Ex 33,12-23

Ex 33,12-23; První čtení: J 1,15-18; introit: Ž 103,7-10

Milí bratři a sestry,

dnes je druhá neděle po Zjevení Páně. Tím Zjevením Páně se myslí událost, kdy z dalekého východu přijdou k nedávno narozenému Ježíšovi mudrci a předloží mu královské dary. Proto se lidově tento svátek, který se slaví 6. ledna, nazývá svátek Třech králů. Ježíš je krátce po svém narození představiteli pohanských národů rozpoznaný a uznaný jako král, který je poslaný od Boha. Ale není takto rozpoznaný a uznaný svým vlastním Izraelským národem.

Minulou neděli jsme přemýšleli o Ježíšově křtu Janem Křtitelem a evangelium dnešní neděle navazuje na to, co při této události Jan o Ježíšovi řekl. Jan o Ježíšovi říká: „Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel a křtil, aby byl zjeven Izraeli.“ (J 1,31) Jan vydává svědectví o tom, že Ježíš je větší než on, protože Ježíš byl dříve než Jan. Přitom víme, že Ježíš byl mladší než Jan, ale svým významem Jana předchází.

Evangelista ve svém vyprávění navazuje na toto svědectví Jana Křtitele a dotahuje význam jeho slov o Ježíšovi, když říká, že jsme z Ježíšovy plnosti byli obdarováni milostí za milostí. Milost se obvykle vykládá jako nezasloužená přízeň. V Ježíšově osobě a v jeho působení se tedy opakovaně projevuje Boží přízeň, Boží náklonnost vůči člověku. Milost za milostí, tedy milost a znovu milost. Skrze Ježíše se uskutečňuje plnost Boží milosti a také pravda, pravdivé zjevení toho, jaký je Bůh. V celém Ježíšově příběhu se ukazuje Boží milost, Boží přízeň vůči člověku.

Už Zákon, který je normativním vyjádřením Boží vůle a byl dán skrze Mojžíše, je projevem této Boží milosti. A pak skrze Ježíše přichází znovu, novým a plnějším způsobem Boží milost a pravda, které jsou Božími podstatnými vlastnosti. Tyto Boží charakteristické vlastnosti ztělesňuje Ježíš. Ovšem už v Mojžíšových knihách máme příběh o tom, že Mojžíšovi bylo dáno zahlédnout něco z těchto Božích vlastností, ale jen zezadu, tedy jen dílčím způsobem, jaksi zpětně. Plnost těchto Božích vlastností se nám tváří v tvář ukazuje skrze Ježíše.

Slova „milost za milostí“ můžeme chápat také tak, že milost byla zjevena už skrze Mojžíše a potom znovu, plněji, skrze Ježíše. Zákon, který Bůh dal svému lidu skrze Mojžíše, to nejsou jen předpisy a nařízení, ale důležitou součástí tohoto Zákona jsou také příběhy o Božím milostivém jednání, které ukazují směrem k Ježíšovi, k plnosti, která s Ježíšem vstoupila do našeho světa. Hospodin prokázal Mojžíšovi svou milost tím, že mu dal poznat svou cestu, dal mu jedinečným způsobem poznat sebe samého. Hospodin tedy zjevoval svoji milost i skrze Mojžíše, jak jsme o tom četli ve 33. kapitole 2. knihy Mojžíšovy.

Hospodinova milost se tehdy projevila v tom, že se na Mojžíšovu přímluvu Hospodin neodvrátil od svého lidu po té, co Izraelci propadli modlářství a udělali si sochu zlatého telete, kterou prohlásili za svého boha. Stačí si přečíst dva verše z předchozí kapitoly: I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (Ex 32,3-4).

Může nám to připadat až neuvěřitelné. Ze svých zlatých náušnic odlijí sochu býčka a řeknou o ní, že to je jejich bůh, který je vyvedl z Egypta. Touha mít boha blízko, mít ho na dohled a po ruce dokáže vygenerovat něco takto absurdního. Takže tahle zlatá soška vykonala všechny ty mocné činy a zlomila moc tehdy nejsilnější světové říše, Egypta, který tak byl donucen propustit Izraelce z otroctví. Tohle je i na Boha plného slitování a milostivého, shovívavého a nanejvýš milosrdného patrně trochu moc.

