Ex 34,1–10

Ex 34,1–10

Milí bratři a sestry,

naposledy jsme spolu přemýšleli o příběhu, ve kterém Boží lid poruší smlouvu s Hospodinem tím, že si udělá zlaté tele a začne je uctívat jako svého Boha. Mojžíš jako výraz porušení smlouvy rozbije kamenné desky Desatera, ale pak se přimlouvá za svůj lid, aby se nad ním Hospodin slitoval a odpustil jim.

Dnes máme před sebou navazující příběh o obnově smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Příběh však zároveň ukazuje na odcizení, ke kterému došlo v důsledku lidských hříchů. Nikdo nesmí přistoupit k Hospodinu, jenom Mojžíš. Dokonce ani jejich ovce, kozy a skot se nesmí pást poblíž Boží hory. To je výraz pro totální oddělenost Hospodina od Izraelského tábora. Ale přesto je tu naděje na obnovení smlouvy. Ta je vyjádřena tím, že Mojžíš má vytesat nové kamenné desky a Bůh na ně napíše stejná slova, která byla na těch prvních.

 Nové setkání Mojžíše s Hospodinem na hoře Sinaj začíná tím, že Mojžíš vystoupí na horu a Hospodin na ni sestoupí a provolá své jméno. Přechází kolem Mojžíše a volá: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu…“ (v. 6n).

To první, co mně při čtení těchto slov napadlo – kdo je vlastně pronáší? Z textu to není na první pohled patrné. Mluví tady Hospodin sám o sobě, nebo to o Hospodinu říká Mojžíš? Je to Boží výpověď? Jeho sebe-zjevení? Představuje se zde Bůh Mojžíšovi, potažmo Izraelcům a také nám, abychom věděli, jaký Hospodin je a co od něj tedy můžeme očekávat? Domnívám se, že ano, že tomu tak skutečně je. Že jsou to v rámci tohoto příběhu Boží slova. To sám Hospodin vyjevuje své vlastnosti, které představují souhrn toho, jaký je, co je mu nejvlastnější, nejtypičtější, co je pro něj nejvýstižnější.

Čtvrtá kniha Mojžíšova tuto domněnku potvrzuje. Tam se Mojžíš dovolává právě toho, co zde Bůh o sobě řekl: Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: „Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.“ (Nu 14,17n).

Máme zde tedy představeny Hospodinovi základní vlastnosti, souhrn toho, jaký Hospodin je, jak se projevuje. Na tyto Hospodinovi vlastnosti se bude Mojžíš v budoucnu odvolávat, když se bude opět přimlouvat za Boží lid. Podle židovské tradice je těchto vlastností celkem třináct. Nejdříve se dvakrát za sebou uvádí Hospodinovo jméno: „Hospodin, Hospodin“. Tak tomu není na žádném jiném místě v celém Starém zákoně. Zdvojení jména se ve všech ostatních případech vztahuje na jméno nějakého člověka, kterého někdo volá. Třeba, když poprvé Hospodin zavolá na Mojžíše z hořícího keře.

O významu zdvojení Hospodinova jména na tomto místě, tedy v souvislosti výčtu jeho základních vlastností, existuje celá řada výkladů. Mně se nejvíc líbí ten, který nabízí pražský rabi Löw, ten, který podle legendy udělal golema. Rabi Löw říká, že dvojí opakování Hospodinova jména máme chápat jako základní Boží charakteristiku, totiž jako Boží nepomíjející lásku, která se nemění. Hospodin je stále stejný. Je milujícím Hospodinem před hříchem člověka a zůstává stejný i po něm. Hospodin je zkrátka vždy Hospodin. A má-li dojít ke změně, může se odehrát jen v hříšníkově srdci. Slova „Hospodin, Hospodin“ tedy vyjadřují, že Hospodin je stále Hospodinem. A lidský hřích na tom nic nemění.

Potom se říká, že Bůh je „plný slitování“. Co to znamená – být plný slitování – vyjadřuje velmi dobře evangelijní příběh o milosrdném Samařanu, který vypráví Ježíš. Všichni ho známe. Samařan projevil přesně tu vlastnost, o kterou tady jde. Byl pohnut milosrdenstvím a jednal podle toho. V Samařanovi se sevřely útroby, když viděl na cestě ležet polomrtvého člověka a prostě ho tam nemohl nechat umřít. I kdyby mu nechtěl pomoct, tak jeho nitro by se proti tomu vzepřelo. To je slitování. Je to netušené a nečekané vnitřní hnutí, které vyústí v konkrétně projevenou pomoc tomu, kdo ji naléhavě potřebuje. A takový je především Hospodin. Slitovává se nad hříšníkem, který se žene do záhuby.

