Iz 11,1-5 (Svatodušní)

Iz 11,1-5

Milí bratři a sestry,

pro letošní svatodušní neděli jsem vybral oddíl o Duchu Svatém, respektive o Duchu Hospodinovu z knihy proroka Izajáše. Je to jeden z nejznámějších starozákonních textů o působení Ducha Svatého. Slovo „Duch“ se zde opakuje hned 4x. Izajáš říká, že Duch Hospodinův spočine na někom, kdo je zde symbolicky označený jako proutek z pařezu Jišajova. Jišaj byl otec krále Davida, jedná se tedy vládce z Davidova rodu, který bude mít díky působení Ducha Svatého dar moudrosti a rozumnosti, rady a bohatýrské síly, poznání a bázně před Hospodinem.

O Božím Duchu je zde především řečeno, že na tomto vládci spočine. Spočinutí Ducha je motiv, který zajímavě vynikne při srovnání s tím, co se o Božím Duchu říká hned na začátku Bible. Ve druhém verši První knihy Mojžíšovi čteme o tom, že na počátku se Duch Boží vznášel nad vodami. Před stvořením světa se Duch Boží vznášel nad vodní hladinou jako nějaký pták, který si nemá kam sednout. Nemá nějaký proutek, na kterém by mohl spočinout. Tak tomu bylo na začátku před stvořením světa. Skrze proroka Izajáše je však řečeno, že Boží Duch spočine na proutku, který zázračně vypučí ze suchého pařezu.

Ta počáteční pustota a prázdnota světa, kdy se Boží Duch vznáší nad vodami a nemá, kde by spočinul, nám může připadat bezútěšné. Můžeme si představit nějakého ptáka, který letí nad nekonečnou mořskou hladinou a hledá místo, kde by si mohl odpočinout, kam by se v klidu posadil. Ale potom Bůh promluví a ukáže se suchá země a začnou na ní růst rostliny a žít živočichové a nakonec i člověk a Duch už má, na kom spočinout. Už má koho vést a oživovat. Duch Boží svým kmitáním, svým vanutím, od počátku rozdýchává celé Boží stvoření. A v tomto smyslu je jeho působení univerzální, Duch dává život všemu, co žije.

Ale vedle toho je tady ještě jeho mimořádné působení, které není dáno plošně každému. A to je právě to spočinutí Ducha a proutku z pařezu Jišajova. Prorok Izajáš nám pomáhá porozumět, představit si a rozpoznat toto mimořádné působení Ducha podle jeho šesti projevů. Na člověku, na kterém takto Duch spočine, se projeví určitými vlastnostmi, určitou charakteristikou a kvalitou, která se přirozeně u člověka nevyskytuje a kterou nelze získat přirozenou cestou.

Důležité je, že určitá osoba, která je takto obdarovaná Duchem, jedná v moci tohoto Ducha. Jsou zde popsány konkrétní účinky jeho působnosti. Jsou uvedeny ve třech dvojicích. Duch Hospodinův je především „duchem moudrosti a rozumnosti“. To znamená, že ten, komu je dán Duch Hospodinův, se projevuje moudrostí a rozumností. A moudrost a rozumnost znamená na základě životní zkušenosti a v neustálém naslouchání Bohu správně posuzovat danou situaci a vyvozovat z toho správné důsledky, znamená to správně se rozhodovat. Dobře reagovat a přinášet tak prospěch sobě i druhým lidem.

Druhou dvojicí je „duch rady a bohatýrské síly“. Rada a síla označují schopnosti sladit své lidské plány s Boží vůlí a s patřičnou vytrvalostí, navzdory překážkám je uskutečňovat. Třetí dvojicí je „duch poznání a bázně před Hospodinem“. Poznání a bázeň před Hospodinem vyjadřují jednak vhled do Božích věcí, který zakládá důvěrný vztah k Bohu, ale současně i zdravé vědomí vlastního postavení před Bohem, které vede vůči Bohu k hluboké úctě a pokornému respektu, kterému se v Bibli říká „bázeň“.

