Ex 2,23–25; 3,7–9

Ex 2,23–25; 3,7–9

Milí bratři a sestry,

když se Hospodin zjeví Mojžíšovi v ohni uprostřed keře, promluví k němu tato slova: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem…“ (Ex 3,7–8).

Hospodin se poprvé zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, který nebyl ohněm stravován. Už samotný tento výjev v sobě nese poselství o Hospodinově záchraně. Tak jako oheň nespálil keř, ačkoliv podle vší logiky měl, tak ani Egypt nezničí syny Izraele. Protože Bůh se opět ujímá iniciativy a reaguje na úpění svého lidu.

Toto úpění však není výslovnou modlitbou určenou Bohu, ale spíše spontánním projevem lidí, kteří jsou zraňováni, týráni, drceni, tvrdě zotročeni. Byli sužováni nad rámec tehdy obvyklého pracovního využívání otroků. A právě tato situace vyvolává Hospodinův zákrok. Už sama prostá skutečnost, že Bůh vidí toto utrpení a slyší toto úpění, jej vede k tomu, že jedná. A tím je zároveň odhaleno něco podstatného z toho, jaký Hospodin je. On není povinen v důsledku tohoto spontánního nářku jednat, není to úpění k němu, které by ho k něčemu vybízelo, ale on přesto jedná – zkrátka proto, že už je takový.

Tedy dělá to kvůli sobě, kvůli tomu, jaký je. Takto se Hospodin představuje Mojžíšovi, když s ním mluví z hořícího keře. Na Mojžíšovu otázku: „Jaké je tvoje jméno?“, odpovídá: „Jsem, jaký jsem.“ (Ex 3,14). Tedy to, jaký jsem, poznáte podle toho, jak jednám. Moje jméno, to jsou moje činy. A ty se právě nyní začínají ukazovat.

Spontánní nářek vycházející ze zraněné důstojnosti lidí doléhá k Božímu sluchu a právě tento nářek jej vede k jednání. Četli jsme, že „Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.“ (Ex 2,24–25).

Máme zde hned čtyři slovesa, která vyjadřují Boží jednání: vyslyšel, rozpomněl se, pohleděl a přiznal se. A o několik veršů dál jsme četli, že Bůh „viděl ujařmení svého lidu, slyšel jeho úpění, zná jeho bolesti a sestoupil, aby vysvobodil a vyvedl.“ Takto se Hospodin představuje, když se poprvé setkává s Mojžíšem a když začíná velké dílo záchrany svého lidu. Představuje se jako Bůh, který k nám sestupuje, aby nás vysvobodil, to znamená, aby vyvedl z toho, co nás zotročuje a ničí. Pro Izraelity je tedy Bůh v prvé řadě Vysvoboditel, takto se dává poznat, to je jeho jméno. Pro Boží lid to znamená, že oni jsou ti, kdo byli Hospodinem zachráněni.

Bůh je ten, kdo otvírá svému lidu nové vyhlídky, otevírá dobrou budoucnost, nabízí plnost života. Láme řetězy zajetí. Takto máme rozumět tomu, jaký je Bůh, Hospodin, Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista. Na tomto příběhu o vyvedení z Egypta máme porozumět tomu, co je jeho nejvlastnějším záměrem, jak sám od sebe jedná, kým je. On je Bůh, který sestupuje, aby vysvobodil. „Bůh sestupující“ – to je zároveň název jedné z knih prof. Jana Hellera. Protože podle něj motiv Hospodinova sestoupení opisuje a shrnuje celé velikonoční dění.

Prof. Heller k tomuto Božímu sestupování uvádí pro ilustraci názorný příklad: Představte si člověka, který leží ochromen a omámen kouřem v hořícím domě. Nebo zraněného člověka ve sklepě, kde stoupá voda při záplavě. A tu se objeví někdo statečný, kdo tohoto ochromeného člověka vynese ven, vytrhne ho z ohně, vychvátí zvody. Ale aby to mohl udělat, musí vstoupit či sestoupit tam, kde ten ochromený člověk leží. Musí se odvážit vejít do ohně nebo do vody, do nebezpečí a do ohrožení. To je podstata Božího záchranného sestoupení do naší lidské bídy.

