Ex 35,1–10.20–21.29

Ex 35,1–10.20–21.29

Milí bratři a sestry,

od 35. kapitoly začíná poslední velký oddíl Druhé knihy Mojžíšovi, který popisuje sbírku na svatyni a následné budování svatyně. Texty v těchto závěrečných kapitolách jsou často opakováním toho, co před tím řekl Hospodin Mojžíšovi, tak jak je to popsáno v kapitolách 25. – 31. Uděláte to a to. A nyní čteme, že je to skutečně uděláno. Někdy je to pro čtenáře až nudné, že to, co před tím Hospodin podrobně popsal Mojžíšovi, je teď znovu podrobně popsáno jako to, co Izraelci vykonali. Stačilo by přece jenom říct, že vykonali přesně to, co jim Hospodin přikázal. Ale z celého zdlouhavého popisu vyniká, že Hospodinovo slovo se uskutečňuje. A to důležité.

Je tomu podobně jako v případě stvoření, kdy Hospodin nejdřív něco řekl, a pak se to stalo. Hospodin řekl: „Buď světlo.“ A bylo světlo. A tak šlo dál, až tu byl celý náš svět. A celé dílo stvoření je pak završeno posvěcením a požehnáním sedmého dne. O tomto dni taky čteme v našem dnešním oddíle a to dříve než čteme o shromažďování matriálů a budování svatyně. Nejdřív je připomenuta důležitost sedmého dne, dne odpočinutí. Tento den nás soustředí na Hospodinovo dílo. Máme v něm odhlédnout od naší práce, od našich zájmů a zaměřit se na to, co činí Hospodin. To je velmi osvobodivé. A je to potřeba připomenout právě ve chvíli, kdy si lid na Boží pokyn buduje svatyni.

Z toho, že slova o dni odpočinku jsou předřazena, můžeme vyrozumět, že respektovat tento den je důležitější než budování svatyně. Svatyně je místem, kde se lid prostřednictvím svých zástupců setkává s Bohem. Proto se jí také říká „stan setkávání“ (v. 21). Ale sobota je vlastně svatyní v čase. Sobota má velkou výhodu v tom, že člověk nemusí nikam chodit proto, aby se setkal s Bohem. Ona přijde za ním. Svatyně a sobota jsou dvě zařízení pro posvěcování Božího lidu. O svatyni však Boží lid přišel. Chrám byl vypleněn a rozbořen. Ale sobota provází Boží lid na všech místech, kde se ocitá, i v Babylonském zajetí, i v rozptýlení mezi národy po celém světě.

Proto se domnívám, že výzva k dodržování dne odpočinku i během budování svatyně v sobě skrývá tento podtext. O svatyni, o níž se zde tak podrobně hovoří, možná přijdete. Ale právě proto se nenechte připravit o sobotu. Ta vás bude posvěcovat, i když nebudete mít svatyni. Uprostřed jiných národů den odpočinku zachová vaši identitu Božího lidu. To sobota střeží Boží lid, aby zůstal Božím lidem. Sobota vlastně střeží Boží lid víc, než Boží lid střeží sobotu.

A protože má den odpočinku pro Izraelský národ životní důležitost, je jeho porušení v důsledku smrtonosné. Kdo v něm dělá to, co se nemá, způsobuje si smrt. A jako konkrétní příklad toho, co se nemá v sobotu dělat, je zde uvedeno rozdělávání ohně ve svých příbytcích. Proč je zde jako příklad toho, co se v sobotu nedělá, uvedeno zrovna toto? Na jiných místech, která v Písmu hovoří o sobotě, zákaz rozdělávání ohně nenacházíme.

Někteří komentátoři to chápou jako sobotní zákaz teplých jídel, tedy jako to, že oheň, o kterém je tu řeč, měl sloužit k vaření. Sobota má být znamením Boží péče o nás, dnem, kdy člověk nežije ze své práce, ze svého výkonu. Nemá pečovat a proto ani nemá vařit. Chápu linii tohoto výkladu, ale víc se mně zamlouvá jiný výklad, který zdůrazňuje souvislost mezi ohněm a světlem. Hospodin stvořil světlo jako své první stvořitelské dílo. Světlo bylo stvořeno hned první stvořitelský den. A pak každý další den vlastně znovu a znovu, protože vždycky byl nejdřív večer a pak bylo jitro. Ale sedmý den tomu tak není. O sedmém dni nečteme, že byl večer a bylo jitro, den sedmý. Sedmý den Bůh netvoří světlo a proto ani člověk nemá sedmý den rozdělávat oheň. Můžeme to chápat jako exemplární vyjádření respektu vůči dnu odpočinku, vůči podřízení se Božímu řádu stvoření.

