Ex 17,8–16

Ex 17,8–16

Milí bratři a sestry,

líčení boje proti Amálekovi patří mezí obtížná biblická místa. Není totiž snadné porozumět tomu, kdo je to vlastně ten Amálek, který tak náhle zaútočí na Boží lid. Zopakujme si nejdříve souvislosti: Po přemožení Egypta (Ex 1–13) a průchodu mořem (Ex 14–15), po pokrmu s nebe (Ex 16) a vodě ze skály (Ex 17,1–7), zdánlivě zcela náhle a překvapivě přichází podivný nepřítel – Amálek, který útočí na Izrael a nelze jej přemoci jinak než požehnáním, které představují Mojžíšovi vztažené ruce.

Amálek útočí v době, kdy se to nejméně hodí, v době, kdy je Boží lid oslaben pochybností. V předchozím verši, tedy v Ex 17,7, můžeme číst: „To místo pojmenoval (Mojžíš) Massa a Meriba, to je pokušení a svár, podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: ‚Je s námi Hospodin nebo není?‘.“ – Kde začnou růst v Božím lidu takovéto pochybnosti, není zvláštní nepřítel, Amálek, daleko.

Ovšem důležité je, že tento příběh také ukazuje, jak nad ním lze zvítězit. Vítězství Božího lidu nezávisí na síle fyzických zbraní, zde konkrétně na Jozueho boji, ale na Mojžíšových pozvednutých rukách, tedy na Mojžíšově požehnání, které tu zpřítomňuje Hospodinovu pomoc. Jozue a jeho muži bojují meči a Mojžíš se nad tímto bojem modlí – to jsou dvě polohy zápasu, který Boží lid podstupuje, který vedeme ve svých životech. S něčím zápasíme tzv. „ostřím meče“, tedy podobně jako Jozue a jeho mužové, bojujeme tím, co máme běžně k dispozici. Jsou to naše zbraně, naše moc, naše síla, náš vliv a důvtip, naše slova a naše činy.

A skrze tyto prostředky se snažíme ubránit, prosadit a obstát, uhájit svůj životní prostor, svoje místo na tomto světě. To je ten boj ostřím meče, který v biblickém příběhu představuje Jozue.

Ale biblický příběh nám zároveň ukazuje, že vítězství se nerozhoduje v prostoru tohoto bojování. O výsledku boje rozhoduje fakt Boží přítomnosti, kterou představují Mojžíšovi pozdvihnuté ruce. Je to Mojžíš, který žehnajícím gestem vztažených rukou zprostředkovává Izraelcům nad Amálekem vítězství. Ovšem Mojžíšovi ruce po čase klesají, doslova „jsou těžké“, „jsou obtíženy“. Možná by se to dalo přirovnat k tíze odpovědnosti, kterou Mojžíš sám nemůže unést. Hned v další kapitole (Ex 18,18) lze číst o tom, že pro samotného Mojžíše bylo příliš obtížné rozsuzovat Boží lid. Potřebuje se prostě o odpovědnost za Boží lid podělit s důvěryhodnými lidmi.

Mojžíš vede zápas víry, zápas o věrnost životu, který Izraelcům nabídl Hospodin a v tomto zápase časem umdlévá. Potřebuje nějakou oporu, kterou mu poskytují jeho bratr Áron a jeho švagr Chúr, podle tradice manžel Mojžíšovi sestry Mirijam. Oni ho podpírají, aby vytrval a Boží lid, aby tak dosáhl vítězství. Každému křesťanu je svěřena určitá míra odpovědnosti za své společenství víry, ve kterém se máme vzájemně podpírat podobně, jako Áron s Chúrem podpírali Mojžíše. A když to takto děláme, potom Boží lid vítězí. Vítězí i proti tak mocnému nepříteli, kterým je Amálek.