U proroka Jeremjáše čteme Hospodinova slova, která to působivě vystihují. Je to jakýsi vnitřní monolog, v němž si Hospodin, plný údivu nad sebou samým, říká: „Což je mi Efrajim syn tak drahý, dítě mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Ano, slituji, slituji se nad ním…“ (Jr 31,20). I když je hřích lidu hrozný a Boží lid se kvůli tomu dostal do krutého područí jiných národů, Hospodin nakonec přitaká svému vnitřnímu hnutí a slituje se nad ním, protože je „plný slitování“.

Další uvedenou Hospodinovou vlastností je to, že je „milostivý“. Milost, to je nezasloužená přízeň, poskytnutá bez protiváhy nějakých osobních zásluh nebo kvalit. Slova „slitovný a milostivý“ tvoří dvojicí, která se v celém Starém zákoně vztahuje pouze na Hospodina. Tato slova vyjadřují, že u Hospodina vítězí jeho láska nad hněvem a soudem, protože on je prostě takový. To ostatně také vyjadřuje nepoměr o stíhání viny do třetího a čtvrtého pokolení, ale prokazování milosrdenství je do tisícího pokolení, což je minimálně 250 krát tolik.

Dále čteme o tom, že Hospodin je „shovívavý“. To znamená, že Hospodin oddaluje projevy svého hněvu a nespěchá s vykonáním trestu. Zkouší to s námi stále znovu po dobrém, dává nám znovu a znovu příležitost k pokání, má s námi nesmírnou trpělivost. Má dlouhý dech, protože ví, že příběh s člověkem je během na dlouhou trať. Že stále znovu hřešíme, ale on s námi nejedná podle našich hříchů, nýbrž podle toho jak to potřebujeme, abychom dospěli k pokání a uzdravili se ze svých hříchů.

Poslední Hospodinova vlastnost, na kterou se dnes blíže podíváme, je to, že „nenechá viníka bez trestu“. Odpuštění hříchu a smíření musí totiž chtít sám viník. To je jediné omezení Hospodinovi milosti. Hospodin nezprostí viny toho, kdo zproštěn viny být nechce, kdo netouží a neusiluje o očištění. Na tom vina zůstává.

Podívejme se, jak na tato Hospodinova slova reaguje Mojžíš? Mojžíš padne tváří k zemi a říká: „Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“ (v. 9). V tomto Mojžíšově postoji se ukazuje jeho skromnost. Mojžíš ve svých přímluvných modlitbách opakuje slova: „jestliže jsem nalezl milost před Tebou“, a snaží se přenést na svůj lid přízeň, kterou mu Bůh prokázal. Svou modlitbou se Mojžíš připojuje k vině svého lidu, když říká „promiň nám vinu a hřích“, přestože on sám byl bez viny. Ale spojil svůj osud s osudem svého lidu a prosí, aby je Bůh navzdory jejich tvrdošíjnosti znovu přijal za své dědictví, tedy za své osobní vlastnictví. Prosí, aby Izrael i nadále zůstal Božím lidem, i když si to nezaslouží. A Hospodin mu odpověděl: „Hle, uzavírám s vámi smlouvu…“ (v. 10). Hospodin znovu uzavírá se svým lidem smlouvu, a tedy příběh Božího lidu bude pokračovat.

Milí BaS, někdy jsem nešťastný z toho, jak to v Božím lidu vypadá i z toho, jak to vypadá v mém životě. Jak snadno zvítězí lhostejnost a nezájem, jak jsou Boží věci na posledním místě, až když náhodou zbude čas. Uvědomuji si také, jak je křehké i naše sborové společenství. A říkám si, takhle to dál dlouho nepůjde. A když už bych z toho propadal zoufalství, tak si připomenu to, co tady Bůh o sobě říká: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný a který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení…“.

Tak se představuje Hospodin, když prochází kolem Mojžíše. V dnešním evangelijním čtení jsme slyšeli, že Ježíš kráčel po moři kolem unavených učedníků a chtěl jít dál. Procházel kolem nich a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ (Mk 6,50). A mně to připomíná tu scénu, ve které Hospodin prochází kolem Mojžíše a představí se mu. Já jsem takový. A protože jsem takový, tak Boží lid, ten hříšný boží lid, má budoucnost. „Hle, uzavírám s vámi smlouvu.“

Hospodine, děkujeme ti za to, jaký jsi. Díky tobě máme stále naději, že i naše církev a náš sbor má dobrou budoucnost. Amen.