Ex 3,1-15

¹Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. ²Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. ³Řekl si : „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ ⁴Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ ⁵Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ ⁶A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. ⁷Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. ⁸Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. ⁹Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. ¹⁰Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ ¹¹Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ ¹²Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ ¹³Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ ¹⁴Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ ¹⁵Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.  (Ex 3,1-15)

Milí bratři a sestry,

máme před sebou příběh, kterým začíná největší událost záchrany Božího lidu ve Starém zákoně – tzv. exodus, neboli vyvedení z Egyptského otroctví. Začíná to celkem nenápadně. „Mojžíš… jednou vedl svá stáda až za step – až k Boží hoře Chorébu.“ To je první zmínka v Bibli o Boží hoře Chorébu. Ale Mojžíš patrně neví, že je to Boží hora, neví, kde se to vlastně se svým stádem ocitl. Je to zvláštní. Přišel do těch míst náhodou? Nebo ho tam Hospodin nějak směroval? Nevíme. Každopádně je tato hora velmi důležitá, protože za nějaký čas pod ní bude Mojžíš opět stát, už ne jen se stádem ovcí, ale s celým Izraelským národem a Hospodin jim z této hory vyhlásí Desatero.

Ve 2. verši třetí kapitoly je třikrát použité slovo „keř“. Toto slovo je zde nápadně nadbytečné, až ho české překlady po třetí ani neuvádí, protože je zcela jasné, že se mluví o keři. A v dalších dvou verších se ještě dvakrát slovo „keř“ zopakuje. Ze sedmi výskytů tohoto slova v celém Starém zákoně je 5x použito právě tady, v těchto třech verších a to je velmi nápadné. Toto slovo „keř“, zní hebrejsky „sena“, a souzní tak s druhým jménem této hory – Sinaj. Je to Boží hora Sinaj. Mojžíš přišel k Sinaji.

A Hospodin Mojžíše přiláká blíž. Ukáže mu zajímavý úkaz – keř, který hoří, ale neshoří. Hospodin tím vzbudí v Mojžíšovi zvědavost. A Mojžíš se jde podívat blíž na to, co se to tam děje. Někdo by možná řekl, že zvědavost je špatná vlastnost, ale tady ji Hospodin využívá. Hospodin chce, aby ho lidé hledali, a vzbuzuje naši zvědavost. Hospodin je totiž Bůh skrytý, ale zároveň se zjevuje, dává se poznat tomu, kdo jej hledá. Ale tady se dává poznat Mojžíšovi, který jej nehledal, ale je prostě zvědavý a odbočí, aby se podíval na něco nezvyklého.

To považuju za nesmírně důležité. Celý příběh o záchraně z Egypta začíná tím, že Mojžíš jde jednou dál než obvykle – „vedl své ovce až za step“. Dostal se tak k Boží hoře a tam spatřil něco zajímavého. Přišel do Boží blízkosti, aniž to tušil. A uviděl něco, co ještě nikdy neviděl. A Mojžíš se ptá: „Proč ten keř neshoří?“ Připouští a klade si otázky. Hledá, co je v pozadí toho, co vidí? Zajímá se. A nakonec odbočí, aby se podíval. Odvážit se jít dál než obvykle, ptát se a umět odbočit, to jsou tři okamžiky, kterými začíná exodus. Mojžíš nejede v zajetýh kolejích pastevce, který pase stále na stejných místech, ale jde dál, klade si otázky a vybočí, aby se podíval.

Uviděl hořící keř, který není ohněm stráven. Pozdější vykladači rozumí tomuto úkazu takto: „Tak jako oheň nespálil keř, ačkoli podle vší logiky měl, tak Egypt nezničil Boží lid“. Takže stále hořící keř je podle nich obrazem Božího lidu v Egyptě. Ten oheň v keři ovšem představuje spíš Hospodina. Na základě této události je totiž o Hospodinu řečeno, že přebývá v keři (Dt 33,16). Oheň, který se nepotřebuje živit nějakým palivem, to je především známka Hospodinovi přítomnosti. Přítomnosti Boha, který je neuchopitelný jako plamen a spalující jako oheň. Ale zároveň je to oheň, který člověka nenechá spáleného, vyhořelého. Je to oheň, který nikdy neuhasne. Podobně mnoho svědků víry později zažije, že to, co hoří, nemusí shořet. Že to, co člověk rozdá, o to nepřijde. Že se dá běžet bez umdlení, že křesťan může být pronásledován a potírán a přesto vítězit. A v Novém zákoně to budou právě plameny ohně, které budou symbolizovat přítomnost Ducha svatého – to, jak zapálil a roznítil učedníky, že nemohli zůstat sedět doma, ale vyšli do světa hlásat evangelium – roznášet tyto plameny neuhasitelného ohně.

