14,31), David (2S 3,18) nebo Elijáš (1Kr 18,36). Na všch těchto postavách je podstatné to, že konají Boží vůli. Služebník je služebníkem tím, že vykonává vůli svého Pána.

K jeho vyvolení nedošlo díky jeho lidským přednostem nebo nějakým mimořádným výkonům. Vyvolení spočívá výhradně v Božím zalíbení. A k plnění svého úkolu, k tomu, aby ho zvládl, je vybaven Božím duchem, Boží silou, která na člověka působí a zcela ho proniká a ovládá. A tím jeho úkolem je, aby vyhlásil národům soud.

To slovo „soud“ je zde klíčovým pojmem, neboť se s ním v poměrně krátkém Izajášově textu setkáme hned třikrát: Hospodinův služebník má vyhlásit soud národům (v. 1), vyhlásí soud podle pravdy (v. 3) a neochabne, dokud soud na zemi nevykoná (v. 4). Když slyšíme slovo soud, tak nám to moc nesedí s tím, co vyhlašoval Ježíš. Ale např. v Janově evangeliu Ježíš říká: „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ (5,30). On je služebníkem, neboť koná Boží vůli a vyhlašuje soud.

Soud v době Starého zákona obvykle znamenal rozhodnutí v občanském sporu mezi dvěma Izraelity. Protože však u Izajáše má soud souvislost s národy, musíme počítat s širším významem, je to soud pro národy. V přecházející kapitole Izajáš hovořil o Hospodinově soudním sporu s národy (Iz 41,21). A vynesením soudu, jakýmsi rozsudkem v tomto sporu, je prohlášení cizích bohů za nicotné (v. 24), neboť jedině Hospodin je Bohem. A tento soud, tento rozsudek, tento soudní výnos má Hospodinův služebník přinést národům a vykonat jej na zemi, to jest postarat se o jeho prosazení. Ježíšovým úkolem je zjevit Hospodina, tedy svého nebeského Otce, jako jediného pravého Boha a to všem národům. On není jen Bohem Izraele, ale je i Bohem národů. To je obsahem soudu, který Hospodinův služebník vykonává.

Dále je o Hospodinově služebníku řečeno: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.“ (v. 2). Způsob, jakým služebník splní svůj úkol, je popsán pomocí sloves s předponou ne-. Nekřičí, hlas nepozvedá, nedává se slyšet… Skrze silný hlas nechávali vyhlašovat soudní výnosy orientální králové. Nechávali vykřičet svou vůli na nárožích. Ale Boží služebník nedělá nic takového. Nechce nikoho burcovat, neboť obsahem jeho poselství je zvěst o jediném pravém Bohu, který se slitovává nad Izraelem i nad všemi národy. A to se nedá takto sdělit. To se nedá předat nějakou pouliční evangelizací, kdy na náměstí stojí evangelista s megafonem a vykřikuje na kolemjdoucí: „Ježíš tě miluje!“ To není způsob jednání Božího služebníka.

O něm je řečeno: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí…“ (v. 3). Obraz třtiny a knotu chce říci, že Boží soud neznamená smrt provinilců, i kdyby si ji zasloužili. Třtina je přirozeně křehká, má proto nízkou cenu. Přesto ji služebník nerozláme na kusy a neodhodí, nýbrž narovná. A podobně je tomu s obrazem knotu. Pohasíná, když dochází olej. Služebník by ho mohl snadno zhasit, namísto toho však jakoby doléval olej. Za oběma obrazy se pravděpodobně skrývá starobylý soudní zvyk: po vyhlášení rozsudku smrti se zlomila třtina a zhasila lampa. Jako obraz ukončení života. Ale v tomto soudu nejde o rozsudek smrti, naopak jde o rozsudek života.

Úspěch služebníkova poslání je dán tím, že: „Neochabne a nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.“ (v. 4). Je to velká vytrvalost, se kterou služebník koná své poslání. To, že neochabne a nezlomí se, je vyjádřeno stejnými slovy, jakými se předtím hovořilo o doutnajícím knotu a nalomené třtině. Doslova bychom mohli překládat: „nedá se uhasit ani zlomit.“ Nalomenost třtiny připomíná bezútěšnou situaci lidí, ale služebník v této situaci nerezignuje a neochabne, což vyjadřuje jeho velkou sílu. Právě tyto dva póly – lidská nalomenost a dohasínání na jedné straně a služebníkova vytrvalost, se kterou na zemi prosazuje Boží věci na straně druhé – ukazují, že služebník to dotáhne do zdárného konce, dokud na zemi soud nevykoná. Tedy dokud se na zemi nerozšíří zvěst o tom, že jediným pravým Bohem je Hospodin. Jeho úspěch není dán tím, že to vykřičí, ale jeho vytrvalostí a slitováním. To je způsob jeho práce.

Ve druhé části Izajášova textu se služebníkův úkol popisuje jinak než v předcházejících verších. Bůh ho ustanovil prostředníkem smlouvy pro svůj lid a světlem národů. Služebník se stává prostředníkem smlouvy a zároveň oznamuje Boží vůli ostatním národům, vytváří tedy také pro ně předpoklad a možnost pro společenství s Bohem. Nemůžeme zde nepomyslet na slova smlouvy, kterou Ježíš ustanovil při své poslední večeři. Tím nabízí svému lidu novou blízkost s Bohem, do které jsou zahrnuti všichni lidé.

Všichni lidé mají být přivedeni z temné vzdálenosti od Boha do světla společenství s ním. Jádrem poselství této první písně o Hospodinově služebníkovi je Boží soud, který stanoví, že jedině Hospodin je Bůh. A Hospodinův služebník je vyvolen a vybaven mocí Božího ducha, aby toto rozhodnutí oznámil národům. Aby je předal tak, že mu národy porozumí. Svým hlásáním Boží vůle připravuje tento služebník novou smlouvu. V beznadějné lidské situaci, kdy jsme nalomení a dohasínající, se Bůh ujímá iniciativy a nabízí novou možnost záchrany. Skrze svého vyvoleného služebníka.

Izajášova píseň o Hospodinově služebníku vyvolala otázku, kdo je tímto služebníkem. S jistotou můžeme říct, že je to někdo, kdo obdržel úkol zvěstovat Hospodinovu jedinečnost všem lidem – a tento úkol díky své vytrvalosti a svému soucitu splní.

Novozákonní texty dokládají, že křesťané vztahovali roli Hospodinova služebníka už od počátku na Krista. Evangelista Matouš uvádí tuto píseň o Božím služebníkovi výslovně ve vztahu k Ježíšovi (Mt 12,18–21). V celém svém evangeliu vykresluje Ježíše jako člověka, který plní tento úkol, když nenápadně a tiše uzdravuje a pomáhá. Jako člověka, který nedělá hluk na tržišti, aby získal masy lidí, nýbrž ujímá se právě těch, kteří byli ostatními vytěsněni. A po vzkříšení tento úkol předává nám, svým učedníkům, když říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19). A křesťanská církev, tedy i náš sbor, v tomto úkolu Božího služebníka pokračuje dodnes. V tom je naše budoucnost i zaslíbení: „Neochabne a nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.“ Amen