Ez 37,1-14 (první čtení: Ř 4,18-25)

Milí bratři a sestry,

vize, kterou dává Hospodin proroku Ezechielovi, je silným a působivým obrazem proměněné beznaděje. Myslím, že každému člověku se může stát to, že ho přepadne pocit beznaděje, pocit naprosté ztracenosti a bezvýchodnosti. Pocit, který nastane, když v životě nevíme, jak dál a budoucnost se nám jeví už jen temná. Pocit úplné vyřízenosti. Takovýto pocit vyjadřuje výjev, který od Hospodina dostává prorok Ezechiel. Hospodin jej postavil na pláň plnou suchých lidských kostí. Je to patrně bojiště, na kterém zůstalo spousta padlých, kteří nebyli pohřbeni. Ta bitva, ve které padli, se odehrála už před dlouhou dobou. Jsou to kosti, které jsou už dávno zcela bez života, které jsou životu velmi vzdálené. Kost je ostatek, který zůstává zachován z lidského těla nejdéle. Zcela suché kosti vyjadřují, že už je to velmi dlouho, co byly tyto kosti součástí živých lidských bytostí.

Odkud se vzal tento děsivý obraz suchých kostí? Proč Hospodin Ezechielovi ukazuje právě toto? Odpověď je obsažena přímo v jeho textu. Tento obraz pochází z nářku deportovaných Izraelců, kteří byli přesídleni do Babylona a naříkají tam kvůli tomu, že jejich naděje zanikla, že už nemají žádnou budoucnost. Hospodin, když promlouvá k Ezechielovi, tak přímo cituje jejich slova: „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ (v. 11).

Ta slova, která ekumenický překlad uvádí jako „jsme ztraceni“, doslova vyjadřují „jsme odstřiženi“, „odtrženi“ nebo „vytrženi“. Je zde patrně míněno vytržení nebo odstřižení od života. Obraz, který je v pozadí této výpovědi, je opět velmi názorný. Lidský život je tímto obrazem znázorněn jako tkanina, jako tkaná látka, která postupně přibývá na tkalcovském stavu až do té doby, než ji tkadlec odstřihne od osnovy. A na to poukazují právě tato slova. Slova „jsme odstřiženi“ (נגזרנו לנו) se dají v původním hebrejském textu číst také jako „odstřižena je naše tkanina.“ (נגזר נולנו; kořen נולznamená „tkát“). Náš život je odstřižený od procesu jeho utváření tak, jako se tkanina odstřihne od tkalcovského stavu. Potom i ta předchozí výpověď „zanikla naše naděje“ dostává velmi konkrétní význam, protože hebrejské slovo pro naději (תקוה) označuje také šňůru. Je to šňůra, kterou je lidský život navázaný na tkalcovskou osnovu a tato šňůra byla zničena, lidský život byl odstřižen, proces jeho utváření ustal. Tento obraz zániku lidského života nacházíme i u proroka Izajáše: „Svinul jsem svůj život jako tkadlec dílo. On sám mě odřízl od osnovy…“ (Iz 38,12).

Na jiném místě u proroka Izajáše je sloveso „odstřihnout“ přeloženo jako „vytrhnout“ a je vztaženo na Hospodinova služebníka, který „byl vytržen ze země živých“ (Iz 53,8). Podobně v žalmu 88 je stejný výraz použitý pro vytržení z Boží ruky (Ž 88,6). Opět je to obraz pro ztrátu veškeré naděje. Žalmista si připadá jako pohřbený za živa: „Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.“ Doslova: „…kteří jsou z tvé tuky vytrženi.“ Je zde opět velmi názorně vyjádřen pocit násilného odloučení od života, pocit naprosté vykořeněnosti a zmaru.

Obraz suchých kostí jako výraz absolutního zmarnění života je přiměřený hloubce beznaděje, kterou Izraelci v babylonském zajetí prožívají. Je to stav, který trvá už dlouho a nic nenasvědčuje tomu, že by měl někdy skončit, že by se situace lidu měla nějak pozitivně změnit. A Hospodin bere tento obraz, kterým Boží lid vyjadřuje svůj stav, vážně. Nijak ho nezpochybňuje, neříká, že to přehání, že jejich situace není zas až tak špatná. Hospodin bere jejich slova vážně, protože dává svému proroku vizi, která na jejich slova navazuje. Ezechiel nejdříve vidí přesně to, jak si přesídlenci v Babyloně připadají. Vidí pláň plnou suchých kostí. Ale důležité je také to, že tím to nekončí, s těmi suchými kostmi se něco zásadního a velmi překvapivého bude dít.

