Ex 34,27-35

²⁷Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“²⁸A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.²⁹Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři.³⁰Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit.³¹Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil.³²Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji.³³Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj.³⁴Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno.³⁵Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli , jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem .

Milí bratři a sestry,

dnešní oddíl mluví o tom, že člověk, konkrétně Mojžíš se stává podobným Bohu tím, že s ním rozmlouvá, pobývá v Boží přítomnosti. Pozoruhodné je, že to nastává až po určité době. Mojžíšovi zářila tvář Hospodinovou slávou až po té, kdy k němu po sedmé vystoupil na horu Sinaj.

Od chvíle, kdy přišli Izraelci k hoře Sinaj, což je popsáno v 19. kap. až po okamžik, kdy Mojžíšovi začala zářit tvář, Mojžíš opakovaně vystupoval na horu Sinaj k Hospodinu a sestupoval dolů k lidu, dělal prostředníka mezi Bohem a lidmi. Pak byl na hoře s Hospodinem 40 dní, přijímal tam od něj pokyny ke stavbě stánku úmluvy. Potom sestoupil dolů a nesl sebou kamenné desky, na kterých bylo vyryto Desatero. Ty desky Mojžíš rozbil, protože lid zatím pod horou uctíval zlaté tele. Pak znovu vystoupil k Hospodinu a pobýval tam opět 40 dní a psal nové desky s Desaterem a až potom, když sestoupil k lidu, tak nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Proto si Mojžíš tvář před lidmi zahaloval závojem, neboť lidé se této svatozáře báli podobně, jako se báli Hospodina.

Apoštol Pavel tuto událost připomíná ve druhém listu do Korintu. Každý věřící v Krista je podle Pavla jako Mojžíš, kterému zářila tvář. Ovšem jde o to, že křesťan si tvář zahalovat nemá, naopak má zrcadlit slávu Páně: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ (2 Kor 3,18)

Křesťan může vystupovat s velkou otevřeností a jistotou, může a má říkat před lidmi otevřeně všechno, co prožívá s Bohem, nepotřebuje nic skrývat. V Kristu je zrušen ten závoj, který zahaloval Mojžíšovu tvář, který zahaloval odlesk Boží slávy, protože v Kristu se nám tato sláva plně zjevila a stala se zjevnou.

Pavel ve své argumentaci klade velký důraz na působení Ducha Svatého. Proměna člověka k Božímu obrazu se děje mocí Ducha Páně. A verš před tím Pavel říká: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“. Není potřeba se bát, uhýbat před Božím pohledem a zahalovat Boží slávu. Kristus nabízí velkou svobodu v přístupu k Bohu a chce, abychom jí využili. Otevírá nám dveře k Boží slávě tím, že se stává člověkem a ve svém životě nám Boží slávu ukazuje. Ona skrze něho občas probleskuje, třeba ten příběh o Ježíšově proměnění na hoře, který jsme slyšeli v prvním čtení.

Jde o to vystavit se Boží slávě, která se zjevila v Kristu, která se nám v Kristu ukazuje jako v zrcadle. Kristus je jako Boží zrcadlo. Mojžíš jím byl taky, ale Izraelci se toho zalekli. Báli se k němu přistoupit. Ale potom strach přeci jen překonali a přistoupili k Mojžíšovi a on jim řekl všechno, co mu Hospodin uložil na hoře Sinaj. Ale pak Mojžíš zahalil svou tvář závojem a Boží sláva zůstala lidem skryta.

Ale v Kristu je tento závoj zrušen, píše Pavel. Viděním Boží slávy ve tváři Kristově jsme proměňováni v týž obraz, v Boží obraz, ke kterému byl člověk původně stvořen. Máme stále větší podíl na jeho slávě, stále víc se podobáme Kristu tím, že o něm přemýšlíme, klademe si před sebe jeho příběh, necháváme se inspirovat způsobem jeho jednání a tak se mu stáváme podobní v tom, jak sami žijeme, jak uvažujeme, jednáme…

A opět je to postupný proces, podobně jako u Mojžíše. Nestalo se to hned, při prvním setkání Mojžíše s Hospodinem, ani při druhém. Ale když po sedmé vystoupil k Bohu, když s ním byl po druhé čtyřicet dní a nocí, tak potom, pojednou se v jeho tváři zrcadlí Boží sláva.

