Ex 17,1–8

Ex 17,1–8

Milí bratři a sestry,

příběh o vodě ze skály můžeme číst jako příběh o zkoušce Božího lidu. Výslovně zde čteme o tom, že lid pokouší Boha (v. 2 a 7), ale možná také, že zde Bůh zkouší svůj lid, protože on je přivedl na místo, kde „lid neměl vodu k pití“ (v. 1). Přišli tam „podle Hospodinova rozkazu“ (v. 1). A drama začíná v okamžiku, když se ukáže, že tam není žádná voda. Na tuto skutečnost lze reagovat různými způsoby. Zkoušku Božího lidu můžeme spatřovat v tom, jak se nyní zachová. Jaká bude jeho reakce na nějaký nedostatek? Co uděláme v nouzi?

Boží lid tenkrát reagoval okamžitým konfliktem – svárem s Mojžíšem a pokoušením Hospodina. Naléhavý požadavek vody je sám o sobě legitimní a pochopitelný. Problém je ale v tom, že je tento požadavek okamžitě předložen jako důvod ke sváru. Lid reaguje výčitkou, která je namířena proti Mojžíšovi, fakticky však proti samému Bohu, jehož je Mojžíš mluvčím. Lid říká: „Dejte nám vodu!“ (v. 2). A myslí tím patrně Mojžíše i Hospodina. Mojžíš ve své odpovědi pohotově odhalí, proti komu se lidé bouří: „Proč se se mnou přete a proč pokoušíte Hospodina?“ (v. 2). Místo, aby žíznící lidé otevřeli svá srdce Bohu a prosili ho o záchranu, jdou hned do konfliktu, dokonce vyhrožují Mojžíšovi ukamenováním, tedy volí cestu násilí.

Lidé, kteří zastávají tento postoj, si zároveň o Hospodinu vytváří falešnou představu. Vymysleli si karikaturu Boha, který je jejich vlastním obrazem. Svoji zlou vůli ospravedlňují tím, že zlé úmysly podsouvají Mojžíšovi: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a naše stáda umořil žízní?“ (v. 3). To je hrozné obvinění z vražedného úmyslu. A setkáváme se s ním během cesty pouští opakovaně (Ex 14,11; 16,3; 17,3; Nu 14,3). Lidé podsouvají Mojžíšovi ty nejhorší úmysly. Prý je vyvedl proto, aby je umořil. To je posouzení Hospodinova činu záchrany, totiž vyvedení z Egypta, jako činu záhuby. Toto reptání nastává v době ohrožení, v jakémsi mezičase, kdy putujeme nebezpečným světem, v době mezi naší záchranou skrze Boží čin a jejím završením, které nastane, až dojdeme do země zaslíbené.

Bratři a sestry, někdy podobně jako Izraelci stojíme před Bohem, který se chová tajemně, kterému nerozumíme. Můžeme si klást podobné otázky: Proč jsme tady, když tady není žádna voda? Kam jsme to dospěli, vždyť tady se nedá přežít? Můžeme se také cítit ohrožení nějakým zásadním nedostatkem. Skutečnou otázkou ovšem je, co v této situaci uděláme? Jak budeme reagovat? Izraelci zvolili reptání. To je zajímavé slovo, protože je téměř výlučně použité jen v těchto příbězích o putování pouští[1]. Reptat, nebo rebelovat znamená otevřeně někoho obvinit s cílem svrhnout jej z vůdčí pozice, způsobit převrat. Toto slovo vyjadřuje snahu vyvolat puč. Svrhnout Mojžíše a potažmo Hospodina z pozice vůdce a nahradit ho vůdcem jiným.

Reptání vyjadřuje, že Izraelci nechtějí být vedeni Hospodinem. Tento proces vzpoury pokračuje později v příběhu o zlatém teleti, kdy si Izrael doslova udělá boha podle své vlastní představy a zcela absurdně chce, aby ho nadále vedl tento bůh, tento kus zlata. Stojíme-li před Bohem, který se chová tajemně a kterému nerozumíme, co může být snadnější, než udělat si boha, který by nám vyhovoval, boha k našemu obrazu, snadno viditelného a pochopitelného. Jenže následovat takovéhoto boha znamená jenom bloudit ve stopách vlastního stínu.

