Gn 12,7-9; 13,18 (Nový rok 2019)

Gn 12,7-9; 13,18

Milí bratři a sestry,

stojíme na počátku nového občanského roku, na počátku roku 2019 a jsme dnes spolu proto, abychom do tohoto roku vkročili společně jako součást Božího lidu. Jako lidé, kteří přijali smlouvu s Bohem. Chtěl bych dnes přemýšlet o počátcích Božího lidu. O biblické postavě, která byla na tomto počátku a o tom, co se od ní můžeme naučit.

Počátek Božího lidu je spojen s postavou praotce Abrahama. Abrahamem začíná nový způsob Božího jednání s člověkem. Je to v době, kdy je lidstvo rozptýleno po celé zemi a Hospodin, Stvořitel nebe a země, si ze všech lidí vybere jednoho konkrétního člověka, jemu se ukáže, k němu promluví, s ním začne jednat, s ním uzavře smlouvu a skrze něj se postupně dává poznat i ostatním lidem. Skrze něj dojdou Božího požehnání veškeré čeledi země.

Jaký to je člověk, kterého si Hospodin vybral? Když pročítáme Abrahamovi příběhy, snadno zjistíme, že Abraham není dokonalý. Ano, udělal spoustu příkladných věcí, ale také selhával a někdy se vůbec nechoval morálně. Např. poslouchal svoji ženu, když ji neměl poslouchat a neměl udělat to, co mu radila. Ze strachu také opakovaně svoji ženu vydával za svoji sestru a tím způsobil, že se dostala do harému mocných lidí jeho doby. A těmto mocným lidem tím způsobil mnohé nepříjemnosti.

Pro sebe v tom, že si Bůh navzdory tomu všemu používal Abrahama, vidím velkou naději, protože si uvědomuju svoji nedokonalost a svoje nedostatky. A často si je ani neuvědomuju. Ale pokud pro nás má Bůh nějaký úkol, nějaké pověření, tak pro něj není zábranou to, že nejsme dost dobří a dokonalí. Ani praotec všech lidí, kteří věří v jediného Boha, takový nebyl.

Zároveň to taky znamená, že nemůžeme čekat, že někdo z našich bratrů a sester bude dokonalý, že se zachová vždycky správně, že nás nikdy nezklame. V životě každého z nás jsou dobré věci a také to, co není hodno následování. Stejně tak je tomu i s Abrahamem. Zaměřme se však nyní na to, v čem nám může být Abraham příkladem.

V dnešním biblickém čtení jsme slyšeli o tom, že Abram buduje Hospodinu oltáře. To je to, co po sobě zanechával. Celý svůj aktivní život víry putoval. Procházel z místa na místo zemí, do které ho Bůh poslal a občas z ní i odešel a pak se tam zase vrátil. První nemovitý majetek, který získal, byl až hrob, který koupil pro svou manželku Sáru.

Ale všude, kam přišel zanechával po sobě oltáře Hospodinu. Tyto oltáře jsou místa, kde Hospodina uctíval. Jsou to místa Boží úcty. Jeden takovýto oltář postavil i v Hebronu. Četli jsme: „Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebronu. I tam vybudoval Hospodinu oltář.“ (13,18).

Domnívám se, že tento oltář u Hebronu sehrál v pozdějších dějinách Božího lidu důležitou roli. Ve 13. kapitole 4. knihy Mojžíšovi je příběh o tom, jak Mojžíš, když se blížil s Izraelským národem k zemi zaslíbené, vyslal dvanáct mužů, aby zaslíbenou zemi prozkoumali. Čteme zde: „Šli tedy a prozkoumali zemi od pouště Sinu až k Rechóbu při cestě do Chamátu. Šli vzhůru Negebem a jeden z nich přišel až do Chebrónu...“ (Nu 13,21.22). Těchto dvanáct mužů, jeden z každého izraelského pokolení, po návratu podávají lidu zprávu o tom, co v této zemi viděli. A jedenáct z nich mluví o tom, že tuto zemi obývají národy, které jsou silnější než Izraelci, a proto tam nemůžou vejít. Jen jeden z nich, Káleb, lid uklidňoval a vyzíval k odvaze. Byl to právě ten, který došel až do Chebronu, jak víme podle knihy Jozue (Joz 14,9.13).

Domnívám se, že Káleb u Chebronu viděl Abrahamovi oltáře. Viděl památníky jeho víry, a proto také sám uvěřil Božímu zaslíbení, že jim Bůh tuto zemi dá navzdory všemu, co svědčí o opaku. Abrahamovi oltáře jako místa, kde byl Hospodin uctíván, promlouvají i po mnoha letech a vzbuzují i u jeho vzdálených potomků odvahu víry. To, co po sobě Abraham zanechal, nám zároveň může klást otázku, co po sobě zanecháváme my.

Co zanecháváme tam, kde jsme byli. Jak na nás lidé vzpomínají? Co po nás zůstane, když se s někým setkáváme, když s někým pracujeme? Musím přiznat, že se někdy stydím, když si uvědomím, že lidé si můžou dělat obraz o Bohu na základě toho, jak se projevuju.

Jedno místo v Abrahamově příběhu je dosti záhadné. Když se Abram vydal na cestu do země zaslíbené, vzal sebou mimo jiné i duše, které získali v Cháranu (12,5). Doslova je zde uvedeno, že sebou vzal „tu duši, kterou učinili v Chráranu“ (12,5). Je to záhadné vyjádření, protože slovo „duše“ nikdy jindy v bibli není předmětem slovesa „učinit“. Nikde jinde se v bibli nemluví o tom, že by někdo učinil duši, proto není jisté, co to vlastně znamená v Abramově případě. Ale jeden z možných výkladů je, že se jedná o ty duše, které Abram získal pro víru v jediného Boha, a proto se s ním vydali do země kenaanské.

Právě tato víra je tím, co u Abrahama vyzdvihuje apoštol Pavel. Abraham uvěřil v Boží zaslíbení a jednal na jeho základě. Jeho víra v jediného Boha představuje revoluci v dějinách náboženství. K Abrahamovi jako praotci své víry se hlásí jak Židé, tak křesťané i muslimové. Většina současné světové populace patří k tzv. abrahamovským náboženstvím. Z tohoto pohledu je Abraham nejvlivnějším člověkem v duchovních dějinách lidstva.

Abraham je v bibli celkem 3x nazván „přítelem Božím“ (2Pa 20,7; Iz 41,8; Jak 2,23). Dvakrát je to ve starozákonních textech a jednou to potom cituje apoštol Jakub. V těch starozákonních textech je Abraham doslova nazván jako Bohem „milovaný“. Domnívám se, že to je to rozhodující. Bůh si jej nevybral pro jeho mravní kvality, nebo nějaké mimořádné schopnosti, ale na základě své lásky.

Nepotřebujeme být dokonalí pro to, abychom něco dobrého mohli udělat. Nepotřebujeme být dokonalí pro to, abychom tvořili Boží lid. Ale potřebujeme vědět, že nás Bůh miluje, že mu můžeme důvěřovat, že s námi počítá, že si nás chce používat, že jsme duchovní potomci Abrahama, Božího přítele.

Přál bych si, abychom do nového roku šli s tímto vědomím a aby nám to pomáhalo být takovými lidmi, skrze které si Bůh i v tomto roce bude konat svoje dílo. Amen.