Ex 32,7-14

Ex 32,7-14

Milí BaS,

někdy jsou pro nás biblické příběhy natolik důvěrně známé, že už ani nevnímáme jejich provokaci. A tak to může být nejen s jednotlivými biblickými příběhy, ale i s celkovým biblickým poselstvím. Celé generace Evropanů se setkávali s neúčinnou podobou křesťanství, které bylo ve společnosti něčím natolik samozřejmým, že se stále více stávalo pro mnoho lidí nezajímavým. Křesťanství bylo součástí společenského koloritu, který ovšem bralo čím dál méně lidí vážně. Evropané byli vůči křesťanství postupně imunizování.

Je to podobné jako při očkování. Tělo, které se setká s malým množství účinné látky si na ně vytvoří imunitu a při dalším kontaktu už tato látka nevzbudí žádnou závažnou reakci. Křesťanství bylo společensky a kulturně předáváno v takovýchto neúčinných dávkách, a proto už jsou vůči němu lidé v našem post-křesťanském světě namnoze imunní.

Např. vidět Krista na kříži, to dnes nevzbuzuje nějaké pohoršení, zděšení, nevyvolává to v lidech zamyšlení. Je to banální výjev, se kterým je možno setkat se na mnoha místech veřejného prostoru. Ale že to je Boží Syn, který umírá jako největší společenský vyvrhel a že v tom je obrovský paradox, obrovské pohoršení, něco, co v sobě má větší energii, než nějaký pornografický výjev, to při pohledu na Krista na kříži napadne jen málo koho.

Obyvatelé po staletí křesťanské Evropy vylámali zuby biblickým příběhům. Ochočili jsme si je a přizpůsobili našim představám, aby nás nevyváděly z našeho klidu a ze zaběhaných pořádků. Vzali jsme biblickým příběhům jejich zneklidňující moc a přitom ony chtějí zneklidňovat a rušit naše zabydlené představy o Bohu, chtějí rozhýbávat naši usedlou víru.

V našem národě se k té neúčinné podobě křesťanství přidaly ještě další historické a společenské okolnosti a proto nějaké impulzy pro svůj život už Češi většinou od křesťanství neočekávají. Proto již celá desetiletí naprosté většině církví v Čechách ubývá členů. Nemám řešení pro tento stav, ale chci se s vámi podělit o to, co je důležité pro mě osobně, pro můj duchovní život. Řečeno jednou větou: Pro mě je důležité učit se nad biblickými příběhy stále žasnout.

Když jsem se před čtvrt stoletím, na prahu dospívání, poprvé výrazněji setkal s křesťanstvím, tak to byl pro mě zásadní objev. Úžas nad dosud netušeným rozměrem světa, který mě přitahoval, vzbuzoval otázky, ponoukal k hledání. Jistě je to něco, co je spjaté s určitým věkem lidského života, ale vnímám jako svůj úkol něco z toho si zachovat. Zachovat si nesamozřejmost, úžasnost toho, co souvisí s Bohem. S Bohem, který je velmi překvapivý. S Bohem, o kterém svědčí biblické příběhy.

Jako ilustraci tohoto překvapivého Božího jednání jsem pro dnešní kázání vybral rozhovor mezi Bohem a Mojžíšem, který jsme četli ze 32. kapitoly 2. knihy Mojžíšovi. Jak Bůh, tak Mojžíš zde mluví velmi otevřeně o tom, jak jim právě je. Při tom jeden druhého nešetří. Navzájem si říkají nepříjemné věci a snaží se jeden druhého k něčemu přemluvit. Dokonce na sebe přehazují odpovědnost za velmi špatný stav Božího lidu. A nakonec v tomto rozhovoru zvítězí Mojžíš a Bůh upustí od svého rozhodnutí.

Tento rozhovor začíná Bůh. To nám ukazuje, že v modlitbě nenaslouchá pouze Bůh člověku, ale naslouchá také člověk Bohu. Bůh mluví velmi roztrpčeně a činí Mojžíše nepřímo odpovědným za tanec lidu kolem zlatého telete. „Mojžíši, je to tvůj lid, který ty jsi vyvedl z Egyptské země a ten se teď vrhá do zkázy.“ Mojžíš na to Bohu odpoví: „Proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi ty vyvedl z Egyptské země?“ Bože, je to tvůj lid, tys jej vyvedl. Ale to neznamená, že by se těmito slovy Mojžíš od Izraele distancoval, nebo že by mu na těchto lidech nezáleželo. Naopak, ale k tomu se ještě dostaneme.

