Gn 12,10-20

Gn 12,10-20

Milí bratři a sestry,

proč je nám vlastně tento příběh v Bibli vyprávěn? Proč ho tady čteme? Je tomu tak prostě proto, že se takto udál a biblický vypravěč nám nechce nic zamlčet? To sotva, protože biblické příběhy nejsou pouhým referátem o historických událostech, ale jsou vyprávěny, protože mají nějaké teologické poselství. Sdělují něco důležitého o Bohu a o člověku. Ale jaké poselství je tedy v tomto příběhu o pikantní a v posledku trapné situaci.

Je to příběh, na jehož konci se patrně Abram stydí. Je vyhoštěn ze země, do které přišel, aby v ní pobýval jako host. Je vyhoštěn, protože zamlčel něco důležitého a způsobil tím neštěstí někomu, kdo ho obdaroval. Nepřiznal, že Sáraj je jeho žena, respektive naváděl svou ženu k tomu, aby se vydávala za jeho sestru. Byla totiž velmi krásná a tak se Abram bál, aby ho kvůli ní nezabili. Abram zde tedy jedná na základě svého strachu.

Tento příběh nám nabízí důležitou výpověď o člověku Abramovi a také o Bohu Hospodinu. Abram zde představuje člověka, který se bojí toho, co ho může poškodit, ublížit mu, ohrozit jeho život, majetek, dobro. To všechno si člověk snaží uchránit někdy i velmi rozporuplným způsobem. Pokouší se nějakým způsobem prokličkovat přes složitou situaci, do které se dostává. A tak se uchyluje k polopravdám. Sáraj byla skutečně Abramova sestra, měli společného otce (Gn 20,12). Proto ji Abram nenaváděl přímo ke lži, když měla říkat, že je jeho sestra. Naváděl ji „jen“ k polopravdě, která se ovšem ve skutečnosti stává podvodem.

Abram si jako její bratr a tedy jako právní zástupce vlastně nechá za její převzetí do faraónova harému zaplatit věno. Ovšem tím, že si farao vezme vdanou ženu, vzbudí nelibost u Hospodina a dopadnou na něj velké rány. Proto nakonec Abram neměl co odpovědět na faraónovu výtku: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi neřekl, že je to tvá žena? Proč jsi říkal: To je má sestra?“ (v. 18.19). Abram nemá co říct na svou obhajobu, patrně se stydí a jako zdroj ohrožení je i se svou ženou vyhoštěn.

Abram se ocitá ve velmi trapné situaci, zamlčel důležité skutečnosti a v důsledku toho získal majetek! A navíc tím faraónovi způsobil vážný problém. Některé židovské výklady se snaží Abramovu vinu zmírnit, když říkají, že Abram vlastně neměl na výběr. Kdyby odmítl faraonovi dary, vzbudil by podezření. Tímto příběhem je tedy kladena důležitá otázka. Člověk může být vinen svým jednáním jen tehdy, jestliže má volbu. Ale jakou volbu má člověk, který se cítí být ve smrtelném nebezpečí? Jakou volbu měl Abram, když předpokládal, že ho kvůli jeho ženě zabijí?

Toto smrtelné nebezpečí příběh opakovaně zdůrazňuje. Abram své ženě Sáraj říká: „Mně zabijí a tebe si ponechají na živu.“ (v. 12). A pak to ještě jednou zopakuje: „Říkej, že jsi mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo, abych tvou zásluhou zůstal na živu.“ (v. 13). Co měl Abram ze svého pohledu na situaci, která jej v Egyptě čeká, vlastně dělat? Biblický text stanoví problém a přenechává na nás, posluchačích, abychom si kladli tyto otázky.

