Ex 25,31-40; 27,20.21

Ex 25,31-40; 27,20.21

Milí bratři a sestry,

v rámci cyklu kázání na Druhou knihu Mojžíšovu jsem pro dnešní neděli zvolil oddíl, který popisuje tzv. sedmiramenný svícen. Tento svícen se nacházel ve svatostánku a později v obnoveném jeruzalémském chrámu a je dodnes důležitým symbolem židovského národa. Vzor tohoto svícnu ukázal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Není to tedy jen nějaký kultický předmět z dávné minulosti, je to předmět plný symboliky, spojuje v sobě spoustu motivů, které nás odkazují na to, jaký Bůh je a jak jedná. První symbolický výklad tohoto svícnu poskytuje už prorok Zacharjáš, který říká, že sedm kahanů svícnu „jsou oči Hospodinovi, prohledávající celou zemi.“ (Zach 4,10).

Svícen je především spojen se světlem, které umožňuje vidět. Svícen jako zdroj světla také zahání nebezpečné mocnosti temnoty. Sedmiramenný svícen navíc spojuje světlo s posvátným číslem sedm. A vyprávění o světle a o sedmičce nacházíme v Bibli hned na jejím začátku, v příběhu o stvoření. Světlo je vůbec to první, co Bůh stvořil. Žalmista píše, že světlo je oblast, ve které sám Bůh přebývá: „Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Halíš se světlem jako pláštěm…“ (Ž 104,1n). Hospodinem zachráněný král David ve své písni vyznává, že Hospodin je jeho světlem: „Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot.“ (2 S 22,29). A světlo je zároveň oblastí všeho dobrého, co Bůh člověku dává. Vzpomeňme si např. na Izajášova slova: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ (Iz 9,1).

Stvoření našeho světa je vylíčeno jako postupné prosvětlování počáteční temnoty. Každý stvořitelský den končí slovy: „Byl večer a bylo jitro…“, tedy nejdřív byla tma, ale světlá část dne, která začíná jitrem, vždy znovu vystřídá tu tmavou část, která začíná večerem. Nejdřív je večer a tma, po které následuje jitro a nové světlo. Zpráva o stvoření je tak zprávou o vítězství světla nad temnotou, o tom, že světlo opakovaně temnotu přemáhá. A toto vítězné světlo, které představuje Hospodina a dílo jeho stvoření, září na sedmiramenném svícnu. Každý z jeho sedmi kahánků připomíná jeden stvořitelský den, který začal večerem, temnotou, ale pak nastalo jitro a nový den, kdy zazářilo nové světlo.

Sedmiramenný svícen je navíc popsán jako strom s pruty a květy. Jako kmen, ze kterého vychází šest prutů, tři na jednu stranu a tři na druhou. A tyto pruty a kmen nesou kahánky se světlem. Kahánky svítí, protože v nich hoří olej. Je to ten stejný čistý olivový olej, který se používal na pomazání osob, které si Bůh používal jako své pozemské prostředníky, své místodržící, kteří se skrze pomazání také stávají světlem. Takovýmto pomazaným byl např. král David. Po tvrdém boji proti Pelištejcům zapřísáhli Davida jeho muži: „Víckrát se s námi do boje nevydávej, ať nezhasíš světlo Izraele.“ (2 S 21,17). Kdyby David padl v boji, tak by světlo Izraele pohaslo, protože David je Hospodinovým pomazaným. Byl pomazaný olejem, který dává světlo. Myslím, že této symbolice jsme schopni dobře rozumět, že známe ten pocit, když zemřel nějaký důležitý člověk, že svět jakoby potemněl, protože on kolem sebe šířil světlo. Světlo naděje, světlo víry a světlo lásky.

Vraťme se však zpátky k sedmiramennému svícnu. Jsou na něm vytepány kalichy a číšky připomínající mandloňové květy. Celý svícen tak připomínal strom, rozkvetlou mandloň. Když spočítáme, kolik na něm bylo těchto květů celkem, na každém ze šesti prutů tři a na středovém kmeni čtyři, tedy 6 x 3 + 4, je to celkem 22 kalichů a číšek připomínajících mandloňový květ. Domnívám se, že tento počet 22 není náhodný. 22 je totiž počet písmen hebrejské abecedy.

