Ex 34,29-35, první čtení 2Kor 3,7-18

Milí bratři a sestry,

poslední rok si kvůli pandemii zakrýváme tvář. Často, když mluvíme s lidmi mimo svou rodinu, tak máme tvář zakrytou nějakou rouškou. Není to příjemné i kvůli tomu, že tvář je důležitý komunikační prostředek. Nejen hlas, ale i výraz tváře napomáhá v dorozumění a mnoho vypovídá. V bibli máme také příběh o zakrývání tváře. Jedná se o tvář Mojžíšovu. Když si tedy zakrýváme tvář, můžeme si při tom vzpomenout na Mojžíše a na jeho zahalenou tvář.

Mojžíšovo jméno se ve čteném biblickém oddíle vykytuje nápadně často. Setkáme se s ním zde přesně desetkrát. Je na něj zaměřena pozornost. Mojžíš pobýval u Hospodina na hoře Sinaj, psal tam Desatero, a když pak z hory sestupoval, „nevěděl, že mu září kůže na tváři od jeho mluvení s ním.“ (v. 29)

Většinou se to chápe tak, že se jedná o Mojžíšovo mluvení s Hospodinem. Tak to překládá i ekumenický překlad a doplňuje do tohoto verše Hospodinovo jméno, aby bylo jasné, že se jedná o Mojžíšovo mluvení s Hospodinem. Ale dá se to chápat i naopak, tedy že se jedná o Hospodinovo mluvení s Mojžíšem. Mojžíšovi by pak zářila kůže na tváři ne díky tomu, že mluvil s Hospodinem, ale díky tomu, že Hospodin promlouval k němu. Ale možná je text nejednoznačný a otevřený oběma možnostem právě proto, aby vynikla důležitost společného mluvení. Mojžíš a Hospodin spolu mluví a Mojžíšovi pak díky tomu září kůže na tváři. Na jeho tváři se zrcadlí to, jaký je Hospodin. Mojžíš se stává Bohu podobným. Oč se vlastně jedná, tomu se budeme věnovat podrobněji.

Je to projev toho, co Hospodin Mojžíšovi řekl tehdy, když spolu pobývali na hoře: „Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi… Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň.“ (v. 10). Svým způsobem se v Mojžíšově proměně začíná uskutečňovat nové stvoření. To jsou ty „podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi“. Izraelci uviděli proměnu Mojžíšovi tváře a báli se k němu přistoupit (v. 30). Jeho nový zjev vzbuzoval bázeň. Proto si Mojžíš dával před lidmi na tvář závoj.

Když šel Mojžíš mluvit s Hospodinem, závoj odkládal, a když přestal mluvit s Hospodinem, tak si ho zase vzal. Pozoruhodné na tom je, že když se Mojžíš poprvé setkal s Hospodinem, který se mu tehdy ukázal v hořícím keři, tak čteme, že „Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.“ (Ex 3,6). Tenkrát si Mojžíš před Hospodinem tvář zakryl. Nyní se však už Mojžíš nebojí na Boha pohledět. V předchozí kapitole dokonce můžeme číst, že Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem (Ex 33,11). Vztah mezi Mojžíšem a Hospodinem se vyvinul do osobní, důvěrné roviny. Mojžíš pobýval v Hospodinově blízkosti, byl s ním na hoře Sinaj čtyřicet dní a čtyřicet nocí a nepotřeboval při tom jíst ani pít, celou tu dobu nejedl chléb ani nepil vodu. Čerpal energii z Hospodinovy blízkosti. Mojžíš se už Hospodina nebojí a při rozhovoru s ním si tvář nezahaluje. Vystavuje svou tvář vůči Hospodinu. A jeho tvář se tak proměňuje.

Jednou z možností, jak přeložit slovo, které vyjadřuje tuto proměnu Mojžíšovi tváře, je, že jeho tvář měla rohy (v. 29). Jiné překlady uvádí, že Mojžíšova tvář zářila. Tyto překlady patrně vychází z toho, že roh má tvar světelných paprsků a tedy ty rohy, které měla Mojžíšova tvář, byly vlastně paprsky, a proto jeho tvář zářila.

