Ez 37,1–14 (svatodušní neděle)

¹Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, ²a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. ³I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ ⁴Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! ⁵Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. ⁶Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ ⁷Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. ⁸Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. ⁹Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ ¹⁰Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. ¹¹Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘ ¹²Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. ¹³I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. ¹⁴Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“ 

Milí bratři a sestry,

dnes slavíme svatodušní svátky. Svátky působení Svatého Ducha, Ducha Božího. Ve čteném oddílu z proroka Ezechiela je působení Božího ducha představené především jako něco životodárného. 5x se zde vyjadřuje souvislost mezi duchem a životem: „já do vás uvedu ducha a oživnete“ (v. 5; v. 6; v. 9; v. 10; v. 14). Jednoduše řečeno: „duch dává život“. Toto sdělení opakovaně nacházíme také v NZ (J 6,63; Ř 8,10; 2K 3,6).

Prorok Ezechiel má přivolat ducha na suché kosti a ony obživnou. Přitom suché kosti rozházené po poli – to je obraz totální beznaděje. Myslím, že si to umíme představit, že znáte ten výjev např. z nějakého filmu: kosti vyprahlé a vybělené sluncem jsou působivým obrazem tragicky ukončeného života, který již dávno vyprchal. Prorok navíc vidí lidské kosti, nepohřbené ostatky. Je to dosti hrůzná vize nějakého bojiště posetého velkým množstvím padlých, z nichž zbyli již jen ty vyschlé kosti.

Ve starozákonní době byl přitom pohřeb důležitým obřadem. Člověk jím byl připojen ke svému lidu a začal náležet k věčnému společenství. Jen těla odsouzenců a poražených ve válce se nepohřbívala. Kosti už pohřbených úhlavních nepřátel bývaly naopak dodatečně rozmetány, aby se tak naznačilo jejich věčné zavržení. Pohřbít také znamená dobře se rozloučit – pak člověk může mít naději, že něco začne znova, ale když jsou kosti nepohřbené, tak nemůže ani začít nic nového, není žádná naděje, že by mohlo.

A v tomto Ezechielově vidění to byly velmi suché kosti, rozházené a nepohřbené, tedy neměly už pražádnou naději na nějakou změnu, na oživení. Když se podíváme na to, co tyto kosti představují, tak od 11. verše můžeme číst výklad: Tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ Vidění o suchých kostech je vlastně podobenstvím o Božím lidu, o reálně živých lidech, kteří ovšem ztratili veškerou naději. Jsou to lidé, kteří říkají: „naše kosti uschly“, „zanikla naše naděje“, jsme doslova „odříznuti“, „odloučeni“, „vytrženi z Boží ruky“. Tento velmi depresivní stav je stejným slovem popsán také v Ž 88,6: „Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou vyňati z ochrany tvých rukou.“ Je to vyjádření hrozného pocitu, že Bůh mně nedrží, že jsem vyloučen z ruky Boží, odříznutý od zdroje života a tedy fakticky mrtvý.

BaS, když jsem psal kázání na tento text a přemýšlel jsem o situaci těch lidí, o tom, jak se cítí, tak to na mně působilo dost depresivně. Mezi vyhnanci v Babylonském zajetí mizela v průběhu let stále více naděje na návrat domů a na nějaký jejich nový život. A nakonec se cítí být zaživa pohřbeni. Proto jim Hospodin ve výkladu tohoto vidění říká: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.“ (v. 12)

To je překvapivě nový obraz, předtím byly kosti nepohřbené, tedy bez naděje na nějakou novou budoucnost, a teď, když se to vidění vysvětluje, tak se ukazuje, že je to o živých lidech, kteří jsou naopak pohřbeni za živa. Protože žijí bez dobré budoucnosti, jako by byli už v hrobě, už jsou jakoby dávno mrtví. To je velmi silná metafora pro jejich beznaděj, která mně nutila přemýšlet o tom, v jakých hrobech asi žijeme my, co nás umrtvuje, zavaluje jako balvan, co nám bere dech, duši, život. Nevím, jestli jste někdy měli takto hrozný pocit, ale Hospodin to nechává napsat pro lidi, kteří se cítí úplně na dně.

Jakmile to vše prorok před sebou spatřil, dostává od Hospodina otázku: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ (v. 3). Dá se s tím ještě něco dělat? Prorokovo oslovení „lidský synu“ ukazuje na lidskou bezmocnost vůči takovéto situaci. Lidský syn ví, že je podle pozemským měřítek zcela nemožné něco na tom změnit. Už je to jenom hromada suchých kostí. Ovšem kost je zároveň ta část těla, která nejdéle vydrží. Podle mexických indiánů je v kostech ukrytá duše člověka. Na každý pád ty kosti, jakkoli mrtvé a beznadějné, mají ještě schopnost slyšet. Duše člověka asi i v té nejhorší beznadějí má stále otevřené uši, aby zaslechla slovo shůry.

Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!“ (v. 4). A když zazní Hospodinovo slovo, tak se začíná něco pozoruhodného dít. „Zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna k druhé“ (v. 7) Hospodinovo slovo působí, že se rozpadlý organismus zase skládá dohromady. Že se z těch kostí stávají nejdřív neživá těla. Jsou podobná Adamovi při stvoření, jehož tělo bylo utvořeno ze země, avšak ještě bez života (Gn 2,7). Ale už vypadají jako lidé. Navrací se jim postupně jejich lidská podoba a potom přichází ta klíčová prosba o ducha, který dává život.

Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: „Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ (v. 9). Prorok má oslovit ducha, je to vlastně prosba o Božího ducha, neboli modlitba k Duchu Svatému, který jediný může obnovit život. Duch má život doslova rozdýchat, rozdmýchá nebo rozfouká ho tak, jako se rozfoukává vyhaslý oheň. Možná tak, jako když se dává umělé dýchání. Duch rozdýchá život v těch, kdo byli povražděni.

Duch dokáže vrátit naději a sílu žít tam, kde už se dávno vytratila. Kde všechno ovládlo zoufalství, deprese a beznaděj. Kde zanikla všechna síla a vůle k životu. V době proroka Ezechiela to konkrétně znamenalo, že Izraelci, kteří jsou rozptýleni v zajetí, v daleké Babylonské říši, se na základě působení Božího slova a Božího ducha shromáždí a znovu dostanou šanci svobodně žít. A to i přesto, že podle lidských měřítek bylo už všechno dávno ztraceno a nebyla žádná možnost na změnu, nebyl žádný dobrý výhled. Izrael se znovu objeví jako skupina lidí, shromáždí se, sjednotí se a zformuje v národ žijící ve své vlastní zemi. Bůh otevře hroby mrtvých, to znamená, že zajatce přivede nazpět do jejich zaslíbené země a tam budou žít v pokoji a v poznání Hospodina.

A právě v tomto vyvedení z hrobů, z nejhlubší beznaděje a sklíčenosti se jim Hospodin dává poznat: „I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.“ (v. 13) Je to podobné jako při vyvedení z Egypta, kdy si Hospodin učinil jméno (2 S 7,23). Poznání Hospodina je cílem jeho jednání s námi. Proč je to tak důležité, se nám ukazuje např. v J 17. kap., kde Ježíš říká: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (v. 3). Život věčný je v tom, když poznáme Hospodina, toho, který to všechno „vyhlásil a vykonal“ (v. 14). Hospodin se tedy dává poznat jako ten, který dělá to, co říká. Který řekl, a stalo se. Který jistě vykoná to, co skrze svého proroka ohlašuje.

Pro nás tento pohled na temnou kapitolu Izraelských dějin ukazuje, že odloučení od Hospodina představuje pro člověka jakousi stínovou existenci, která si ani nezaslouží nazývat se životem. Žít s pocitem vyrvanosti z Boží ruky vlastně znamená nežít, ale vězet v hrobě. Opakem tohoto stavu je nový život, který působí Hospodin svým duchem a důsledkem je pak poznání Hospodina. Třikrát se zde opakuje „a poznáte, že já jsem Hospodin“ (v. 6; v. 13; v. 14). Můžeme ho takto poznat právě v situaci, kdy se nám zdá, že nás už nic dobrého nečeká. Že jsme jako suché kosti, zcela bez naděje.

BaS, uchovejme si v mysli tuto vizi, že i suché kosti se můžou postavit na nohy a stát se velmi velikým zástupem (v. 10). Boží duch nás může postavit na nohy, i když jsme vyprahlí, na dně, bez naděje, v lidsky bezvýhledné situaci, v hluboké depresi, když si připadáme jako pohřbeni za živa. On nám dá odpočinutí, ale ne jen odpočinutí v hrobě, nýbrž mezi živými, mezi těmi, kteří volají spolu s prorokem Ezechielem: „Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto suché kosti, ať ožijí!“

Hospodine, věříme, že ani lidsky bezvýchodná situace není naším konečným osudem, že nás můžeš díky svému životodárnému duchu zachránit i z hrobu, že dokážeš překonat veškerou naši odloučenost od tebe. Dávej se nám poznat v překonání toho, co nám bere naději. Amen.