Iz 2,1-5

Iz 2,1-5

Milí bratři a sestry,

adventní dobou nás provází prorok Izajáš, ve kterém je silně přítomno vyhlížení a očekávání toho, co se v budoucnu stane. Izajáš vidí, co se stane v posledních dnech. Má velmi radostný a nadějný výhled a to je důležité, protože kdo nemá nějaký dobrý cíl, kdo se netěší do cíle, tomu se těžko putuje. My jsme četli, co měl před očima dávný prorok, je to úchvatná vize Božího království a ještě se k ní vrátíme. Ale stojí za to, nejdřív se na chvíli zamyslet nad tím, jakou představu budoucnosti máme před očima my. Dneska na začátku adventu? Co očekáváme, že prožijeme během vánočních svátků? Je to v něčem podobné tomu, co měl před očima Izajáš? Je tam taky nějaký orientační bod, nějaká hora Hospodinova domu, která je vyvýšená, která převyšuje všechno ostatní? Nějaký jasný střed, ke kterému jsou zacílené naše naděje?

Naší horou, vrcholným cílem, ke kterému budeme společně během adventu vystupovat, je setkání s Božím slovem, s jeho proměňující mocí. S Božím slovem, které nám vychází vstříc, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Které se stalo světlem osvěcujícím každého člověka. Tuto podobu Božího slova slavíme právě během vánoc a dobře to odpovídá tomu, co pro budoucí dny zahlédl prorok Izajáš: mnohé národy přicházejí k Hospodinu, touží se s ním setkat, putují na Sión, odkud jim Hospodinovo slovo vychází vstříc. A v důsledku toho se zříkají válečného násilí, překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože. A dům Jákobův, ten stávající Boží lid, je vyzván, aby již nyní chodil v Hospodinově světle.

To všechno se může stát při oslavě Ježíšova narození. Boží moc může prostoupit naše životy. Jestliže spolu dnes vyjdeme za tímto cílem, vyjdeme, abychom se setkali s Božím vtěleným slovem, tak věřím tomu, že během vánoc prožijeme Boží blízkost a Boží moc.

Izajášovu vizi můžeme dnes číst jako pozvání na tuto cestu, na duchovní pouť za světlem, které svítí v temnotě tohoto světa. Podívejme se blíže na určitou logiku Izajášova pozvání. Protože mnohé národy si v budoucnu řeknou: „pojďte, vystupme na horu Hospodinovu…“ (verš 3a), platí již nyní podobná výzva domu Jákobovu, tomu současnému Božímu lidu: „pojďte, choďme v Hospodinově světle“ (verš 5).

Prorocké zaslíbení se týká toho, že Hospodin, Bůh Jákobův, se stane pro mnohé národy učitelem (verš 3b), mnoha lidem bude dán přístup k Božímu slovu (verš 3c), což přinese mír, konkrétně přetvoření válečných zbraní v nástroje pokojné lidské práce (verš 4). Národy, které se vydají po Hospodinově cestě, zapomenou na cestu násilí. Budou se učit žít podle Božího slova a nebudou se už učit bojovat.

A toto krásné zaslíbení vytváří prostor pro nadějné očekávání, pro radostné vyhlížení této doby a událostí, které jsou s ní spojeny. Ale nejde jen o vyhlížení do budoucna, tato vize se již občas naplňuje, konkrétně se tak stalo o vánocích roku 1914, kdy se uprostřed První světové války stal skutečný zázrak. Francouzští, angličtí a němečtí vojáci proti sobě měsíce urputně bojovali, muži byli zcela vyčerpaní a jediné po čem toužili, bylo trochu klidu. Na štědrý den prožili vánoční zázrak. Najednou, z ničeho nic začal v zákopu tenorista Nikolaus Spring z Berlína zpívat Tichou noc. Nocí se linula píseň, ke které se přidávali další a další mužské hlasy: „Tichá noc, svatá noc.“

