Fp 2,5-11

Fp 2,5-11

Milí bratři a sestry,

na Květnou neděli je stanoveno toto epištolní čtení. Je to krásný chvalozpěv o Kristu, který uvádí apoštol Pavel jako výzvu k jednotě křesťanů ve filipském sboru. V tomto sboru totiž nastal spor mezi dvěma významnými křesťankami, který zřejmě ovlivňoval sborový život. Pavel na to reaguje ve svém dopisu právě tím, že dává za vzor postoj Kristovy nesobeckosti. Proto chvalozpěv, ve kterém je tento postoj zachycen, uvádí větou: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“ (v. 5).

Chvalozpěv začíná tím, že Ježíš Kristus byl způsobem svého bytí roven Bohu. Doslova se zde mluví o tom, že byl „v podobě Boha“. Mohli bychom dlouze přemýšlet o tom, co to všechno znamená, že byl v podobě Boha, ale podstatné je asi to, že měl božské postavení, že byl v Boží pozici. Tato pozice je nanejvýš svrchovaná. Je to pozice rozhodující autority. Je to nejvyšší myslitelné postavení nad celým stvořením.

A postoj Kristovy nesobeckosti je vyjádřen tím, že na tomto postavení nelpěl. Je to představeno pozoruhodným obrazem. Ježíš z tohoto svého bohorovného postavení doslova „neučinil kořist“. Nejednal kořistnicky. Nebylo to pro něj něco, co by si uchvátil pro sebe a držel podobně, jako když nějaká šelma uloví kořist a drží ji v pařátech a běda tomu, kdo by jí chtěl tuto kořist vzít. Ježíš si nenárokoval a nechránil své Božské postavení, to, že byl roven Bohu, tak jako si šelma chrání svou kořist. Naopak. Vydal své privilegium. Sám sebe zmařil. Zřekl se sám sebe, odložil svoji svrchovanost a přijal podobu služebníka. V protikladu zde stojí „podoba Boha“, které se Ježíš zřekl a „podoba služebníka“, kterou přijal.

Služebník je ten, kdo neprosazuje svoji vůli, ale podřizuje se vůli nějakého Pána. Ježíš se stal služebníkem Hospodinovým. Takovým, o kterém píše prorok Izajáš. Ježíš přijal tuto velice náročnou roli, která je spojena s lidským nepochopením, odmítnutím a utrpením.

Ježíšovo sestoupení má v tomto chvalozpěvu dvě fáze. První fází je to, že se stal člověkem a druhou fází je to, že jako člověk se dále ponížil až k potupné smrti na kříži. Tedy nejen, že se stal člověkem a přijal celou tíži lidského údělu. Mohl se stát člověkem bohatým, vlivným a vysoce postaveným. Ale Ježíš se stal člověkem poníženým a to právě až po smrt na kříži. Chvalozpěv v této své první části líčí Kristovu dobrovolnou cestu od bohorovnosti přes přijetí lidského údělu až po potupnou smrt na kříži.

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“, píše apoštol Pavel. Ježíš se sám rozhodl přiblížit se lidem a ukázat nám cestu, která i přes utrpení vede k velkému cíli. Tím cílem je jistota Boží blízkosti v našich životech. Jistota v tom, že Bůh se nás nestraní, nezachovává od nás odstup, nezůstává vzdálený v nebeském závětří. Bůh nevydrží v nebi dívat se na lidskou bídu. Naopak sklání se k nám, sestupuje, protože nám chce být blízko. Proto se stal v Kristu Ježíši jedním z nás. Nelpěl na svém postavení, na svých výsadách a přednostech. Solidarizoval se s lidmi v jejich bídě, v jejich smrtelnosti, v jejich trápení. „Nechť je mezi vámi takové smýšlení.“

Ve druhé části chvalozpěv líčí Kristovo vyvýšení. Proto, co Ježíš udělal, ho Bůh vyvýšil na nejvyšší stupeň. Je to absolutní vyvýšení nade všechno. Je nejen opět roven Bohu, ale je v tomto postavení navíc uznán všemi lidmi. Jednou se před ním skloní každé koleno a všichni poznají a vyznají, že Ježíš Kristus je Pán. To, co již nyní vyznává církev, jednou vyznají všichni lidé, dokonce celý vesmír. V tomto má církev náskok, že již nyní vyznává Ježíše Krista jako Pána, jako toho, kdo není omezován žádnou mocí v prosazování své vůle.

Znovu bych však chtěl zdůraznit, že se tak stalo proto, že Ježíš nejdřív odložil svou vůli a jako služebník se zcela podřídil vůli Boží. Upustit od prosazování své vůle mně připadá jako podstatný rys toho, co to znamená stát se služebníkem. Opakem tohoto postoje je svévolník, který prosazuje svoji vůli na úkor vůle Boží.

Ale Ježíš představuje takový způsob života, který přes ponížení vede k oslavení. Je to cesta ponížení kvůli solidaritě s lidmi. V Ježíšově pozemské pouti se to znovu a znovu projevovalo, když se Ježíš přátelil s lidmi na okraji společnosti, navštěvoval ty, kterých se ostatní štítili, věnoval se lidem, kteří už nad sebou zlomili hůl, stoloval s vyvrheli, nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil… V Ježíšově závěrečném vyvýšení se ukazuje, že toto dobrovolné ponížení díky Bohu nakonec vede k naplněnému životu. Ke smysluplnému životu, který je ovšem vždy spojen s námahou, se sebezapřením, s překonáváním sebe sama.

Apoštol Pavel nás nevyzývá k tomu, abychom stejně jako Kristus umírali na kříži, ale abychom stejně jako Kristus byli ochotni sebezapření v těch situacích, které přináší život každého z nás. Odhlédnutí od sebe sama, nelpění na svém postavení, na svých výsadách, na svých právech, zříct se prosazování své vůle, to může být zdrojem ohromné síly v mezilidských vztazích. Všude tam, kde to člověk udělá, může vědět, že jde Kristovou cestou. Pavel tuto cestu nabízí jako křesťanský způsob urovnávání sporů. Takovýto způsob jednání má navíc Boží zaslíbení. Ježíš říká svým učedníkům: „Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,11-12).

Bude to tak díky Bohu. Smíme mít naději, že tak jako Bůh vzkříšením a nanebevzetím povýšil ukřižovaného Ježíše, povýší a oslaví také každého, kdo se poníží ve službě bližním. My, jako společenství Ježíšových učedníků jsme zváni k tomu, abychom smýšleli a žili tak, jako on. Apoštol Jan píše ve svém prvním listu: „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1J 2,6). Ježíš nás zve, abychom vstoupili do jeho příběhu, do láskyplného pohybu směrem k člověku. K tomu, aby každý křesťan „vzal na sebe způsob služebníka“. Abychom se vystavili smutkům a úzkostem i radostem a nadějím lidí naší doby. Abychom byli pokračování Božího příklonu k člověku, abychom si osvojili Kristovo smýšlení.

Motivací k tomu nám může být tento chvalozpěv o Kristu, který opěvuje jeho velkorysost, se kterou se všeho vzdal, aby všechny získal. Sestup z nejvyšších výšin do nejhlubších hlubin zjevuje Boží lásku neodolatelným způsobem. Proto se před jménem Ježíšovým skloní každé koleno a každý jazyk k slávě Boha Otce bude vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán. Amen.