Iz 21,11-12

Iz 21,11-12

Milí bratři a sestry,

blíží se nejtemnější období roku, období nejdelších nocí a nejkratších dní, které vyvrcholí během adventu. A to mně inspirovalo při výběru biblického textu pro tuto neděli. Je to výrok proroka Izajáše, ve kterém zaznívá otázka: „Kolik zbývá z noci?“ A odpovědí je: „Přichází jitro, ale ještě je noc.“

V ekumenickém překladu o tomto výroku můžeme číst, že se jedná o „záhadný výrok, který se snad týká Edómu“. Jeden starší komentátor knihy Izajáš dokonce napsal, že by se nic nestalo, kdybychom jej v Bibli neměli. Tento výrok je uveden v souvislosti dalších výroků o národech z okolí Izraele, a protože v něm čteme o Seíru, což je pohoří, ve kterém sídlili Edómci, tak se ho někteří vykladači snaží pochopit právě jako výrok o Edómu, o těchto blízkých sousedech Izraele. Dúma je tedy podle těchto vykladačů zákrytné označení pro Edóm. Tak tomu jistě může být, ale domnívám se, že pro porozumění tomuto výroku nám více pomůže to, že slovo „dúma“ v hebrejštině znamená „mlčení“, tedy že nejde především o nějaké místo na mapě, ale o místo mlčení.

Máme zde Izajášův výnos o mlčení. Přitom slovo „výnos“ v prorockém výrazivu běžně označuje tíživý dopad nějakého výroku o Božím soudu. Myslím si, že je zde dobré upřednostnit tento původní význam slova „výnos“, který prostě označuje „břemeno“, „břímě“. Výnos o Dúmě lze doslovněji přeložit jako „břemeno mlčení“. To je nadpis této krátké, útržkovité básně, ve které se ozývá opakované, tedy velmi naléhavé, volání ze Seíru. Tento výrok můžeme číst jako prorockou báseň, která se jmenuje „Břemeno mlčení“.

Na strážce z Božího lidu naléhavě volá jeho blízký soused sídlící v pohoří Seíru, tj. jižně od Izraele, protože na něj doléhá břemeno mlčení. Když se podíváme na jiný důležitý biblický text, v němž je Seír uveden, význam této básně zřetelně vynikne. Tímto textem je úryvek z 5. knihy Mojžíšovi, z požehnání, které dává Mojžíš těsně před svou smrtí synům Izraele: „Hospodin přišel ze Sínaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ (Dt 33,2).

Mojžíš tady Božímu lidu připomíná Hospodinovy velké skutky. Jeho slavné zjevení na Sinaji a darování Zákona. Hospodin tehdy vzešel také nad pahorky Seíru jako slunce. A právě v této souvislosti vynikne kontrast oproti zmínce, kterou máme o Seíru v Izajášově básni. V 5. knize Mojžíšově se Seír objevuje v souvislosti Božího zjevení, Bůh nad Seírem vychází jako slunce, ale v Izajášovi se ze Seíru ozývá naléhavé volání, opakovaná otázka, kdy už konečně skončí noc. Seír mezi těmito dvěma texty prošel procesem totálního zatemnění, z prostředí nad nímž se Bůh zářně zjevil, se stal místem, kde jsou lidé v temnotě, v noci.

Proto se domnívám, že tato prorocká báseň je především o temnotě Božího mlčení, které doléhá jako tíživé břemeno. A to nejen na Boží lid, ale i na jeho soudy. Břemeno Božího mlčení, pod kterým naléhavě volají k někomu, kdo jako strážce vyhlíží jitro, tedy kdo s nadějí očekává Boží promluvení. „Kolik zbývá z noci? Jak dlouho ještě bude tma?“ Je jasné, že ten, kdo se takto ptá, kdo opakováním znovu tuto otázku kde, toužebně očekává na to, až zase vyjde slunce. Až zase Hospodin zazáří, až prolomí své mlčení. A proto se ptá, kdy toto ráno konečně přijde?