Když Mojžíš přijde k tomuto ohni blíž, tak uslyší Hospodinův hlas. Uslyší Hospodinovo volání: „Mojžíši, Mojžíši“. Hospodin nás zná a volá nás naším jménem. Často to první, co člověk od Boha uslyší, je jeho vlastní jméno. „Mojžíši, uvědom si, kde stojíš. A taky, co to znamená, že keř hoří a přitom neshoří.“ „Víš, co to znamená pro tebe? Já tě posílám k faraonovi a ty vyvedeš můj lid z Egypta.“ Ze setkání s Bohem povstává úkol. Když se Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův s někým setká, tak to není jen kvůli nezávaznému seznámení, ale člověk dostává úkol.

Mojžíš se ovšem zdráhá, namítá Bohu: „Kdo jsem já?“ „Kdo jsem já“, ptá se Mojžíš a my možná někdy s ním. „Kdo jsem já, abych si troufal na tak velký úkol. Ne Bože, vyber si někoho jiného.“ A co na to Bůh říká? Boží odpověď na otázku: „Kdo jsem já?“, zní: „Já budu s tebou.“ Tedy, ty jsi ten, s kým je Bůh.

Ale Mojžíš se tím nedal hned přesvědčit a namítá dál: „Oni se mně ale budou ptát: Kdo tě posílá?“ „Co jim řeknu?“ „Jaké je tvé jméno?“ A tady jsme, BaS, u stěžejního sdělení celého oddílu. Jaké je Boží jméno? Až se mně zeptají, jaký je ten tvůj Bůh, co jim odpovím? Celý tento oddíl je o tom, kdo je ten Bůh, který se nám dává poznat, který tady konkrétně posílá Mojžíše, aby vyvedl Izraelce z Egypta. Je to především Bůh, který dobře vidí situaci svého lidu. Slyší jeho úpění. Zná jeho bolesti. A znát podle hebrejského úzu znamená osobně zakoušet, zažívat. Prorok Izajáš píše to, co Hospodin prohlásil o svém lidu: „Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.“ (Iz 63,8-9).

Hospodin je ten, kdo zná naše bolesti, kdo je sužován naším soužením a kdo jedná pro naši záchranu. Konkrétně tak, že k nám sestupuje. Hospodin říká Mojžíšovi: „Sestoupil jsem, abych je vysvobodil z moci Egypta…“ (v. 8). Hospodin je Bůh sestupující, sklánějící se ke svému lidu. To je základní svědectví Bible o Bohu, to je jeho jméno, vyjádření toho, kým on je.

Zároveň je to Bůh našich předků. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Hospodin Mojžíšovi říká: „To jsem byl já – kdo byl s nimi. Já jsem byl ten, kdo jim pomáhal a kdo je vedl. A stejně tak budu teď s tebou a s celým tvým národem. Nejste mi lhostejní, a co jsem začal s tvými předky, v tom budeme teď pokračovat.“

BaS, tady se začíná nová etapa Božího lidu. Na začátku je setkání, ve kterém člověk přes všechnu svou slabost a neschopnost přijme svůj úkol. Možná i trochu proti své vůli, proti své přirozenosti. Ale přijme ho s nadějí, že na něj není sám. A to se netýká jen Mojžíše. To se týká každého z nás.

Hospodine, ty ses v minulosti skláněl ke svému lidu a stejně tak znáš i nás. Kéž by na konci našich námitek proti tvému volání bylo to, že půjdeme podle tvé vůle. Amen.