Ex 9,13-35

„I kdybys tloukl hlupáka v hmoždíři paličkou spolu se zrnem, jeho hloupost se od něho neodvrátí.“ (Př 27,22)

Milí bratři a sestry,

v příštím týdnu začíná školní rok. Děti, aspoň doufám, budou chodit do školy a budou poznávat nové věci a přál bych jim, aby je to aspoň trochu zajímalo, aby pro ně poznávání bylo dobrodružstvím. Mnohé biblické příběhy obsahují motiv poznávání Boha a křesťané jsou v jistém smyslu stále ve škole, v Boží škole, ve které je poznávání Boha hlavním předmětem. Dneska budeme tento motiv sledovat ve vyprávění z 2. knihy Mojžíšovi, která se nazývá Exodus, tedy kniha „vyjití“, myšleno je vyjití Izraelců z Egypta.

Dnešní vyprávění pojednává o sedmé ráně, která dopadá na Egypt. Tato rána je nazvaná jako krupobití, ale nejedná se jen o běžné krupobití a to nejen kvůli jeho intenzitě. Jde při něm o spojení dvou protikladných živlů: ohně a vody. Tyto protikladné živly působily během sedmé rány společně. Na zem nepadaly jen kroupy, na zem padal také oheň, který šlehal uprostřed krupobití (v. 23.24, srov. Ez 1,4).

Při této ráně se velmi zřetelně ukázala faraónova zatvrzelost, protože se jednalo o něco, co zdaleka překračovalo přírodní živelnou pohromu a muselo být jasné, že za tím stojí nějaká vyšší, nadpřirozená moc. Tato rána nemohla být jen nějakým rozmarem počasí, ale byla něčím, co mělo zasáhnout srdce faraóna a všech jeho služebníků, aby poznali Hospodina. Jde o to, aby farao poznal, že na celé zemi není nikdo jako Hospodin. Farao, a potažmo i posluchač tohoto vyprávění, má poznat Hospodinovu velikost, jeho nesrovnatelnost s jinými bohy. Je to způsob Hospodinova sebe-zjevení.

Rány, které dopadaly na Egypt, představovaly podivuhodný způsob, kterým se Hospodin dával poznat. A přesto, ani po této ráně, která byla ve svém projevu opravdu mimořádná ve srovnání s dobytčím morem nebo hmyzími pohromami, farao nechce Hospodinovu jedinečnost a svrchovanost uznat. To, že se jednalo o mimořádnou ránu, která se od těch předchozích lišila, je vyjádřeno i tím, že Hospodin říká skrze Mojžíše faraonovi: „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid, abys poznal, že na celé zemi není nikdo jako já.“ (v. 14). Tentokrát už má faraon poznat a pochopit, kdo je Hospodin, protože cílem této rány bude faraonovo srdce, které je orgánem poznání, rozhodování a životní orientace.

Dokud rána potrvá, farao uznává, že zhřešil, že Hospodin je spravedlivý a on a jeho lid jsou svévolníci. A slibuje, že Izraelský lid propustí na svobodu. Ale jen co rána pomine, farao hřešil dále. Jeho hřích spočíval v tom, že zůstal v srdci neoblomný. Jeho srdce se ještě víc zatvrdilo a Izraelce nepropustil. Farao si poznání Hospodina nechtěl pustit k srdci, nechtěl jím poznamenat své nitro. Vůči událostem, kterým je vystaven, zůstalo jeho srdce obrněné.

Farao je typem člověka, který vzdoruje Hospodinu, vzdoruje tomu, jak se Hospodin dává poznat. Není otevřený vůči Hospodinovu jednání a to dokonce ani vůči tak podivuhodnému jednání, které představuje tato mimořádná rána. Poznání Hospodina se tak ukazuje jako něco, čemu je člověk schopen vzdorovat. A zároveň zde vidíme, jak je to důležité téma pro Hospodina. On se chce dát poznávat a volí k tomu velmi důmyslné prostředky.

Přestože je téma vyvedení Izraelců z Egypta považováno za hlavní téma první části knihy Exodus, není to téma jediné. Ačkoli se záměr vyvést Izraelský lid z Egypta v knize objevuje jako první, brzy se ukazuje, že Bůh má i další záměry, jichž chce dosáhnout. A obzvláště je to právě poznání Hospodina a to jak Izraelem, tak i Egyptem a také samotným faraonem. Poznání Hospodina je natolik důležité, že naplnění toho prvního záměru, totiž vyvedení Izraelců z Egypta, se může pozdržet. Tento záměr bude naplněn až po té, co celý Egypt včetně faraona dostatečně pozná Hospodina.

Z obecnějšího hlediska tak můžeme za hlavní téma celé první části knihy Exodus považovat zápas dvou vůlí: Hospodinovy vůle a vůle faraonovy. Zápas jednak o to, komu bude Izrael sloužit, zda Hospodinu nebo faraonovi. Zároveň je to zápas o to, aby farao a jeho lidé poznali, kdo je Hospodin, a vyvodili z toho důsledky pro svůj život.