Suché kosti představují velmi působivý obraz beznaděje, ale stejně tak je působivé i líčení obnovy života těchto suchých kostí. Právě pro působivost této vize ji mnozí bibličtí vykladači v minulosti, např. mnozí církevní otcové, chápali doslova jako popis vzkříšení. Jako popis budoucího zmrtvýchvstání těch, kteří již dávno fyzicky zemřeli a budou vzkříšení k životu věčnému.

V Ezechielově vidění se ovšem nejedná o fyzické znovuožití nebo o fyzické vzkříšení zemřelých. Jedná se o současný bezvýchodný stav deportovaných Izraelců, kteří si připadají jako mrtvý národ a o jejich budoucí stav, ve kterém opět budou živým národem ve své zemi. Je to obraz, je to vize duchovní obnovy, nikoliv popis fyzického zmrtvýchvstání.

Ezechiel, když viděl suché kosti, byl nejdřív Hospodinem dotázaný, jestli mohou tyto suché kosti, znovu ožít. A Ezechiel vlastně říká, že to neví. Nedokáže si to představit, je to pro něj něco, s čím nemá žádnou zkušenost. Je to něco velmi vzdáleného lidskému myšlení, vymyká se to jakékoli lidské zkušenosti. Hospodin Ezechiela opakovaně oslovuje „lidský synu“. Ezechiel před Bohem zastupuje člověka v jeho omezených možnostech chápání. Proto Ezechiel říká: „Panovníku, Hospodine, ty to víš.“ (v. 3). Ovšem tuto odpověď nemusíme vnímat jako vyhýbavou. Můžeme za tím slyšet Ezechielovo vyznání, že Panovník Hospodin je stvořitelem těch, jejichž kosti nyní vidí. A proto jen Hospodin jako stvořitel může také vědět, jestli se s tímto stavem jeho stvořením dá ještě něco dělat nebo už ne.

A pak přichází rozhodující Boží slovo těm, kteří si už připadali jako dávno mrtví. „Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.“ (v. 5) Oživnutí způsobí duch, kterého přivádí Hospodin. To slovo „oživnete“ se opakuje ještě jednou, hned v následujícím verši: „dám do vás ducha a oživnete.“ (v. 6) Oživnutí je následně líčeno jako proces obnovení těla, jako jakési rekonstrukce, která připomíná oblékání. Naposledy odložené kusy oblečení jsou nyní jako první znovu oblékány. Na kosti jsou nejdřív navlečeny šlachy, potom svaly a nakonec kůže. Potom přichází oživující duch. Je to opačný proces, než který nastává při umírání a rozkladu. Při umírání nejdřív odejde duch, který se zároveň projevuje jako dech. Potom se na mrtvém těle rozloží kůže, svaly, šlachy a nakonec zůstanou jen ty suché kosti.

Naše zkušenost je taková, že tento proces rozkladu a zániku je nevratný. Všechno živé se ubírá tímto směrem. Směrem od života ke smrti, k rozkladu a k zániku. Hospodin však skrze proroka říká: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide…“ (v. 12). Ani v hrobě nepřestává být Boží lid Božím lidem. Ani ve stavu totální beznaděje, v pocitu odtrženosti od života, od Hospodina, v pocitu naprostého zmaru a beznaděje, nepřestává být Boží lid Božím lidem. To Hospodinovo oslovení „můj lide“ se opět dvakrát opakuje: „I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.“ (v. 13).

Oživující proměna Hospodinova lidu, která je zde vyjádřena těmito silnými a působivými obrazy, nastane díky působení Hospodinova ducha. Hospodin nás bere vážně i v naší beznaději a nezlehčuje ji, nezpochybňuje ji. Navazuje na ni a ukazuje, že ani to, co vnímáme jako definitivně mrtvé, nepřestalo být jeho lidem. Ani stav, ve kterém je pro nás nepředstavitelná jakákoli smysluplná budoucnost, není pro něj určující. Jeho oživující duch nepotřebuje z naší strany vlastně vůbec nic k tomu, abychom byli jeho živým lidem. Můžeme vnímat, že už je to úplně mrtvé, už není nic, na co by se dalo navázat, ale Hospodin dokáže navázat i na to, co je mrtvé.

V jedné křesťanské písni, kterou mám rád, se zpívá: „Když žije Pán, mohu doufat dále, bez obav žít a v pravdě stát, protože vím, Ježíš má stále pevně můj zítřek v rukou svých a má mně rád.“ Amen.