Myslím, že tomuto zápasu mezi Amálekem a Izraelem můžeme lépe porozumět, pokud v něm nebudeme vidět jen bitvu dvou armád o nějaké území, ale bitvu dvou způsobů života. Amálek je potomkem Jákobova bratra Ezaua. Jákob dostal od Boha nové jméno Izrael a Ezau zplodil Amáleka. Staří vykladači proto viděli v boji mezi Amálekem a Izraelem výraz vnitřního zápasu dvojčat Jákoba a Ezaua, který probíhal v lůně jejich matky Rebeky. Tento zápas v nitru má hluboký symbolický význam. Je podobenstvím boje, který se odehrává v nitru každého člověka. Je to zápas mezi zpohanštělým způsobem života, protože Amálek je označen jako „prvotina pohanů“ (Nu 24,20) a mezi životem z víry, kterému se učí Izrael. Řečeno jazykem apoštola Pavla, je to boj mezi starým a novým lidstvím. Amálek představuje to, co brání Izraeli v cestě do země zaslíbené, proto musí být vyhlazen, zcela odstraněn, a proto je také vyhlášen boj proti Amálekovi až do posledního pokolení (v. 16).

Jeden židovský výklad říká, že Amálek byl kouzelník, jakýsi zlovolný čaroděj. Při cestě z Egypta totiž Izraeli nemohl ublížit žádný přirozený nepřítel, např. mocné egyptské vojsko, protože Bůh ho chránil svým oblakem. Ublížit mu mohl jen čaroděj Amálek svými ďábelskými kouzly. Proto dokud je Amálek na zemi, je na zemi Boží tvář zahalena.

Proto také v boji s Amálekem nerozhodují zbraně, ale Boží požehnání. Dokud Mojžíš drží své žehnající ruce vztažené, Izraelci vítězí. Když Mojžíšovi ruce klesají, i Izraelcům v boji klesají ruce a prohrávají. Mojžíšovi ruce časem opravdu těžknou a klesají a přitom na něm záleží, jestli Izraelci zvítězí, nebo budou poraženi. Ale když mu ruce podrželi („uchopili“ srov. toto sloveso v Gn 48,17, kde je v kontextu Jákobova požehnání Josefovým synům), byly pevné, což se dá přeložit také tak, že byly „věrné“, „stále“, „vytrvalé“. Je to slovo, které se ve Starém zákoně používá pro víru. Mojžíšovi vztažené ruce představují postoj vytrvalé víry. Na tomto postoji záleží, jestli okolo nás a v nás bude vyhrávat Izrael či Amálek.

Nejen boj pod žehnajícíma rukama, i závěr celého příběhu, totiž v. 14 – 16, je dosti neobvyklý, a to jednak příkazem zapsat to vše do knihy a předat Jozuovi (tedy zmínka o písemné tradici!), ale i zvláštní klatbou, že Amálekovu památku Hospodin zcela vymaže zpod nebes a že je tím vyhlášen boj proti Amálekovi do posledního pokolení. To vše má připomínat i nový oltář, Mojžíšem pojmenovaný „Hospodin je má korouhev“. Ze zmínky o „ruce nad Hospodinovým trůnem“ si můžeme i domýšlet, jak ona korouhev vypadala: byla to zřejmě podoba ruky na delší tyči, jak ji známe ze starověkých vojenských korouhví. Podle pohybů takové korouhve vojáci útočili, obraceli se do leva, napravo či nazpět. Zde jde o něco podobného: Korouhev v podobě ruky, která ukazuje směr útoku – tedy proti Amálekovi, a to vždy a všude.

Když si shrneme to, co z Písma víme o Amálekovi, vystoupí nám jeho nadlidské a démonské rysy: Amálek je počátkem a prvotinou pohanů (Nu 24,20), pochází z rodu krvežíznivého Edoma – Ezaua (Gn 25,30; Gn 36,12.16). Brání Božímu lidu v cestě do zaslíbené země (Ex 17) a přemoci jej lze jen v síle Božího požehnání. Opakovaně přepadává Izrael i po usazení v Zemi (Sd – 1 S) a pochází z něho král Gog (1 S 15), který je modelem posledního Nepřítele – Antikrista (Ez 38,1; Ez 39,1; Zj 20,8).

Právě boj pod požehnáním, jak o něm mluví náš dnešní příběh je modelem takovéhoto bojování, které má duchovní rozměr, a které také podstoupil Ježíš v Getsemane, jak o tom píše evangelista Lukáš: „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji…“ (L 22,44). A podobně nám připomíná apoštol Pavel: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Ef 6,12–13). Amen.