Ex 20,1–11

Milí bratři a sestry,

dnes bych chtěl zaměřit naši pozornost na první část Desatera, na ta přikázání, která se týkají vztahu mezi lidmi a Bohem. Nechci komentovat jednotlivá přikázání, ale věnovat se významu toho, že první dvě přikázání říká přímo Bůh sám. Mluví zde v první osobě: „Já jsem Hospodin, … já jsem tě vyvedl z Egyptské země, … nebudeš mít jiného boha mimo mně, … já jsem Hospodin, tvůj Bůh, … stíhám vinu otců na synech, … ale prokazuji milosrdenství těm, kteří mně milují a má přikázání zachovávají.“ To je přímá Boží řeč, tady mluví Bůh.

A potom nastane změna a od třetího přikázání už nemluví Bůh přímo, ale mluví se o Bohu ve třetí osobě: „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.“ Kdyby zde také mluvil Bůh sám, tak by řekl „moje jméno“, ale tady se už mluví o Bohu a proto se říká „jeho jméno“. A tak to pokračuje i nadále, ve čtvrtém přikázání se říká, co Bůh učinil, říká to někdo o Bohu, ale už ne Bůh sám o sobě. Bůh sám už nemluví, mluví jen někdo o něm.

To je podstatný rozdíl. Rozdíl, který je v tom, když mluvíte osobně s někým důležitým anebo když jen slyšíte o někom důležitém mluvit. Není stejné, hovoří-li s námi prezident nebo jen jeho tiskový mluvčí. A tak otázka, která z toho plyne, je, proč Bůh sám neřekl celé Desatero, proč jen začal, řekl první dvě přikázání a potom zbytek nechal někým vyhlásit? Kým? Podle biblických textů to byl buď Mojžíš, nebo andělé (Sk 7,53; Gal 3,19; Dt 33,2), prostě nějaký Boží prostředník.

Co znamená tato změna vypravěčské osoby? To, že nejdřív mluví Bůh a pak už jen jeho prostředník. Bůh chtěl patrně osobně vyhlásit všechna přikázání. Chtěl, aby všichni lidé, celý Izrael shromážděný pod horou Sinaj, slyšel jeho hlas. Ale Boží lid toho nebyl schopen anebo to nechtěl. Hned po vyhlášení Desatera čteme, že Izraelci řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat, Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ (Ex 20,19). A tak lid zůstal stát opodál a Mojžíš vykonával roli prostředníka. Mluvil s Bohem a předával Boží slova lidu. Lidé nevydrželi poslouchat Boha ze strachu. A tak zůstávají opodál. Drží si od Boha odstup.

Vidím v tom dilema lidské existence, lavírování na jedné straně mezi touhou po Boží blízkosti, která je vedena láskou k Bohu a na druhé straně strachem z Boží blízkosti, strachem z Boží velikosti a z vědomí naší malosti a hříšnosti. Myslím, že je to tak dobře, že to tak má být. Že obě tyto věci máme prožívat. Touhu po Bohu, touhu po tom slyšet jeho hlas, nespokojit se jenom s nějakým prostředníkem, ale osobně se chtít s Bohem setkávat a zároveň mít tzv. bázeň před Bohem. A tyto dva póly vztahu s Bohem jsou obsaženy v tom, co Mojžíš lidu odpovídá: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit.“ (Ex 20,20).

To je nesmírně pozoruhodná odpověď, doslova zde čteme: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel a aby jeho bázeň byla na vašich tvářích, abyste nehřešili.“ (Ex 20,20). Lidé se nemají bát a zároveň mají mít před Bohem respekt. Nebát se ho, ale brát váženě to, co říká. To je neustálý zápas mnoha lidí. Nemuset být ke svému jednání motivován strachem. Jde o to nebát se a nehřešit. Člověk je schopen nehřešit ze strachu. Někdo např. nekrade proto, že se bojí trestu, který by jeho kradení přivodilo. Ale to je slabá motivace. Jde o to nemít strach z trestu a přesto nekrást. K tomuto postoji svobodného a zodpovědného člověka je potřeba dorůst.

A podobné je to i se vztahem k Bohu, nebát se ho a přesto ho brát vážně. To je cílem. Tam nás vede Desatero. Nejdřív v něm mluví Bůh přímo a lidé se ho bojí. Tak tedy Bůh začne mluvit skrze svého prostředníka, aby se lidé nebáli a přesto ho poslouchali. A důsledek toho nejdřív bezprostředního a následně zprostředkovaného Božího mluvení je, že lidé řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat.“ Ale kdyby s nimi mluvil od počátku jen Mojžíš, tak ho patrně poslouchat nebudou.

BaS, my dnes máme Desatero a vůbec všechny biblické zprávy jen zprostředkovaně. Bůh k nám mluví skrze slova kázání, ale neslyšíme Boží hlas, který zní jako zvuk polnice. Máme tu zkušenost třetího až desátého přikázání, ve kterých se mluví o Bohu zprostředkovaně. A proto se nám lehce může stát, že to nebudeme brát vážně. Že to s námi nezatřese, že nad tím budeme schopni lehce mávnout rukou, jako nad nějakými starými příběhy.

Bůh ví, že nejsme schopni přímé konfrontace s jeho přítomností, že k nám nemůže mluvit tváří v tvář. Nechce, abychom ve vztahu k němu byli motivováni strachem, abychom se zděsili nad tím, jaký je on a jací jsme my. Ale zároveň také potřebujeme nějak získat živé vědomí Boží velikosti a Boží přítomnosti ve svých životech, abychom před ním měli respekt, nehřešili a nebrali na lehkou váhu to, co říká. Potřebujeme mít také něco z té zkušenosti Izraelců pod horou Sinaj, když slyší první dvě přikázání, když mluví sám Bůh. Potřebujeme, aby k nám osobně dolehla ta slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ To je něco, co se odehrává ve vztahu já a ty, to není řeč o někom třetím, o Bohu, který kdysi cosi dávno někomu řekl.

Domnívám se, že k prohloubení našeho vědomí Boží přítomnosti je vhodná právě postní doba. Doba, pro kterou jsou předepsaná Ježíšova varovná slova: „Kolikrát jsem vás chtěl shromáždit tak, jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami.“ Je to doba našeho přemýšlení o tom, kolikrát jsme omítli Boží ochranná křídla, kolikrát jsme k němu nechtěli přijít, kolikrát jsme nebrali vážně, to co Bůh říká, protože to pro nás byla jen slova dávné minulosti, ale nic, co by se nás osobně týkalo.

Hospodine, nechceme zůstat sami, chceme naslouchat tomu, co ty říkáš, protože víme, že ty máš slova věčného života. Amen.