Ten štědrý večer mlčeli zbraně na celé západní frontě. Po jednom a později po celých skupinách vylézali němci ze zákopů a po chvilce váhání učili Britové totéž. Sešli se na území nikoho a začali si povídat, dávali si dárky a domluvili se na příměří pro další den. Stal se zázrak, ti stejní muži, kteří se nedávno snažili ze všech sil vzájemně zabít, stáli najednou tváří v tvář, povídali si a smáli se, vzájemně si připíjeli a dávali si dárky. Jeden německý důstojník potom napsal: „Byli jsme šťastní, cítili jsme se jako děti.“

Překonání válečného násilí je v Izajášově vizi spojené s výzvou, aby Boží lid chodil ve světle Hospodinově. Toto světlo je přitom v Bibli totožné právě s Hospodinovým slovem. Žalmista říká: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105). Očekávané zaslíbení pokoje se může stát skutečností jen v případě, že si všechny národy vezmou k srdci Hospodinovo slovo. Ovšem aby se to stalo, je třeba, aby podle tohoto slova nejdříve opravdu žil „dům Jákobův“, aby chodil v tomto světle a bylo na něm vidět, kam to vede, když někdo „chodí v Hospodinově světle“, tedy když žije podle Hospodinova slova. Proto je důležitá ta závěrečná výzva, do které vyúsťuje to Izajášovo zaslíbení o všeobecném odzbrojení a nápravě: „Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle.“

Adventní doba je dobou očekávání na to, až se splní zaslíbení o příchodu pokoje. Pokoje a poznání Hospodina a to pro všechny národy. Tato doba očekávání se v rámci liturgického roku připomíná v nejtemnějším ročním období, když jsou dny nejkratší a noci nejdelší. Patrně má vnější temnota symbolizovat temnotu násilí a modlářství, která obestírá národy a proniká i do Božího lidu. Toužebné očekávání světla bývalo v tomto ročním období reálným prožitkem a znázorňovalo tak touhu po příchodu Hospodinova světla, které vzejde celému světu.

Chození v Hospodinově světle je přítomno také v motivu vyvýšení hory Hospodinova domu, která se jako maják bude tyčit nad vrcholy hor (verš 2). Na vrcholcích kopců bývaly budovány svatyně božstvům. Vyvýšení Sijónu tedy představuje triumf Hospodinova slova nad všemi božstvy světa, nad všemi falešnými ideologiemi, nad tímto vším zazáří Boží slovo. Než však toto světlo poznání Hospodina zazáří všem národům, musí zřetelně zářit v Božím lidu. Tato záře se rozlévá všude tam, kde dochází k setkání s Hospodinovým slovem a kde se prosadí v lidském myšlení a jednání. Prorok o něm říká, že „vyjde z Jeruzaléma“. Hospodinovo slovo tedy vychází, jde nám vstříc, šíří se jako záře a přináší nám poznání Hospodina a v důsledku toho pak působí pokoj mezi národy.

„Stane se v posledních dnech“, říká Izajáš a my můžeme mít pocit, že jde o jakési utěšování zaměřené do daleké budoucnosti. Prorok však nechápal svá slova jako útěchu, nýbrž spíše jako výzvu Božímu lidu začít se znovu učit ve škole Božího slova. Orientovat se podle něj a zjevovat tak na sobě jeho schopnost prozářit každou lidskou temnotu.

Těžko bychom mohli očekávat, že skrze oslavu Ježíšova narození Boží moc prostoupí naše životy, jestliže také nepřekujeme své meče v radlice, tedy nepřetvoříme to, čím se vzájemně napadáme a zraňujeme. A to bývají především naše slova a naše ledové mlčení. To máme přetavit v nástroje, kterými je možno kultivovat náš životní prostor tak, aby byl plodný, aby přinášel ovoce, aby se v něm dařilo růstu. A to je úkol Božího lidu, který čeká na tak slavné události. Vykročme proto ke stolu Páně a choďme v Hospodinově světle! Amen.