Ez 11,14-25

Kázání pro dobu odloučení (Ez 11,14-25)

Milí bratři a milé sestry,

jak víte, mnozí lidé prožívají kvůli karanténám a anti-covidovým opatřením už delší dobu izolaci, odloučení od toho, co je pro ně vzácné. Prožívají tíživou vzdálenost, nemohou být tam, kde by chtěli a setkávat se s těmi, se kterými by se chtěli setkávat. To, spolu s tím, že je také omezený počet lidí, kteří můžou navštěvovat bohoslužby, mně vedlo k tomu, že jsem pro naše dnešní přemýšlení nad slovy Písma vybral čtený oddíl z proroka Ezechiela.

Byla to zvláště slova, která slyšeli židovští přesídlenci do Babylonua ti kteří byli násilím odvlečeni stovky kilometrů daleko od Jeruzaléma: „Zůstaňte si daleko od Hospodina!“ (v. 15). Je to jakýsi zlomyslný rozkaz: „Buďte daleko od Hospodina!“ Nejen od svých domovů, od své země, od chrámu, ale i od samotného Hospodina.

Kněz Ezechiel s těmito lidmi sdílel jejich úděl vyhnanců, byli to jeho bratři a sestry. A díky Hospodinu se pro tyto lidi stal svědkem naděje. Zprostředkovával jim Boží slova, aby slyšeli nejen to zlé, co na ně doléhalo. Oni jsou v odloučení, jsou v cizí zemi, kdesi daleko od domova a ještě slyší: „Zůstaňte si tam, daleko!“ Tito lidé slyší zlá slova, která je dále deptají. Podle obyvatel Jeruzaléma, těch, kteří v Jeruzalémě zůstali a nebyli odvedeni do zajetí, podle mínění těchto lidí, ztratili přesídlenci podíl na společenství s Hospodinem.

Nejen, že jsou fyzicky daleko od duchovního centra svého náboženství, ale navíc to, co slyší od těch, kteří v tomto centru zůstali, je pro ně zdrcující. Mohlo by je to vést k naprosté beznaději: „Nejen, že jsme daleko, v odloučení, ale pro nás se to už nezmění, už se to nezlepší. Hospodin pro nás zůstane už jen blednoucí vzpomínkou.“

Právě pro tyto své bratry a sestry, frustrované nejen svou situací, ale ještě dále deptané negativními slovy, právě pro ně má Ezechiel od Hospodina velmi pozoruhodné a nadějné poselství. Ezechielovi se ukázala Hospodinova sláva v takové podobě, že je nejen oslňující a úchvatná, děsivá a bázeň budící, majestátná a vznešená, tak jak ji viděli Izraelci na hoře Sinaj, ale navíc je tato Hospodinova sláva mobilní, je pohyblivá. Jedním z jejích podstatných znaků, které Ezechiel popisuje, je to, že má podobu vozu. Hospodinova sláva má kola a může se přemisťovat.

Ezechiel také viděl to, čemu se v pozdějším judaismu říká siluk šechina – vzdálení nebo odloučení Hospodinovy přítomnosti. Myslí se její vzdálení z chrámu, z Jeruzaléma. Je to mohutný výjev, který znázorňuje, že Hospodin odchází do babylonského zajetí spolu se svým lidem. Nezůstává s těmi, kteří zůstali v Jeruzalémě, ale je s těmi, kteří jsou daleko v zajetí.

Toto stěhování Hospodinovy slávy Ezechiel popisuje od v. 22: „Tu zvedli cherubové křídla a kola se vznesla spolu s nimi a sláva Boha Izraele byla nahoře nad nimi. Pak se Hospodinova sláva, která byla nad středem města, vznesla a stanula nad horou na východ od města. A duch mě zvedl a přenesl do Kaldejska k přesídlencům. Stalo se tak ve vidění mocí ducha Božího; a vidění, jež jsem měl, se ode mne vzneslo. I sdělil jsem přesídlencům všechno, co mi Hospodin ukázal.“

Ezechiel vidí, že Hospodinova sláva se stěhuje z Jeruzaléma směrem na východ, tam kam byl odvlečen Ezechiel a spolu s ním desetitisíce dalších jeho bratří a sester. Ještě na chvíli se tato Hospodinova sláva zastaví nad horou na východ od Jeruzaléma, to je Olivová hora. A jakoby s lítostí se loučí s místem, kde tak dlouho pobývala.

Připomíná to scénu, kdy Pán Ježíš přichází do Jeruzaléma. Zastaví se na stejném místě, na Olivové hoře, dívá se na Jeruzalém, dá se nad ním do pláče a říká: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran…“ (L 19,41-44) Něco podobného se stalo také v době kněze Ezechiela (Da 1,1n). Hospodin nechal dobít Jeruzalém a jeho obyvatele vzdálil mezi pronárody a rozptýlil je v cizích zemích. Ale skrze Ezechiela jim zároveň Hospodin říká: „V zemích, do nichž přišli, jsem se jim stal malou svatyní.“ (v. 16).

