Gn 3,1–9

Milí bratři a sestry,

stojíme na počátku postní doby, která trvá čtyřicet dní do Velikonoc. Tradičním textem pro první postní neděli je oddíl z evangelií, který líčí Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, jeho pokoušení ďáblem a Ježíšovo vítězství v těchto pokušeních. Postní doba nás má posílit v boji s pokušením, učinit nás odolnějšími vůči svodům ke zlému.

Rozhovor Ježíše s ďáblem připomíná jiný rozhovor člověka s pokušitelem, ve kterém člověk podlehl. Je to rozhovor, který probíhá v ráji u stromu poznání dobrého a zlého. My máme někdy představu, že ráj je místo dokonalé harmonie, místo dokonalého dobra, kde zlo není přítomno. Ale biblický příběh o ráji vypráví, že přímo ve středu ráje se zlo skrývá. Je tam strom poznání dobra a zla se smrtonosnými plody. A je tam taky had, který svými řečmi narušuje lidskou důvěru vůči Bohu, vůči tomu, co Bůh řekl.

Takto zobrazený ráj na nás může působit jako nějaký nádherný palác s mnoha krásnými komnatami, v jehož středu se skrývá smrtonosný jed. Bezstarostní tvorové radostně běhají po prostorných pokojích, které oplývají krásou a bohatstvím a v centru toho všeho, v hlavním saloně, v přepychovém zlatém košíku se nacházejí nádherné, voňavé plody. A vedle košíku je napsané Boží varování: „Pozor, smrtelně jedovaté!“ Ale pak je tam taky někdo, kdo nemá nic jiného na práci, než aby těm, kteří tak bezstarostně běhají po ráji, inteligentně vysvětlil, že to Boží varovaní nemusí brát vážně.

Je to přeci krásné ovoce, lákavé pro oči, ovoce dobré k jídlu a k nabytí poznání. To všechno v něm žena dokázala vidět. To je zajímavé, co všechno se dá zjistit pohledem na lákavé jídlo. A možná není bez souvislosti, že první ďáblovo pokušení Ježíše na poušti se taky týkalo jídla. Je důležité, čím se člověk sytí. Nejde při tom především o pokrm pro naše tělo, ale o pokrm pro náš duchovní život. Ježíšovi ďábel nenabízel žádné zakázané ovoce, jen chleba. A Ježíš byl hladový a měl nárok na to, aby se najedl. Ale jde o to, že od ďábla člověk nesmí nic přijmout. Byť se jeho nabídka zdá velmi logická, lákavá a žádoucí.

Bůh nám říká, co je dobré a co je zlé. On je pro nás kritériem dobra a zla. Jíst ze stromu poznání dobra a zla představuje snahu sami si určovat, co je dobré a co zlé. Být sám mírou dobra a zla a tedy být jako Bůh. To je patrně jádro pokušení, o které jde v příběhu o stromu poznání dobrého a zlého. Najíst se chleba, když mám hlad, to je přeci logické a dobré. A sníst krásné, lákavé ovoce, které navíc slibuje nějaké poznání, na tom přece také nemůže být nic špatného.

Bůh sice říká, když to sníš, tak tě to zabije. Ale ono to tak vůbec nevypadá. Nezdá se, že by na tom bylo něco závadného. Proč bych to neměl dělat? „No jasně“, říká had, „proč bys to neměl dělat? Copak je na tom něco špatného?“ „No, Bůh říkal, ať to nejíme.“ „Ale Bůh, ten toho vždycky napovídá…“ Had je zvíře s rozeklaným, rozdvojeným jazykem. Možná právě proto se stal symbolem svůdce, toho kdo svádí skrze své lživé řeči. Hadí jazyk předkládá jako pravdu to, co není pravda, nabízí jako dobro to, co je zlé. Ježíš o ďáblovi řekl, že je otcem lži, protože promlouvá hlasem iluzí, lží, zdání a klamu. Je otcem lži proto, že lež plodí. Také do nás, do našeho nitra se snaží zasívat lež o Bohu, o našich bližních i o nás samotných.

