Gn 28,10-15

První čtení: Mt 1,18-23; kázání: Gn 28,10-15

Milí bratři a sestry, milí přátelé, milé děti,

možná nám přečtený biblický oddíl příliš nepřipadá jako vánoční text, ale ozývá se v něm Boží zaslíbení: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš,… nikdy tě neopustím a učiním, co jsem slíbil.“ (v. 15). A to už zní docela vánočně, vždyť poselstvím vánoc je Boží zaslíbení, které je vyjádřeno v Ježíšově prorockém jménu: Imanuel – Bůh s námi.

„Hle, já jsem s tebou.“ Tato slova slyšel Jákob od Boha ve snu. Jákob, který podvedl svého otce, vylákal na něm požehnání, které měl dostat jeho bratr a rozhněval tím svého bratra tak, že před ním musel utéct z domova. Jde na dalekou cestu. Nebude mu už pomáhat tatínek ani maminka, jde sám. Myslím, že každý člověk někdy prožil pocit osamění a opuštěnosti, strach z neznáma, obavu z toho, co bude dál.

Umíme si tedy asi představit, jak v této chvíli Jákobovi je. Může se cítit jako příliš malý človíček opuštěný v příliš velkém světě. Bude muset dlouho žít daleko od domova. Slunce nad ním zapadlo. Ještě je v zemi zaslíbené, ale zítra už bude na cestě do stovky kilometrů vzdáleného Cháran.

Jde opačnou cestou, než kterou kdysi šel jeho dědeček Abraham. Jeho si Bůh vybral, aby se stal velkým národem, a aby zaslíbení „Bůh s námi“ sdílel se všemi ostatními národy. Jenže už v zárodku se tento Boží lid rozhádal a Jákob musí zemi zaslíbenou opustit a jde tam, odkud Abraham vyšel. Toto není cesta Izraele. Biblický vypravěč to nenápadně vyjadřuje v zeměpisných údajích: Abraham vyšel z Cháran do „země, kterou mu Hospodin ukáže“. Jákob směřuje přesně naopak – prchá před svým bratrem z této země zpět do Cháran. Jako i jinde v Písmu zeměpis zde slouží zvěstování. Jákob je na cestě, která směřuje proti proudu Božího lidu. To vše se možná Jákobovi honí hlavou, když naposledy uléhá ke spánku v této zemi. Zítra už bude v cizině a úplně sám.

Úplně sám? Jákob usne a má sen: „Hle na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.“ (v. 12). Jákob nevidí schody do nebe, ale schody z nebe dolů na zem. Není to pozvání, aby vystoupil do nebe, ale ujištění o tom, že Bůh sestupuje k němu. Po těch schodech vystupují a sestupují andělé. Jak vystupují, nesou sebou nahoru Jákobovu bídu, stud, vinu, chyby, jeho smutek nad tím, co se stalo a jeho strach z toho, co bude. A jak sestupují, přináší sebou Boží útěchu. A sám Bůh k němu promlouvá: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš,… nikdy tě neopustím a učiním, co jsem slíbil.“ (v. 15). V tuto chvíli, právě v tuto chvíli, kdy je Jákob na dně, dostává se mu ujištění o Hospodinově přítomnosti a ochraně.

     Milí přátelé, letos nám děti udělaly jako vánoční ozdoby na stromeček do kostela papírové anděly. Tím se ten stromeček trochu podobá tomu Jákobovu žebříku, který nás má ujistit o tom, že Bůh o nás ví. Že je s námi, že nám posílá na pomoc své posly. Andělé budou provázet Jákoba po celou dobu, dokud se za mnoho let nevrátí domů (Gn 31,11; 32,2; 32,25n). Bůh Jákobovi v nejtěžší chvíli dává poznat: „Já jsem s tebou skrze své anděly. Vím o tobě a přicházím ti na pomoc. Prokážu ti svou věrnost.“ Ono – „já jsem s tebou, budu tě chránit a neopustím tě“ – nejsou nijak prázdná či laciná slova. Kdo to řekne, zavazuje se k pomocné blízkosti a solidaritě. Jákob se cítil být opuštěný, ale Bůh mu ukázal, že bude s ním.

      O místu, kde se mu Bůh dal takto poznat, Jákob říká, že je to „brána nebes“. Otevřená nebeská brána, to je vyhlížený cíl pro zbožné věřící všech možných i nemožných náboženství – vedle mnoha křesťanů takto jistě o nebesích uvažují mnozí muslimové, starověcí Babyloňané, kteří si stavěli chrámy jako věže do nebe, stejně jako nejrůznější dnešní hledači nebeské blaženosti.

     Jak se jen dostanu do nebe? Kterou bránou? Jákob ovšem mluví o nebeské bráně úplně jinak. Tak, aby vyjádřil paradox, kontrast díla Hospodinova na tomto pozadí. Jákob směřuje do Cháran, do exilu s jeho babylonskými věžemi rostoucími do nebe. Navíc, samo jméno Babylón (Báb-´ilu) znamená „brána nebes“.

      Hospodinovo zjevení mu však ukázalo něco docela jiného. Žádná cesta člověka do nebe se tu nevede. Žebřík se v Izraeli nestaví ze země vzhůru, nýbrž trčí z nebes k zemi, člověku vstříc. Bůh po něm sesílá své posly, aby oslovil a chránil svého člověka. Hospodin sestupuje, mluví ke svému vyvolenému, ujímá se svého Jákoba, je s ním v jeho cestě plné trampot, střeží jej a žehná mu navzdory okolnostem. A člověk (Jákob) tu pak není od toho, aby šplhal do nebe, aby se snažil unikat ze své odpovědnosti ve světě, nýbrž má jít, kam jej Bůh posílá, a svou cestou podle Božího slova se stávat požehnáním pro své bratry, ano v posledu být požehnáním všem čeledím země.

     Brána nebes neznamená nějaký nouzový východ, jímž by člověk mohl uniknout od svého poslání ve světě. Brána nebes to jsou nebesa otevřená, je to průchod, kudy dolů k člověku přichází Boží iniciativa, v posledku Bůh sám, aby se stal Immanuelem, aby byl Bohem, který je s námi.

     Když se Jákob ráno probudí a vydá se na další cestu, čteme o tom, že „vykročil lehkým krokem.“ (Gn 29,1). Kéž bychom také my odtud vykročili lehkým krokem, protože k nám, podobně jako tehdy k Jákobovi, dolehne ujištění o Boží přítomnosti, o tom, že Bůh je s námi.

     Evangelista Matouš dobře ví, jak podstatná jsou tato slova. Nejenže Ježíš u Matouše své vyslání učedníků do světa končí slovy „a hle – já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 20), na jiném místě si evangelista Matouš dá záležet, aby slova o blízkosti Páně upřesnil, a říká: „Kde jsou dva neb tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). A poprvé nám tato zvěst zazní právě při Ježíšově narození: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo Bůh s námi.“ (Mt 1,23). Vždy znovu totéž ujištění, které dostává na svou cestu Jákob. Ujištění vánoc: Bůh je s tebou, je s námi.

    Bratři a sestry, budeme-li za chvilku společně hosty Kristova stolu, přistupme k němu v radostné víře, že Pán je nám přítomen a sám je naším hostitelem. Přece jsme se sem dnešního rána nepřišli prospat jako Jákob do Bét-Elu. Přišli jsme na toto místo v naději, že se tu setkáme s bratřími a sestrami v Kristu, tedy nejméně 2 nebo 3 v jeho jménu, a že se tu tedy také setkáme s naším Pánem, který se proto narodil jako každý z nás, aby nám dosvědčil, že Bůh je s námi. Amen.