V jeruzalémském chrámu to bylo tak, že Hospodin zde přebýval v nejposvátnější části, ve svatyni a lidé přicházeli do nádvoří tohoto chrámu, aby zde konali bohoslužby, přinášeli oběti a pronášeli modlitby, přijímali požehnání od kněží a tímto způsobem zakoušeli Hospodinovu blízkost.

V babylonském zajetí nemají přesídlenci žádnou takovouto honosnou budovou, kde by se s Hospodinem mohli setkávat podobným způsobem, jako tomu bylo v jeruzalémském chrámu. Ale mají zde domy, které jsou vyhrazené na speciální účel. Takovýmto domům se později říkalo bejt ha-midraš, bejt ha-kneset, nebo bejt tefila. Doslova je to dům bádání, dům shromažďování a dům modlitby. Jsou to domy biblického studia a setkávání ke společným modlitbám, něco jako studovna a modlitebna. Z těchto domů se v pozdější době vyvinuly synagogy, ve kterých se dodnes židé shromažďují k bohoslužbám.

Hospodin skrze Ezechiela říká, že v těch zemích, do kterých byli židé rozptýlení, se jim stal „malou svatyní“. Ekumenický překlad to překládá tak, že Hospodin se jim stal na „krátký čas“ svatyní. Ale tady nejde o to, že by to bylo jenom na nějaký krátký čas. O čase se v tomto verši vůbec nemluví. Spíše jde o to, že každý z těch jejich domů, kde se modlí a studují posvátná písma, jsou takovou malou svatyní, ve které se lze setkávat s Hospodinem. Hospodin nyní nepřebývá v jeruzalémském chrámu. Přebývá všude tam, kde je jeho lid, kde se modlí a studují Písma a sám Hospodin se pro ně na všech těchto místech stává svatyní, tedy místem jejich posvěcení.

Babylonské zajetí bylo mohutným impulzem pro rozvoj osobní zbožnosti, která není vázaná na jedno oficiální místo pro vykonávání kultu, ale odehrává se v domácím rodinném prostředí. Rodina se stává klíčovým nositelem náboženských tradic a hodnot a namnoze zastupuje instituce, které dříve tyto tradice a hodnoty předávaly.

Takovouto „malou svatyni“ můžeme mít doma, tam kde modlíme, zpíváme, studujeme bibli. Ježíš na tuto tradici malých skupinek navazuje, když svým učedníkům říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). Babylonské zajetí nastartovalo v Božím lidu nový typ zbožnosti, který přetrvává dodnes. Babylonské zajetí jednou skončí, ale tento nový typ osobní zbožnosti, která není vázaná na chrámový kult, už zůstane v Božím lidu trvale přítomný.

Ezechiel dále svému lidu oznamuje návrat do jejich vlasti a s tímto návratem je spojená také jejich vnitřní proměna, která je vyjádřena darem nového ducha, kterého Hospodin vloží do jejich nitra a odstraněním jejich kamenného srdce, které bude nahrazeno srdcem z masa (v. 19). To je obraz pro vnímavé srdce, pro citlivost a vnímavost vůči Hospodinu a jeho slovu. Důsledkem této duchovní transplantace bude to, že se Boží lid bude řídit Hospodinovými nařízeními, zachovávat jeho řády a jednat podle nich (v. 20).

To je velkolepá vize slavné budoucnosti, kterou Ezechiel staví před oči svému deptanému lidu v zajetí. V situaci zajetí, v situaci mnohých omezení a nemožností, velmi pomáhá, když můžeme mít před očima dobrou budoucnost. Pomáhá nám vědomí, že současná omezení jsou časově omezená, že nejsou navždycky. Zároveň tato doba omezení, podobně jako tomu bylo kdysi v době babylonského zajetí, vybízí ke hledání nových způsobů, jak se setkávat s Hospodinem, jak prožívat jeho blízkost, když např. nemůžeme jít na bohoslužbu do chrámu.

Milí bratří a milé sestry, jsem rád, že se i dnes můžeme setkávat k bohoslužbě, že jsme tady spolu, ale zároveň vím, že pro mnohé lidi to není možné. Přál bych nám, abychom věděli, že Hospodin přichází tam, kde právě jsme. Že jde za námi tak, jako šel za svým lidem do babylonského zajetí. Chce se i pro nás stávat takovou malou svatyní, ve které se otevíráme jeho přítomnosti, a on pracuje na naší vnitřní proměně. Způsobuje, aby naše srdce bylo vůči němu vnímavé.

Hospodine, děkujeme ti, že když my nemůžeme jít za tebou, ty přicházíš k nám. Amen.