Dojemnost tohoto kratinkého rozhovoru mezi těmi, kdo prožívají noc a mezi strážcem, který vyhlíží jitro, je dána strážcovou odpovědí v následujícím verši. On to prostě neví, jak dlouho ještě bude noc. Ve své odpovědi pouze konstatuje: „Přišlo jitro a taky noc.“ Někteří vykladači to chtějí vidět jako nadějnou odpověď. Ten strážce podle nich říká: „Ještě je noc, ale už se blíží jitro.“ Jako by jim říkal, už brzo se dočkáte. Ale on to takto neříká, on doslova říká: „Přišlo jitro a taky noc“, tedy jitro už přišlo, už bylo, ale teď je noc. To je jediné, co můžu s jistotou říct. Hospodin se zaskvěl jako slunce, vydal svůj Zákon, ale teď je noc. Strážci je zároveň jasné, že tato jeho odpověď nemůže tazatele uspokojit a proto dodává: „Chcete-li se znovu zeptat, tak se zeptejte! Vraťte se a přijďte se znovu zeptat!“ Zatím je prostě noc.

To mně na tom strážci připadá důležité. On svým tazatelům neříká, že už se brzo dočkají, ale že noc a jitro se střídají ve svém příchodu, tedy že ta noc, kterou právě tíživě prožívají, nebude trvat věčně. Nebude tomu tak, jak si to představoval římský básník Catullus, když svou milovanou Lesbii vyzýval, aby si spolu užili až na doraz, dokud trvá krátký záblesk života, protože potom nastane nox perpetua, tedy věčná noc.

To, že noc v tom přeneseném, prorockém smyslu, souvisí s Božím mlčením, vyjadřuje i prorok Micheáš, když varuje, že „nastane noc bez vidění a tma bez věštby…“ (Mi 3,6). Je to doba bez možnosti zřetelné orientace, protože chybí světlo, protože chybí Boží promluvení. A jediné, co zbývá, je to, že Bůh promluvil v minulosti, zaskvěl se, vzešel jako slunce a daroval svůj Zákon a odtud plyne naděje, že se takto jednou opět projeví. Protože jitro a noc se střídá a po noci zase přijde jitro: „I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ (Gn 1,3-5).

Když Bůh promluví, tak se rozjasní. Bůh nemusel říct, ať je noc proto, aby byla noc, ale musel promluvit na to, aby bylo světlo, protože když mlčí, tak je noc. A když Bůh mlčí, tak Boží lid má roli strážného, který vyzývá ty, na které noc doléhá, k pátrání, k hledání. V závěru této krátké básně jsou tři výzvy: Pátrejte, nebo ptejte se, navraťte se, přijďte zase, tedy nevzdejte to! Hledejte Boží promluvení, čekejte na Boží oslovení, které vám dá orientaci tak, jako tenkrát, když Bůh vyhlásil svůj Zákon.

Protože „lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo“, jak říká Izajáš o kousek jinde. (Iz 9,1) Mně se na tom líbí, že to není od toho strážce žádná laciná útěcha. Že to není žádné samozřejmé: „No jistě, už brzo se dočkáte, už se rozednívá.“ Naopak, je to pravdivé vyznání: „Já taky nevím, kolik noci ještě zbývá, ale nevzdejte svoje hledání a ptaní se! Nevzdejte pátrání po Božím slově!“

Milí bratři a sestry, i my čekáme v tmách na úsvit Božího slova. I my neseme břemeno Božího mlčení. Ale zároveň jako Boží lid máme roli strážců, kteří sice nevědí, jak dlouho ještě bude noc trvat, ale vědí, že nebude trvat věčně, a proto vyzívají k pátrání, k tomu, aby ti, na které doléhá temnota, znovu přicházeli a znovu kladli otázky. Protože tím se udrží naděje na příchod jitra živou. I pokud žijeme ve tmě, víme o světle, i pokud prožíváme Boží mlčení, víme o Božím promluvení. Víme, že přijde jitro, které bude prozářené Boží přítomností, kdy bude břímě Božího mlčení odhozeno a Bůh se zjeví v záři své nádhery. A proto ho jako strážci vyhlížíme.

Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení… Amen. (Ž 130,6-7)