To všechno jsou velké dary Božího Ducha, protože člověk sám od sebe často neví, co má dělat a jak se správně rozhodnout, na kterých hodnotách orientovat svůj život. Do čeho investovat svůj čas a schopnosti, čemu se věnovat a čemu se naopak raději vyhnout. Jak využívat možnosti, které se nám v životě nabízí. Prostě jak dobře žít.

Občas se setkávám s lidmi, kteří jsou v životě velmi nešťastní a neumí nějak dobře svůj život utvářet. Když s nimi mluvím, tak si uvědomuju, že vlastně jediné, co jim může opravdu pomoct, je právě duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.

Protože jedině vedení Božím duchem může zásadním způsobem ovlivnit život člověka tak, aby dělal správná rozhodnutí a dokázal v nich vytrvat. Aby měl sílu i pokoru, dobrý odhad i odvahu, schopnost se v životě zorientovat a dobře si zvolit, nepropadnout zoufalství a správně utvářet své vztahy.

To všechno jsou důležité oblasti v životě každého člověka, které ovšem někdo prostě nezvládá. Život některých lidí vypadá jako série špatných rozhodnutí, průšvihů a útěků před zodpovědností. A důsledky takovéhoto života jsou pak velmi smutné. To jsou extrémní případy. Ale co když i my sami máme někdy pocit, že v nás samotných je jakási pustota a prázdnota, že Duch na nás nemá kde spočinout? Že nejsme obrazně řečeno tím proutkem, který vypučel z pařezu, a na kterém Duch Svatý spočinul a přinesl nám ty krásné a důležité dary, jako je moudrost a rozumnost atd.

Proto bych chtěl zdůraznit, že Izajášovo zaslíbení Ducha Hospodinova je sice určeno nějakému mimořádnému jedinci, který ovšem má vést celý Boží lid. Izajášův text říká, že tento duchem obdařený jedinec bude sdílet dary Hospodinova Ducha se všemi, kdo ho postrádají. On ty dary Ducha nemá sám pro sebe, aby se jemu dobře a bezproblémově žilo a ostatní ať si poradí, jak sami umí. Díky darům Ducha bude schopen prosazovat právo a spravedlnost, bude ostatním lidem přinášet útěchu. Bude dávat těm, kteří se domnívají, že jsou Bohem opuštěni, jistotu, že je tomu právě naopak. Bude jim dávat vědomí Boží blízkosti, které je zdrojem naděje, pokoje a radosti.

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla, který říká, že „každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1Kor 12,7). To je určitý posun oproti tomu, jak působení Ducha líčí prorok Izajáš. Izajáš mluví o spočinutí Ducha na jednom mimořádném jedinci, který potom sdílí své duchovní dary s celým Božím lidem jako jeho vůdce. Apoštol Pavel však mluví o situaci, která nastala po Letnicích, po velkém vylití Ducha Svatého. V této době už Duch není dán jen někomu mimořádnému, ale nabízí se každému, kdo patří do společenství církve. Pavel uvádí rozdílné dary, o kterých říká, že je „působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1Kor 12,11).

Jako křesťané si máme být vědomi, že každému z nás je dán zvláštní dar Ducha Svatého. Řečeno obrazem proroka Izajáše, nejme suchými pařezy, ale těmi živými proutky, na kterých spočinul Duch Hospodinův. Všichni máme účast na darech Ducha Svatého.

Jistě, že existuje díky Boží štědrosti a naopak vinou naší lidské slabosti nerovnováha mezi duchovním darem, který dostáváme a způsobem, jak ho v životě využíváme. Jistě, že necháváme mnohé z toho, co nám Bůh nabízí, zakrnět a nesloužíme tím, jak bychom mohli. Ale to nás nesmí vést k pocitu, že nám Duch Svatý žádný dar nedal. Naopak je to výzva k tomu, abychom hledali, jak můžeme přispívat ke společnému prospěchu církve. Vždyť každý, kdo se podílí na vytváření bratrské atmosféry ve sboru, je jistě obdařen nějakým projevem Ducha Svatého.

Zakončím slovy svého oblíbeného 133 žalmu: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život na věky.“ Amen.