Bůh tehdy řekl Mojžíšovi: „Skončím s nimi.“ (32,10). To opravdu přehnali. Vypadá to tak, že tento milostivý a dlouho-shovívavý Bůh taky nevydrží všechno. Ale důležitý motiv tohoto příběhu je v tom, že Bůh říká Mojžíšovi doslova: „Nech mě, ať s nimi skoncuji.“ Hospodin žádá Mojžíše o dovolení, aby mohl skoncovat s Izraelci. To je velmi pozoruhodný motiv. A Mojžíš Hospodina nenechá, nedovolí mu to. Přimlouvá se za svůj národ a Hospodin se nad nimi smiluje a příběh izraelského národa pokračuje dál.

Hospodin však už nadále nechce Izraelský národ osobně vést. Pošle jim nějakého svého posla a ten je povede. Není jasné, kdo má být tímto Hospodinovým poslem, ale už to nebude sám Hospodin. Ovšem Mojžíš v důvěrném rozhovoru s Hospodinem dosáhne i toho, že Hospodin nakonec prohlásí: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.“ (33,14).

Pro Mojžíše je v tomto vyjednávání s Hospodinem důležité poznat Hospodina, poznat jeho cestu: „Jestliže jsem tedy nyní u tebe našel milost, dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe…“ (v. 13). Židovská tradice rozumí tomuto Mojžíšovu požadavku jako jeho touze poznat principy Hospodinova jednání s lidmi, dobře porozumět tomu, jak to u Hospodina chodí, na základě čeho Hospodin projevuje přízeň nebo nepřízeň, milost nebo nemilost. Mojžíš chtěl poznat Hospodinovu podstatu, aby mu mohl lépe porozumět a vést Jeho lid podle Hospodinovy vůle. Poznat znamená mít osobní hlubokou niternou zkušenost. Mojžíš takto osobně a niterně chce Hospodina poznat, porozumět jeho jednaní a podle toho pak jednat s jeho lidem.

Je zajímavé, že zde Mojžíš opakovaně mluví o nalezení milosti v Hospodinových očích a potom řekne Hospodinu, aby se podíval, aby uviděl, že tento lid je Hospodinův a že nemůže byť ponechán‎‎ bez Hospodinovy přítomnosti. Je pěkné si představit, že v Hospodinových očích může být milost, přes kterou, jako přes brýle, se Hospodin dívá na Mojžíše a Mojžíš chce, aby se takto Hospodin díval i na svůj lid. Je to Hospodinův milostivý pohled, který Hospodin věnuje Mojžíšovi a tento svůj milostivý pohled má věnovat také celému svému lidu.

A Mojžíš toho v důvěrném rozhovoru s Hospodinem dosáhne. A dosáhne i toho, že Hospodin se mu dá poznat naprosto mimořádným způsobem. Hospodin mu říká: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin.“ (v. 19). Ovšem zároveň je tady z Hospodinovy strany vyjádřeno určité omezení. Mojžíš spatří Hospodinovu slávu jen zezadu. To zezadu lze chápat také v časovém smyslu jako zpětně. Hospodinovu milost a dobrotu rozpoznáváme až zpětně, až když ho následujeme, když se jím necháváme vést, když zpětně promýšlíme své životy, tak pak jsme schopni zahlédnout Boží milost.

Milost je podstatná Boží vlastnost, je to způsob, kterým se Bůh dívá na svého služebníka Mojžíše, na svůj lid a svého Syna Ježíše k nám posílá právě proto, abychom „z jeho plnosti byli obdarování milostí za milostí“. Každý z nás přemýšlí o Bohu trochu jinak, ale toto je něco naprosto základního a podstatného, na co bychom při svém přemýšlení o Bohu neměli nikdy zapomenout. „Boha nikdy nikdo neviděl“, píše evangelista Jan. Ani Mojžíš ho nespatřil jinak než zpětně. „Ale jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“

Hospodine, dávej i nám v našich životech poznávat tvoji milost. Amen