Bůh, který chtěl vysvobodit svůj lid z bídy otroctví, nezůstává na nebesích, nýbrž slibuje Mojžíšovi, že bude s ním. Je se svým lidem v Egyptském otroctví a bude s ním putovat pouští. To, že Hospodin jen nepřihlíží z nějaké distingované vzdálenosti a neudílí pokyny, co a jak má Mojžíš udělat, je naznačeno v Hospodinových slovech o Izraeli: „znám jeho bolesti“ (Ex 3,7).

Hebrejské sloveso „znát“ neznamená jen vědět o něčem, znamená to bytostně poznávat, zakoušet.  Hospodin tedy říká, že zakouší bolesti svého lidu. Zakouší to co my, protože k nám sestupuje. S Hospodinovým sestupováním se pojí základní teologické výpovědi Starého zákona. Hospodin sestupuje na horu Sinaj při vydání Desatera, později sestupuje na chrámovou horu Sión (Iz 31,4). Zde se však jedná o sestoupení, které je Boží sounáležitostí s utrpením těch, kdo se trápí.

Tato Boží sounáležitost s trpícím lidem se ozývá ještě u proroka Izajáše, kde se o Bohu říká: „Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.“ (Iz 63,9). Každým soužením svého lidu byl také Bůh sužován. To se plně projevilo v postavě Hospodinova služebníka, který „naše nemoci nesl a naše bolesti na sebe vzal“ (Iz 53,4).

Boží sestoupení je výrazem jeho solidarity s námi. To je základním vyznáním Božího lidu. Totiž to, že Bůh se k nám sklání vysvoboditelsky. Tedy tak, že nám tím pomáhá, že nás vyvádí z moci zla, hříchu a smrti. Tuto moc představoval pro Izraelce Egypt. Již toto slovo, které hebrejština používá pro Egypt, je odvozeno od slovního kořene, který znamená „sevření“, „úzkost“. Egypt představuje sevření otroků, lidí nesvobodných sociálně i nábožensky. A Bůh z takovéto situace vyvádí do nové svobody, kterou představovala země dobrá a prostorná, země oplývající mlékem a medem. Tato prostorná země je opakem Egypta, je to země kde člověka nic nesvírá, netísní a nesužuje, kde má dostatek všeho, co potřebuje pro dobrý život. 

To je cíl Božích záměrů s námi. Ale pozoruhodné na tom je, že Bůh nás svým sestoupením staví na cestu, která v posledku vede k němu. Když Bůh vyvede Izraelský národ z Egypta a dovede je k hoře Sinaj, kde jim dává Desatero, tak ještě předtím jim říká: „Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.“ (Ex 19,4). Tedy Bůh k nám sestupuje, aby nás vyvedl z toho, co nás svírá, tíží, drtí a zmarňuje. Vede nás do prostoru svobody, ale zároveň nás tím vede k sobě. Chce, abychom ho na této cestě poznávali. Tedy abychom ho poznávali v průběhu našich životů, během těch mnoha rozličných situací, do kterých se dostáváme. Protože on se dává poznat na cestě našich životů. Dává se poznat jako Bůh, který k nám sestupuje, který jde s námi, který není netečný k našim bolestem a trápením, a který nás vede do prostoru svobody a plného společenství se sebou.

To je poselství základní události spásy, jak nám ji představuje biblická kniha Exodus. Poselství o Hospodinově blízkosti v tom všem, co nás tísní a o jeho cestě spolu s námi do prostoru nového života.

Hospodine, ty znáš naše bolesti, dávej nám znát svoji blízkost a záchranu. Amen.