Další, co nás na tomto rozhovoru může udivit, že to není v prvé řadě člověk, který o něco žádá Boha, ale je to Bůh, který o něco žádá člověka. Bůh žádá Mojžíše o souhlas, aby mohl Izrael zničit. „Nech mě, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi.“ Když to řeknu vyhroceně, tak Bůh chce uskutečnit holocaust Izraele. Chce s nimi skoncovat. A žádá Mojžíše, aby ho to nechal udělat.

Zároveň však tato prosba odhaluje Boží slabost, kterou vůči lidem má. Bůh by mohl s Izraelem skoncovat a nemusel by o tom Mojžíšovi vůbec říkat, nemusel by ho žádat o svolení. Ale to, že chce od Mojžíše svolení, ukazuje na to, že Bohu na Izraeli záleží. A taky, že záleží na tom, jak Mojžíš zareaguje. A proto má přímluvná modlitba velký význam.

Bůh bude reagovat na hřích lidu podle toho, co udělá jeho služebník Mojžíš. Připomnělo mě to Ježíšova slova, která Ježíš říká svým učedníkům, když jim předává Ducha svatého: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ježíš přišel proto, aby lidem byly odpuštěny hříchy, ale jestli se tak skutečně stane, to zaleží na jeho učednících.

Boží služebník Mojžíš ve své přímluvě za Izrael postupuje velmi obratně. Nezmíní před Bohem ani jedno slovo o jejich selhání, nic o jejich tanci kolem zlatého telete. Žádný pokus tento jejich hřích nějak vysvětlit. Potom, až sestoupí do Izraelského tábora, tak to Mojžíš lidu patřičně vytmaví. Ale před Bohem mluví jinak. Upomíná Boha na jeho jedinečný vztah k Izraeli. Na to, jak se Bůh ve prospěch svého lidu v minulosti angažoval. Kdyby teď Bůh se svým lidem skoncoval, tak by to znamenalo, že Bůh nedokázal uskutečnit svoje záměry a sliby, které dal praotcům. Znamenalo by to, že Bůh nemá dostatek síly a trpělivosti, aby naplnil svoje plány.

                A co tomu řeknou Egypťané? Budou si říkat, že Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta se zlým úmyslem, proto, aby je povraždil. Bůh by se tím prokázal jako krvežíznivý a znesvětil by tím svoje jméno. Boží jméno, Boží pověst, která patří mezi nejcitlivější oblasti Božího sebe-zjevení, by byla znesvěcena. Zničením Izraele by byla zpochybněna Boží spravedlnost a svatost jeho jména.

Mojžíš na to jde v přímluvě za svůj lid velmi chytře. Říká Bohu, že zničení Izraele bude znamenat Boží nevěrnost vůči tomu, co přislíbil. Totiž, že z potomků Abrahama, Izáka a Jákoba učiní velký národ a dá jim zemi, kde budou moct svobodně žít. Mojžíš Bohu připomíná jeho zaslíbení, cituje jeho vlastní slova, jeho přísahu, kterou Bůh učinil. Mojžíš apeluje na Boží čest, věrnost a na svatost jeho jména. A jaký je výsledek jeho snahy? „Hospodin se dal pohnout lítostí nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.“ Hospodin nakonec lituje toho, co chtěl udělat.

Síla tohoto rozhovoru pro mě spočívá mimo jiné v tom, že ruší tradiční, zaběhané představy o Hospodinu. Hospodin se nechá přesvědčit, nechá se Mojžíšem přemluvit k tomu, aby změnil své záměry, litoval jich a neuskutečnil je. Hospodin přenechává na člověku, jestli dá vzplanout svému hněvu nebo ne. Tím jsou člověku, lidské přímluvě, dány obrovské možnosti.

Na tomto příběhu můžeme vidět, že člověk je skutečným Božím partnerem, kterého Bůh bere vážně. Dává nám to velké možnosti, ale taky velkou odpovědnost. „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Záleží na nás víc, než si uvědomujeme, víc než jsme ochotni si připustit, protože Bůh nás bere vážně a počítá s námi.

Hospodine, uč nás žasnout nad tím, jaký jsi a jak o nás lidech smýšlíš. Kéž by se nám tajil dech, když slyšíme tvé slovo, kéž by nám nikdy nezevšednělo. Amen.