Až potom, když Boží lid respektuje tento stvořitelský řád, tak je připraven na to, aby mohl budovat svatyni. Stavba svatyně je dílem lidské práce a lidské obětavosti. Jako oběť má být Hospodinu přinesen nejen materiál, ale právě i práce: „Každý, kdo je mezi vámi dovedný, ať přijde a dělá vše, co Hospodin přikázal.“ (v. 10). Zároveň se zdůrazňuje, že tato aktivita je jednáním podle Božího přikázání. Často se zde opakuje sloveso „učinit“, „udělat“. V sobotu je však potřeba přestat činit, aby si člověk připomněl, před kým jsou jeho činy dělány. Před kým uskutečňujeme i ty nejlepší věci našeho života. Sobota nám připomíná, že je to ten, kdo stvořil celý náš svět. A když mi tvoříme, tak je to proto, že tuto schopnost nám dal stvořitel.

Budování svatyně, tak jak je zde popisováno, se zároveň jeví jako protipól ke zhotovení zlatého telete, kterého se lid dopustil nedlouho před tím. Jde především o odlišné užití zlata, které lid tentokrát dobrovolně přináší Mojžíšovi: „Vyberte mezi sebou pro Hospodina oběť pozdvihování. Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť pozdvihování zlato, stříbro a měď,…“ (v. 5). Lidé mají přinést vzácné materiály a svatyně má být budována pouze z toho, co lidé poskytnou dobrovolně, z ochotného srdce.

Oběť pozdvihování znamenala, že to, co bylo takto Bohu obětováno, bylo pozdvihnuto k nebi, čímž se vyjádřilo, že to patří jenom Bohu. Obětující z toho nemá pro sebe žádný podíl. Ale aby byla tato oběť Bohu přijatelná, je potřeba poskytnout ji z ochotného srdce. Člověk se musí z ochotného srdce, tedy dobrovolně, zříct části svého majetku, svého zisku a potažmo i svého času. Myslím, že to, čeho se člověk nerad zříká a co nerad obětuje, je právě jeho čas. V tomto ohledu je však dobré si uvědomit, že svatostánku se také říká „stan setkávání“, hebrejsky ohel moed. Ohel je stan a moed znamená „čas stanovený k setkávání“. To, co Izraelci budují je tedy svatostánek stanoveného času. A právě den odpočinku učí respektovat Bohem stanovený času pro setkávání. Proto jej mohou Izraelci budovat až po té, co se naučí respektovat Bohem stanovený den odpočinku.

V dnešní době nemá Boží lid něco, co by odpovídalo tomuto přenosnému svatostánku ani pozdějšímu stabilnímu chrámu na Siónu. To, co však Božímu lidu zůstává je stanovený čas, čas který umožňuje jedinečný přístup k Bohu. Svatostánek si může každý vybudovat sám v sobě, když bude Bohu dobrovolně obětovat čas ve svých modlitbách, čas při studiu Písma a při službě bližním. Tímto způsobem můžeme i my dnes přinášet Bohu oběť pozdvihování. Důležité je, aby to bylo jako v době budování svatyně z ochotného srdce.

Na závěr bych se chtěl ještě zastavit u jednoho verše z našeho dnešního oddílu, který líčí tehdejší velkorysost dárců. To krásné na svatyni nejsou jen drahé materiály a umělecké ztvárnění, ale především dobrá vůle, ochota, která motivuje k tomuto dílu a která z ní vyzařuje. Všichni, kteří chtěli dát ze srdce, ale nic nevlastnili, přinesli své vlastní srdce, protože toužili po Bohu. Tak se dá rozumět 29. verši, který doslova říká: „Každý muž a každá žena, kteří jsou ochotného srdce svého k přinesení pro celé to dílo, které přikázal Hospodin vykonat skrze Mojžíše, přinesli Izraelci ochotně pro Hospodina.“ (v. 29).

                V tomto verši se totiž neříká, že by ti, kdo jsou ochotného srdce, přinesli nějaký vzácný materiál, ale dá se tomu rozumět právě tak, že to, co přinesli, bylo to jejich ochotné srdce. A to považuju za rozhodující. Hodnota daru pro Hospodina je dána postojem dárce. Protože to nejcennější, co můžeme Hospodinu dát, není ani náš majetek, ani naše práce nebo náš čas, ale právě naše ochotné srdce. Amen.