Had říká člověku: „Když budete jíst z tohoto stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé.“ Lež tohoto výroku je v tom, že poznáváním zla se naše oči neotvírají, ale naopak zatemňují, ztrácíme schopnost jasně rozlišovat, co je dobré a co je zlé a zaměňujeme dobro za zlo. Jediné, pro co se Adamovi a Evě otevřeli oči, když pojedli ze stromu poznání dobra a zla, bylo poznání toho, že jsou nazí. Poznali svou nahotu, začali se stydět a ukrývat. Něco v jejich vzájemném vztahu se pokazilo a přeneslo se i na celé stvoření.

„Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15). Člověk měl ráj obdělávat, nějak rozvíjet, měl být rajským zahradníkem. Tomu rozumíme, ale před čím jej měl střežit? Co vlastně ráj ohrožovalo? Domnívám se, že jej měl střežit před slabostí vlastního srdce. Protože člověk je potenciální součástí temných sil, které ráj ohrožují. Člověk je schopen podílet se na zlu, dát zlu prostor a výraz a před tím má ráj střežit.

Biblická kniha Píseň písní rozvíjí mnohé rajské motivy. Z velké části se odehrává v zahradě, která připomíná ráj a je intimním rozhovorem mezi mužem a ženou. Milá, která v této milostné písni představuje Boží lid, říká: „Uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.“ (Pís 1,6). Neuhlídala své vlastní srdce tak, jako člověk v ráji a tím si způsobila různé potíže.

Bůh všechny ostatní tvory kromě člověka stvořil tak, že jsou přímo závislí na své vlastní vůli, prostřednictvím pudů a instinktů. Jen člověka Bůh uvolnil z těchto pout a učinil ho schopným být na své vůli nezávislý, svobodný. Člověk se může rozhodovat, může volit, nemusí dělat jen to, co mu bezprostředně vyhovuje. Nemusí prosazovat jenom svoji vůli. Může ve svém rozhodování vědomě zohlednit vůli Boží. Může brát zřetel na Boží slovo.

Bůh nás učinil ke svému obrazu. Jsme bytosti, které dokážou přijmout Božího ducha. Bůh se při stvoření člověka nad ním sklání a vdechuje do něj sám sebe. Boží vědomí se zrcadlí ve vědomí člověka jako Boží obraz. Bůh vkládá do konečného nekonečné, do pomíjejícího věčné, do stvořeného nestvořené. Z atomů a částic Bůh učinil bytost, která překračuje svět hmotných sil k duchovnímu bytí. Učinil tvora, ve kterém tvořivý duch lásky a pravdy může převládnout nad hmotnými procesy řízenými silou instinktů. Proto má člověk možnost rozhodovat se a volit mezi dobrem a zlem, mezi tím, co říká Bůh a mezi sebe-prosazením navzdory tomu, co Bůh říká.

Aby naše myšlení i tvořivost zůstala obrazem Boha, musí být svou vůlí obrácena ke zdroji tohoto obrazu, tedy k Bohu a k tomu, co říká Bůh. Pokud se budeme orientovat ve svém mravním rozhodování jen na tom, co se zdá dobré nám, tak škodíme nejen sami sobě, ale ničíme tím i své okolí. Nakonec střeží ráj, cestu ke stromu života, který je v ráji, cherubové s míhajícím se plamenným mečem (Gn 3,24). Místo, aby ráj střežil člověk, střeží jej cherubové a člověk už nežije v ráji. Nežijeme v prostředí, pro které jsme byli stvořeni, a proto trpíme a umíráme.

Proto je vykoupení návratem do ráje. Jeden ze zločinců, kteří byli ukřižováni spolu s Ježíšem, a který v něj poslední chvíli před smrtí uvěřil, Ježíšovi řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (L 23,42–43). Budeš se mnou v ráji. Amen.