Tato proměna se neděje z naší vlastní síly, ale činí ji Duch Páně, děje se pro nás nepozorovatelně. Je to proměna, která probíhá, když se člověk vystavuje Božímu slovu, když opakovaně vstupuje do rozhovoru s Bohem, podobně jako Mojžíš. A díky Kristu máme svobodu poznávat a zakoušet Boží slávu. V duchovní oblasti platí, že na co se díváme, takovými se stáváme. Čemu se vystavujeme, tím jsme formováni, utvářeni a to se z nás také odráží.

Bůh nám skrze Krista odkryl o sobě plnou pravdu, zjevil svou slávu, kterou je především jeho obětavá láska k člověku. Ve všech setkáních s Kristem, v naslouchání jeho slovu, při přijímání svátostí, ve službě potřebným, v modlitbě, v hlubokém setkání s bližními, všude tam jsme přetvářeni v jeho obraz, stáváme se mu podobní a odtud pak zrcadlíme jeho slávu.

Mojžíš, když sestupoval ze Sianaje, tak sebou přinášel dvě kamenné desky, na kterých bylo vyryto Desatero. Ale to, co lidi zaujalo, to co jim prostředkovalo Boží přítomnost, Boží blízkost a svatost, nebyly ty desky zákona. O nich nadále v tom příběhu už není vůbec řeč. To, co lidi zaujalo, byla Mojžíšova tvář. Proměněná, poznamenaná pobýváním a rozhovorem s Bohem.

Když to vztáhnu na naši situaci, to co má sílu zaujmout, získat, to co vyzařuje Boží světlo, je tvář věřícího člověka. Na ní se ukazuje Boží sláva, ne v Zákonu, ten nezáří. Ale je to tvář, kterou denně vystavujeme obnaženou, nahou. Tvář si nezakrýváme, nenosíme nějakou kuklu, ale právě proto se ji zároveň často snažíme schovat a maskovat různými pózami, chováním a postoji. A přitom podle tváře poznáme bezpečně druhého člověka. Emanuel Levinas, jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století, říká: „Při setkání s tváří přichází na mysl Bůh. Bůh mluví srze tvář.“ Tvář člověka může být prodlouženou tváří Boží. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně“, říká Pavel.

Mojžíš si zakrýval tvář před lidmi, nevím, možná to neměl dělat. Ale Ježíš si tvář nezakrýval, nezakrýval Boží tvář. A přitom v Mojžíšovi, podobně jako v Ježíšovi, začalo nové stvoření. Hospodin Mojžíšovi krátce před tím, než mu začala zářit tvář, řekl: „Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi pronárody. Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň.“ (Ex 34,10)

Hospodin před veškerým lidem skrze Mojžíše učinil podivuhodné věci, jaké nebyly dosud stvořeny, to je počátek nového stvoření, to co s Mojžíšem Hospodin učinil a co pak vzbuzovalo bázeň. Je to právě ta Mojžíšova zářící tvář, které on si ani nebyl vědom. To je počátek nového stvoření, počátek obnovy Božího obrazu v člověku.

Stará tradice říká, že člověk v zahradě Eden byl nahý a nestyděl se, protože ho zahalovala záře Boží slávy. A když pak zhřešil, tak tato záře zmizela a člověk se začal stydět a ukrývat. A Bůh jako provizorní řešení mu udělá oděv. Ale konečným řešením problému, kterému se říká hřích, je obnova Boží slávy v člověku. A ta se začala dít u Mojžíše, když pobýval s Hospodinem, když s ním rozmlouval tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem (Ex 33,11). Tam dochází k nápravě Božího obrazu, který je v člověku. Společenstvím a důvěrným rozhovorem s Bohem.

Mojžíš toužil spatřit Hospodinovu slávu. A jako odpověď na tuto prosbu nechá Hospodin spatřit Izraelce svou slávu na Mojžíšově tváři. A nás nechává spatřit svou slávu na tváři Ježíšově a dost možná, že naše bližní někdy nechává spatřit svou slávu na tváři naší. Amen.