Ex 3,1–6a.10–15

Ex 3,1–6a.10–15

Milí bratři a sestry,

čtený oddíl ze 3. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy poutá velkou pozornost biblických vykladačů a teologů, protože obsahuje Hospodinovu sebe-představující formuli, obsahuje zjevení Hospodinova jména. Hospodin v tomto vyprávění povolává Mojžíše k tomu, aby vyvedl Izraelce z Egypta, a Mojžíš se v této souvislosti Boha ptá, jaké je Boží jméno, jak má Boha Izraelcům představit. A Bůh mu určitým způsobem odpovídá, sděluje mu svoje jméno.

Ovšem jaké je tedy vlastně to Boží jméno? Po přečtení tohoto biblického oddílu, který jsme končili slovy „to je na věky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ – nás může napadat, jaké je tedy to Boží jméno? Nepřeslechli jsme ho? Ono je tady to Boží jméno jaksi zašifrované. Do češtiny ho překládáme jako „Hospodin“. Můžeme v tom slyšet nějaké staročeské označení pro „hospodáře“, což je docela dobré, protože české slovo „Hospodin“ není v současném jazyce obsazeno jiným významem, nepoužívá se v jiné souvislosti, než právě jako opis Božího jména, ale zároveň nám to příliš nepomůže porozumět tomu, co vlastně to Boží jméno znamená.

Porozumět tomuto příběhu, ve kterém je představeno Boží jméno, to od člověka vyžaduje určitou pozornost. Schopnost soustředit se a dobře vnímat. Na to poukazuje začátek vyprávění, ve kterém Mojžíš přišel k Boží hoře, k Chorébu, což je jiný název pro horu Sinaj. Mojžíš tady pozoroval určitý úkaz, který patrně na první pohled nevypadal nijak mimořádně. Byl to hořící keř.

Hořící keř, který ovšem nebyl ohněm pohlcován. Obvykle se to chápe jako „zázrak“, který Bůh učinil proto, aby upoutal Mojžíšovu pozornost. To ovšem nevysvětluje, proč se Bůh, který je schopen např. rozdělit moře, uchýlí k něčemu tak triviálnímu a nedramatickému, když chtěl upoutat Mojžíšovu pozornost, totiž že učinil hořící keř, který nebyl ohněm stravovaný. Židovská tradice říká, že největším zázrakem všech dob bylo rozdělení moře. Ve srovnání s tím je hořící keř něco poměrně obyčejného. Ve vyprahlé stepi není hořící keř něčím zas tak mimořádně zvláštním. Když se však podíváme na proces spalování pozorněji, dojde nám něco důležitého. Jak dlouho byste museli pozorovat hořící dřevo, než byste poznali, zda je nebo není ohněm stravováno? Určitě to nejde poznat hned, letmým pohledem.

Mojžíš musel sledovat „ten veliký úkaz“ pečlivě minimálně několik minut, než mu bylo jasné, že je vlastně svědkem zázraku. A pak odbočil ze své cesty a šel se na to podívat blíž. Tento hořící keř, to nebyl jenom zázrak, byla to zároveň pro Mojžíše určitá zkouška. Bůh chtěl zjistit, jestli je Mojžíš schopen něčemu věnovat soustředěnou pozornost. A když se ukázalo, že ano, že Mojžíš je dobrý pozorovatel, že je kvůli tomu ochoten odbočit ze své cesty a podívat se blíž, tak právě v tu chvíli k němu Bůh promluví. Osloví ho jeho vlastním jménem a tak započne důležitý rozhovor, jehož součástí je následně také zjevení Božího vlastního jména.

Myslím, že tato úvodní část vyprávění, příběh o hořícím keři, nám může ukázat, jak je důležité, abychom dokázali zaměřit svoji pozornost tak dlouho, až spatříme v těch zdánlivě obyčejných věcech zázrak. Jde o soustředěnou pozornost, která nás otvírá vůči Božímu působení v tomto světě. Lidská mysl obvykle těká mezi mnoha podněty, jsme neustále rozptylováni mnoha impulzy, neumíme se soustředit na to, co je podstatné a potom nám také hodně věcí uniká a nedochází, snadno je přehlédneme, pohybujeme se po povrchu událostí a nedohlédneme k jejich hlubšímu smyslu.

Čteme, že: „Mojžíš se díval a hle – ten keř hoří ohněm, ale ten keř není pohlcován.“ (v. 2) Mojžíš v tom hořícím keři uvidí veliký úkaz, pochopí, že tady jde o něco velkého a odbočí. Opustí kvůli tomu svou cestu, jde se podívat blíž, ptá se proč je to tak, jak to je a Bůh vidí tento jeho zájem a osloví ho. Kdyby šel Mojžíš dál svou cestou, kdyby si řekl, „obyčejný hořící keř, no, co je na tom…“, možná by vůbec nedošlo k těm velkým a slavným událostem, na jejichž počátku zde ve vyprávění stojíme.