Zkusíme-li domyslet, jakou může mít těchto dvaadvacet kalichů „podobných mandloňovému květu“ souvislost s dvaadvaceti písmeny hebrejské abecedy, nabídne se nám jako spojitost vidění proroka Jeremjáše: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: ‚Co vidíš, Jeremjáši?‘ Odpověděl jsem: ‚Vidím mandloňový prut.‘ Hospodin mi řekl: ‚Viděl jsi dobře. Bdím nad svým slovem, aby se uskutečnilo.‘“ (Jr 1,11.12).

Mandloňový prut je symbolem toho, že Bůh bdí nad vykonáním svého slova, protože kořen slovesa „bdít“ a slova „mandloň“ je v hebrejštině stejný: š-q-d. Je to hebrejská slovní hříčka, kterou nelze přeložit. Tato slovní hříčka naznačuje souvislost mezi mandloní a mezi bdělostí, konkrétně Hospodinovou bdělostí nad tím, aby se uskutečnilo jeho slovo. No, a protože každé hebrejské slovo lze vyjádřit právě kombinací 22 písmen, domnívám se, že to je důvod, proč je na svícnu, který připomíná mandloň, právě 22 květů.

Svícen tak představuje Hospodinovu bdělost nad jeho slovem. Stejně tak jako k sobě patří temnota a spánek, patří k sobě také světlo a bdění. A když svícen hoří a svítí, tak tím ukazuje na Hospodinovu bdělost. To znamená, že Hospodin dohlédne na to, aby se jeho slovo na zemi prosadilo. V tomto smyslu také vykládá symboliku svícnu již zmiňovaný prorok Zacharjáš, když říká, že sedm kahanů svícnu „jsou oči Hospodinovi, prohledávající celou zemi.“ (Zach 4,10). Hořící svícen vypovídá o tom, že Hospodin bdí a dohlíží na to, aby nikde po celé zemi neměla temnota poslední slovo, aby se naopak prosadilo slovo Hospodinovo.

V Ex 27. kapitole je navíc řečeno, že kahan má být ustavičně svítící. Je to jakési věčné světlo. Světlo, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Hoří neustále, stále se obnovuje a nikdy nezhasne, což vyjadřuje, že Hospodin stále bdí, stále dohlíží na uskutečnění svého slova. Svícen je tak symbolem neustále se uskutečňujícího Božího slova. Božího slova, které proniká temnotami, které prosvěcuje lidské životy, které stále svítí a o které má být také lidmi pečováno: „Ve stanu setkávání … bude o něj pečovat Áron se svými syny před Hospodinem od večera do rána.“ (Ex 27,21). Áron a jeho synové mají pečovat o světlo svícnu právě v tu temnou část dne, od večera do rána. Aby tomu bylo podobně jako při stvoření: byl večer a bylo jitro, tedy temnota aby byla prozářena a přemožena světlem.

Poslední, na co se chci dnes při výkladu symboliky sedmiramenného svícnu zaměřit, je skutečnost, že při jeho popisu je opakovaně položen důraz na to, že má být vytepán z jednoho kusu zlata. Z technického hlediska muselo být velmi těžké ukovat celý svícen se všemi uvedenými detaily z jednoho kusu. Proto někteří vykladači argumentují, že to spíš znamená zformovat ho do jednoho celku. Vytvořit jednotu různých částí. V obou případech je však důležitým motiv jednoty. Podle výše nastíněné symboliky je to jednota a nedělitelnost Božího slova. Je to jeden nedělitelný soubor hodnot, kterým se má člověk řídit. Soubor, který není poskládaný z jednotlivých částí podle toho, jak se to komu líbí a hodí. Protože světlo dává právě jen tento nedělitelný celek Božího slova. Tak to vyjadřuje žalmista, když opěvuje Hospodinův zákon: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,105).

Nakonec bych chtěl zmínit ještě to, že nás sedmiramenný svícen může odkazovat také na samotného Ježíše, který je vtěleným, tedy uskutečněným Božím slovem. Odkazuje nás na toho Ježíše, který říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12).

Hospodine, stavíš nám před oči předměty, které nám mají připomínat to, jaký jsi, co činíš a co s námi zamýšlíš. Pomáhej nám, abychom rozuměli a pečovali o světlo tvého slova v našich životech. Amen.