Mojžíš říká faraonovi: „Jen co vyjdu z města, rozprostřu své dlaně k Hospodinu. Hromobití přestane a krupobití skončí, abys poznal, že země je Hospodinova. Vím však, že ty ani tvoji služebníci se stále ještě nebudete Hospodina Boha bát.“ (v. 29.30). Jak mohl Mojžíš vědět, že farao a jeho služebníci se stále ještě nebudou Hospodina bát? Tedy, že ho stále nebudou brát vážně, nebudou ho poslouchat. Podle čeho to Mojžíš poznal?

Po šesti předchozích ranách mohli Egypťané dobře rozumět tomu, že Mojžíš to myslí vážně se svým varováním a to, co říká, se skutečně stane. Proto, když Mojžíš ohlásil hrozné krupobití, mnozí Egypťané přemístili své otroky a svá stáda do ochrany svých domů: „Kdo z faraonových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal své otroky a svá stáda do domů. Kdo si Hospodinovo slovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli.“ (v. 20.21) Mnozí Egypťané tedy už začali brát Hospodinova slova vážně, vzali si je k srdci. A dalo by se očekávat, že také farao bude dělat skutečné pokání, vezme vážně Hospodina, připustí si jeho slova k srdci a podřídí se jeho vůli, tedy propustí na svobodu Izrael, který tak brutálně zotročil. Farao dokonce sám říká, že to udělá: „Propustím vás, nemusíte tu už dál zůstávat.“ (v. 28).

Ale Mojžíš přesto ví, že farao ani mnozí z jeho služebníků se ve skutečnosti stále ještě Hospodina nebojí, neberou jeho slova vážně. Z faraonovy strany je to jen úskok, aby přestalo to hrozné krupobití, ale jeho srdce zasaženo poznáním Hospodina nebylo. Jak to Mojžíš ví? Podle čeho to poznal?

Mojžíš vylíčil faraonovi zvláštní zprávu o škodě, kterou krupobití způsobilo (v. 31 a 32). Len a ječmen byly potlučeny, ale pšenice a špalda potlučeny nebyly, protože jsou pozdní. Mojžíš si všiml, že některé plodiny byly krupobitím zničené, ale některé ne. Vytušil z toho, že ještě bude muset přijít další rána, která bude zaměřená na ty plodiny, kterých se krupobití nedotklo. Tou další ránou budou kobylky, které sežerou to, co zbylo po krupobití. Mojžíš patrně na základě toho, co krupobití způsobilo a co naopak nezpůsobilo, pochopil, že faraonovo pokání nebude mít dlouhého trvání a rány budou muset pokračovat, protože faraonovo srdce je vůči poznání Hospodina stále zatvrzelé.

Farao a část jeho služebníků stále nemají bázeň před Hospodinem, která spočívá ve vnímavosti vůči tomu, že věci mohou být jinak, než jak člověku tvrdí jeho vychování, jeho sociální bublina, jeho mentální návyky, jeho dosavadní pohledy. Bázeň před Hospodinem v tomto smyslu je určitá citlivost vůči dění, citlivost, která dokáže přiměřeně zareagovat. Připustit si k srdci to, že nemusí být vždy po mém, že je tady vyšší autorita. Na to ovšem nebyl farao zvyklý. To, že zůstal v srdci neoblomný (v. 34), je v hebrejštině vyjádřeno tak, že své srdce „obtížil“, tak to překládají kraličtí. To znamená, že svému srdci přikládal vážnost, závažnost. Jeho vlastní srdce pro něj mělo váhu, bylo pro něj závažné, nikoli však Hospodinovo slovo.

I pro nás může být někdy problémem naše neústupnost, naše snaha prosadit za každou cenu svou vůli. Přikládat závažnost jen tomu, co máme ve svém srdci. Farao kvůli své neústupnosti, zarputilosti a zatvrzelosti raději nechal zničit celý Egypt, než aby vzal vážně to, co říká a dělá Hospodin. Tak dlouho vzdoroval poznání Hospodina, až byl Egypt úplně zruinovaný. Jeho tvrdošíjnost se projevovala tím, že ztotožnil pravdu se sebou samým a obrnil své srdce proti jakýmkoliv argumentům. A přivodil si tak zkázu. Farao je typem člověka, který bere vážně jen sám sebe, ústupek je ochoten udělat jen pro vnější změnu nepříjemné situace, ale nějakého vnitřního posunu či proměny schopen není.

Opakem je to, že si člověk Hospodinova slova a jeho činy „vezme k srdci“, věnuje jim náležitou pozornost, vezme je vážně a zachová se podle nich. Je ochoten poučit se a změnit své jednání. To je cesta poznávání Hospodina, která vede k plnosti života. Amen.