Hebrejské slovo pro keř (s^ene), které je v tomto vyprávění opakovaně použité, souzní s názvem hory Sinaj. Hořící keř je šifrou pro horu Sinaj, která také bude planout ohněm (Dt 4,11; 5,23 a 9,15), když na ni sestoupí Hospodin a vydá skrze Mojžíše svému lidu zákon. Hospodin promlouvající z hořícího keře k Mojžíšovi je zde předobrazem scény, ve které bude Hospodin promlouvat z planoucí hory Sinaj k celému lidu Izraele a bude jim předávat svůj zákon. Odtud zaznívá Hospodinův hlas.

Oheň, který hoří sám o sobě, který nepotřebuje být něčím živen, nepotřebuje něco spalovat, vyjadřuje dvojznačnost Hospodinova sebe-zjevení. Na jedné straně je to zájem, který Bůh takto vzbuzuje, je to něco, co dokáže vnímavého a pozorného člověka přilákat blíž, přimět ho, aby odbočil ze své cesty, a na druhé straně představuje tento oheň zároveň Boží neuchopitelnost, kterou člověk nemůže nějak blíže prozkoumávat.

Mojžíš zde znázorňuje přiměřenou lidskou reakci na toto Boží sebe-zjevení. Vyzuté boty a zahalená tvář – člověk tady musí opatrně našlapovat a zároveň nemůže hledět tváří v tvář, nemůže blíže zkoumat a analyzovat tento zvláštní úkaz.

A podobně je to i následně s Božím jménem. Když známe něčí jméno, můžeme si ho přivolat nebo ho odvolat, můžeme ho poslat ho pryč. Mojžíš se ptá, jaké je jméno tohoto Boha, který ho povolává. Jak má tohoto Boha představit Izraelcům, ke kterým ho Bůh posílá? A Bůh naváže na to, co již dříve Mojžíšovi řekl. Naváže na jejich předchozí rozhovor.

Mojžíš totiž Bohu namítá, že úkol, který po něm Bůh chce, je na něj moc obtížný: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ (v. 11). Bůh na tuto Mojžíšovu námitku odpovídá: „Já budu s tebou!“ (v. 12). Toto Boží „já budu“ nebo „já jsem“, jak to lze taky přeložit, tvoří podstatu jeho jména. Bůh se představuje jako ten, kdo bude s tebou. A když se pak Mojžíš přímo Boha zeptá na jeho jméno, Bůh říká: „Jsem, který jsem“ (v. 14). A my už víme, že to znamená, jsem ten, který bude s tebou.

A Izraelcům má Mojžíš říct: „Jsem posílá mě k vám.“ Vidíme, jak se ta výpověď vzpírá gramatice. Ten, kdo se představuje jako „jsem“ mě posílá k vám. A pak to Bůh ještě doplní a Mojžíš má říct Izraelcům: „Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců.“ (v. 15). To jméno, které se do češtiny překládá jako Hospodin, se svojí hebrejskou podobou nejvíc blíží gramatickému tvaru, který znamená „On bude“.

Je takovéto sdělení Božího jména vlastně Boží vyhýbavá odpověď? Znamená to, že Bůh vlastně nechce prozradit své jméno? Domnívám se, že nikoli. Spíš je to tak, že to Boží jméno, které o Bohu vyjadřuje to nejpodstatnější, sděluje, že Bůh se stává působivě přítomným v životě těch, které si povolává. On je ten, kdo bude s tebou. Je ten, kdo působil v životě otců, Abraháma, Izáka a Jákoba a také v životě Mojžíše a Izraelců, které vyvedl z Egypta. On bude i s tebou.

Ve významu Božího jména můžeme vnímat příslib Boží blízkosti, jeho zájmu, příslib toho, že nerozlučně spojuje svoje jméno se svým lidem a zároveň je v tom také vyjádřena právě ta jeho neuchopitelnost. Je to jméno, které se děje, které se uskutečňuje v příběhu Božího lidu. Boží jméno se vypráví. Vypráví se tím, co Bůh učinil a vykonal.

Příběh Božího jména pokračuje v příběhu jeho lidu až do dnes. I my jsme součástí příběhu Božího jména. Jsme pokřtěni ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého a máme zaslíbení, že Boží jméno neneseme nadarmo.

Hospodine, ty jsi byl s našimi duchovními otci, prosíme, buď i s námi. Amen.