Ovšem některé překlady, především překlad do latiny, přímo uvádí, že Mojžíšova tvář měla rohy. Proto bývá Mojžíš někdy také zobrazovaný s rohy nebo s paprsky, které trčí z jeho hlavy jako rohy. Tento obraz rohatého Mojžíše nám může připadat neobvyklý. Odpovídá však zjevení Hospodinovy slávy, které líčí prorok Abakuk takto: „Z Témanu přichází Bůh, z hory Páranu Svatý. Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů. Září jako světlo, po straně má rohy, v nichž je skryta jeho síla.“ (Ab 3,3-4). Rohy byly ve starověkém Orientu obrazem síly, proto také byly znakem bohů. Hospodin, který září a který má rohy tedy přichází v moci a slávě.

V Abakukově líčení Hospodinovy slávy můžeme sledovat určitou podobnost se zjevením Hospodinovy slávy, která provázela vyhlášení Desatera (Ex 19 a 20,18-21). Tuto slávu spatřil Boží lid na Sinaji a bál se. Účelem tohoto zjevení Hospodinovy slávy bylo patrně právě to, aby lid zakusil posvátnou bázeň a úctu vůči Hospodinu. Tedy aby Izraelci brali vážně to, co jim Hospodin říká.

V našem dnešním příběhu je to Mojžíš, který na sobě nese projev Hospodinovy slávy, která vzbuzuje bázeň. Možná jsou to rohy, možná zářící paprsky, ale každopádně to způsobuje, že Izraelci se nyní bojí pohledět na Mojžíše. Prožívají posvátnou bázeň při setkání s ním. A Mojžíš to řeší tak, že si tvář zahaluje.

Apoštol Pavel nabízí velmi pozoruhodnou interpretaci tohoto zahalování. Vychází z řeckého překladu, kde se píše o záři. A Pavel píše, že Mojžíš si zahaloval tvář, protože zář jeho tváře byla pomíjející. Mojžíš podle tohoto pojetí nechtěl, aby Izraelci spatřili konec této pomíjející záře. (2Kor 3,7.13) Mojžíš si zahaloval tvář, když její záře pomíjela a jakoby si dobíjel tuto záři při mluvení s Hospodinem. Při něm odhaloval svou tvář, vystavoval ji Hospodinovu vlivu a nechával ji tak proměňovat Hospodinovou slávou. A když pak mluvil s lidem, tak jeho tvář zářila. Ale po čase ta zář pomíjela a tak si Mojžíš tvář zahaloval, aby Izraelci nespatřili tuto pomíjivost. Jakoby si Mojžíš při mluvení s Hospodinem dobíjel baterky, aby jeho tvář pak opět zářila.

Myslím, že je v tom pro nás důležité ponaučení. Kontaktem s Hospodinem jsme proměňováni, stáváme se mu podobní. U Mojžíše měl tento kontakt podobu rozhovoru, Mojžíš mluvil s Hospodinem a Hospodin mluvil s Mojžíšem. My také mluvíme s Bohem, když se modlíme, když nasloucháme slovům Písma a přijímáme je jako Boží oslovení pro naše životy. A ono to na nás zanechává vliv, proměňuje nás to, ale tato proměna není jednou pro vždy. Mojžíš se setkával s Hospodinem opakovaně. Když sestoupil s hory Sinaj, kde s Hospodinem pobýval delší dobu, tak došlo poprvé k tomu, že mu začala zářit kůže na tváři a potom znovu a znovu vcházel do stanu setkávání, kam chodil mluvit s Hospodinem.

I my potřebujeme opakovaně navštěvovat něco jako stan setkávání, tedy vstupovat do prostoru, ve kterém se setkáváme s Hospodinem. Vstupovat do prostoru modlitby a naslouchání jeho slovu. A při tom nastává naše proměna, nastává naše nové stvoření.

Je to postupný proces, jak o tom píše i apoštol Pavel: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ (2Kor 3,18). Před Pánem máme, podobně jako Mojžíš, odhalovat svoji tvář, odkládat pomyslný závoj, tedy setkávat se s ním bez jakékoli masky, kterou nosíme, abychom obstáli před lidmi. Odhalená tvář je zranitelná, je to otevřenost, kterou si můžeme dovolit jen v těch nejdůvěrnějších vztazích, a vztah s Hospodinem by k nim měl patřit na prvním místě. Amen.