Ga 5,13

„Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří a sestry. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13)

Milí bratři a sestry,

milí přátelé, naše církev má každý rok nějaké klíčové téma, které se promítá třeba do tématu sjezdu mládeže nebo do tématu farářského kurzu. Loni byla tímto tématem spiritualita. Nevím, jestli jste zaznamenali, jaké bylo téma toho letošního roku. Odráží se také v posledním letošním čísle České bratra, který se věnuje několika příspěvky „společenství svatých“. Společenství svatých je součástí apoštolského vyznání víry, starší verze je „obcování svatých“. To slovo „společenství“ je myslím lepší, protože nemá konotace, které dnes souvisí se slovem „obcování“. Církevním tématem letošního roku tedy je právě společenství.

Církev je společenstvím. Mezilidské společenství může být pro člověka velkou pomocí, ale někdy také velkým trápením. Není snadné vytvářet funkční společenství, kde se lidé rádi setkávají, kde se cítí dobře, přijatí a vítaní, respektovaní, kde mají své místo, kde můžou uplatnit svůj přínos… Rozhodně to není nic samozřejmého, že je církev, církevní sbor takovýmto společenstvím.

Přelom roku je doba, která se nabízí pro ohlednutí za minulým obdobím. Na rovině církevního společenství můžeme vzpomínat na ty, kteří v uplynulém roce zemřeli. Byla to Věra Ch., Libuše B., Liboslav K., Josef O. a další lidé, kteří nebyli přímo členy sboru, ale byli v jeho okolí. Můžeme také přemýšlet o tom, kam jsme se v uplynulém roce posunuli my osobně a kam se posunul náš sbor a naše církev. Jak se naše společenství proměnilo? Ale můžeme také přemýšlet o tom, co je současnou výzvou pro naše křesťanské společenství. Co je naším úkolem? A u toho bych se chtěl na chvíli zastavit.

Bratři a sestry katolíci dneska mají svátek papeže Silvestra I. To, že je dneska Silvestra, to ví po celém světě spousta lidí a to i těch, kteří s křesťanstvím nemají mnoho společného, protože jeho jméno je spojeno s koncem občanského roku. Méně už je ovšem známé, že život papeže Silvestra je spojený s počátkem svobodného života křesťanů v Římské říši. Dvacet dva let jeho pontifikátu, kdy byl papežem, bylo to v letech 314–335, byla doba, kdy křesťané po létech pronásledování prožívali čas svobody za císaře Konstantina Velikého. Křesťané v této době s velikým nadšením stavěli první veřejné chrámy, např. začali stavět Lateránskou baziliku nebo Svatopetrský chrám v Římě. Mohli veřejně svoji víru vyznávat, svobodně se setkávat k bohoslužbám a postupně pronikali do společenských struktur tehdejší Římské říše.

Křesťané v naší zemi můžou svobodně vyznávat svoji víru už přes třicet let. Život ve svobodě přináší jiné výzvy než život v nějakém omezujícím režimu, ale neznamená to, že je to život ve všem jednodušší. Není snadné naplno žít ve svobodě a převzít odpovědnost za veškeré rozhodování a za všechno to, co nám bylo svěřeno. Dobře využívat dané možnosti a zároveň si zachovat to, co je podstatné pro křesťanskou identitu.

Papež Silvestr žil na přelomu věků. Vedl církev od života v pohanské nesvobodě k životu ve svobodě, která tehdy církvi nabídla velké možnosti. A poměrně brzy se tehdy stalo to, že církevní hierarchie zastínila hierarchii Římské říše, což církvi umožnilo, aby se ve společnosti pohodlně etablovala a stala se součástí běžného života. Ovšem zároveň s tím rostl počet lhostejných křesťanů, kteří se dali pokřtít spíše z konvenčních důvodů než z vnitřního přesvědčení a církev se výrazným způsobem začala proměňovat. Z protestantského hlediska začala duchovně degenerovat.

Svoboda tehdy církvi přinesla velký společenský rozmach, ale zároveň i duchovní úpadek, který vyvrcholil o několik století později v tom, na co poukazovali a proti čemu se obraceli reformátoři. Např. podle Petra Chelčického byli papež Silvestr a císař Konstantin dvě velké ryby, které trhají a ničí síť křesťanské víry. Křesťanská společnost má být podle Chelčického založena na nenásilí a na křesťanské rovnosti všech jejích členů.

Církev v době papeže Silvestra využila svobodu k získávání majetku, postavení, moci a společenského vlivu, ale to, co se tehdy jevilo jako vítězství církve, dnes můžeme vnímat úplně jinak. Svoboda je velkou hodnotou a apoštol Pavel říká, že jsme k ní byli povoláni Bohem. Bůh si přeje, abychom jako křesťané, jako společenství církve, byli svobodní, abychom byli společenstvím svobodných a odpovědných lidí.

Dnešní den, který nese jméno papeže Silvestra, nám ovšem může připomínat, že svoboda, do které církev v jeho době vstoupila, po čase přinesla, možná paradoxně, duchovní úpadek. Proto může být i pro nás dnes tématem, jak žít jako křesťané svobodně a zároveň moudře a odpovědně, jak si uchovat svoji, řečeno Ježíšovými slovy „slanost“? Podle Ježíšova výroku jeho učedníkům: „Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ (Mt 5,13). Jak být svobodný a zároveň zůstat touto solí, která ve společnosti zabraňuje rozkladu a hnilobě?

To je myslím velké téma. Apoštol Pavel k němu říká: „Nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ Křesťanská svoboda je svoboda ke službě. Ke službě v lásce, ke službě, která je motivovaná láskou, inspirovaná Boží láskou. Možná to zní příliš vznešeně, ale já věřím, že v takovéto službě je přítomná i radost, i hluboký smysl, že to je něco, co může člověka naplňovat. A zároveň to je projev jeho svobody, svobodného rozhodnutí. Na takovéto svobodě může stát a růst zdravé křesťanské společenství.

Hospodine, Pane církve, prosíme, dávej nám jako jednotlivcům i jako společenství svobodu, ať nejsme tlačeni a nuceni k ničemu, co bychom sami nechtěli. A zároveň nás chraň před duchovní degenerací, před ztrátou slanosti, před vyčpěním a prázdnotou. Amen.