Jak má jednat imigrant v cizí zemi, kde nemá žádné zastání a kde neví, co ho může čekat? Kde se nemá jak bránit a tak dělá jen to, co si myslí, že mu může zachovat život. Abram chce tím, co říká o své ženě, uniknout násilné smrti. Když chce, aby se mu kvůli jeho ženě Sáraj dobře dařilo, tak tím vlastně myslí jen to, aby zůstal na živu. Nechce se obohacovat, chce možná jenom získat čas a nějak přežít, než poleví hlad v zemi, do které ho Bůh poslal.

Abrama stále provází strach ze smrti. V Egyptě mu už sice nehrozí smrt hladem, hrozí mu však smrt násilná. A kvůli přežití je podle jeho uvážení potřeba udělat drobný úskok, něco zamlčet, říkat jen polopravdu. Ale celá situace se vyvine jaksi ještě trochu jinak, než jak si to Abram původně představuje. Sáraj mu vezmou a dobro, které mu kvůli ní budou prokazovat, bude značný majetek, který místo ní dostane. Abram zažívá blahobyt. A to je v celém příběhu další zajímavý motiv.

Abram na začátku mluvil, jako by mu šlo jen o holé přežití, tím se snaží omluvit svůj úskok. Prostě musí jednat tak, jak jedná, aby přežil, ale nakonec ho to přivedlo až k blahobytu. Myslím, že tento model se opakuje i v životě některých dnešních lidí. Lidí, kteří si omlouvají své drobné a někdy i velké podvody tím, že takto vlastně musí jednat, aby vůbec mohli žít. Musí podvádět, aby přežili.

A když už jim smrt hladem nehrozí, když už si žijí docela dobře, považují svou dobrou životní úroveň za nutnost a nezbytnost, a aby si ji udrželi, tak v tom prostě jedou dál. Protože už se z toho nedá vystoupit. A tak Abram kvůli Sáraj bohatne, ale na faraóna a jeho dům se kvůli ní valí pohroma. Abram, který má být „požehnáním pro veškeré čeledi země“ (Gn 12,3), se tím, že něco důležitého zamlčí, stává spíše prokletím. Jeho jednání způsobuje panovníkovi v zemi egyptské velké problémy.

Ale říkali jsme si, že je to taky příběh o Bohu Hospodinu a o jeho jednání. Abram, přestože jedná na základě strachu, zůstává vzácným v Božích očích. Bůh ho nenapomíná, naopak potrestá mocné, kterých se Abram bál, proto aby pochopil, že Bůh je ještě mocnější. Bůh Abramovi nevyčítá, že zapřel Sáraj jako svoji ženu. Trpělivě snáší jeho jednání, jeho slabost, jeho strach. Bůh má trpělivost a porozumění pro tlak, pod kterým se člověk někdy nachází a kvůli kterému nejedná vždycky čestně. Má porozumění pro situaci imigranta, který se cítí být v cizí zemi ohrožen a na základě toho nemá odvahu říct to, o čem se domnívá, že by ho mohlo stát život.

Abram v tomto příběhu představuje člověka pod tlakem, člověka, kteří touží nezemřít a jde proto zdánlivě nejschůdnější cestou. Cestou, která není sice čestná, ale v dané chvíli mu připadá, že nemůže jednat jinak. Protože má pocit, že je vydán na milost a nemilost mocných v cizí zemi. Ale nakonec se ukáže, že je vydán na milost Hospodinovu, který se osvědčí jako svrchovaný i v té cizí zemi a příběh svého zaslíbení povede dál. Potomci Abrama a Sáraj mají žít v zemi, kterou jim Hospodin dal a tento scénář se uskuteční i navzdory všem problémům, mezi které patří také lidská slabost a strach.

Abram je i se svou ženou jako zdroj ohrožení vyhoštěn a vůči faraónovi se může cítit trapně. Nejdřív je od něj zahrnut majetkem, potom výčitkami. Ale Bůh mu nic nevyčítá. Bůh ví, čeho se bojíme a co kvůli tomu děláme a proto nám znovu a znovu ukazuje, že jeho je království i moc i sláva na věky. Amen.