V našem příběhu ovšem také vidíme ještě jinou reakci, vidíme tam postoj Mojžíše. Tento příběh patří k nejdůležitějším příběhům v Mojžíšově životě. Název místa, kde se to celé odehraje, je Refídim, což v hebrejštině znamená „podpora“, „opora“. Nemáme tady jen reakci reptajícího lidu, máme tady zachycen také zápas věrného Božího svědka, který má být oporou svému lidu. A čteme, že „Mojžíš úpěl k Hospodinu“ (v. 4). Mojžíšova úpěnlivá prosba otevírá prostor Božímu jednání. Hospodin vyslyší Mojžíšovo úpění a opět se projeví jako dárce záchrany. Vyvede vodu ze skály, aby se lid mohl napít a pokračovat v cestě do zaslíbené země.

Hospodin říká Mojžíšovi jako odpověď na jeho naléhavé volání něco velmi zvláštního: „Vyjdi před lid… Když mně uvidíš stát před sebou tam na skále na Chorébu, udeříš do skály a vyjde z ní voda…“ (v. 5 a 6). To je velmi zvláštní, když uvážíme, že „stát před někým“ vyjadřuje pozici služby. Ten kdo před někým stojí je připraven, aby poslouchal jeho pokyny (srov. např. Gn 41,46). A tady Hospodin stojí před Mojžíšem, čímž vyjadřuje svoji ochotu pomáhat Mojžíšovi a sloužit svému lidu. To velmi ostře kontrastuje s otázkou, kterou lid v závěru našeho příběhu klade: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (v. 7).

Pozoruhodné je také to, že Hospodin stojí před Mojžíšem na Chorébu. To je to místo, kde se s ním setkal poprvé v hořícím keři (Ex 3,1). Místo, ze kterého vytryskne pramen životodárné vody, je tedy místem Hospodinova zjevení. Toto místo je naplněním základních životních potřeb božího lidu, protože voda na poušti znamená život. Navzdory pochybnostem svého lidu se Hospodin zjevuje, tedy představuje jako ten, kdo dává život. A to i přesto, že proti němu jeho lid reptá a pokouší ho.

Tato vzpomínka na pokoušení Hospodina však zůstane v Božím lidu trvale přítomná jako výstraha. S jejím ohlasem se setkáme ještě v knize žalmů: „On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse, kde mě vaši otcové pokoušeli, kde mě chtěli zkoušet, i když viděli mé činy.“ (Ž 95,7–9).

Izraelci viděli Hospodinovy činy, a přesto pochybovali o tom, jestli je Hospodin mezi nimi. Židovský výklad (midraš) této události, který doříkává to, k čemu vedou indicie obsažené v příběhu, uvádí, že to je podobné jako když jeden otec nesl na ramenou svého chlapce a ten chlapec po cestě tatínkovi říkal, podej mi to a podej mi tamhle to… a otec mu to podával a stále ho nesl na ramenou. A chlapec po chvíli zapomněl na to, že ho tatínek nese, neviděl ho a ptal se ho: „Jsi tady?“ A tatínek toho chlapce sundal na zem, postavil ho před sebe a vtom přiběhl pes a toho chlapce kousl. A přesně to se taky stalo Izraeli, když pochyboval o přítomnosti Hospodina, tak v tu chvíli „přitáhl Amálek, aby v Refidímu bojoval s Izraelem“ (v. 8).

Podle židovského přesvědčení se má člověk drát o svůj život, má bojovat o svoje místo na světě a to dokonce i se samotným Bohem. Můžeme se s ním hádat a můžeme s ním zápasit, ale pochybovat, jestli je Bůh s námi, tedy zpochybňovat Boží přítomnost, to nemáme. To je pokoušení Hospodina, které ho tlačí k tomu, aby udělal něco, co teď udělat nechce. A to se člověku nevyplatí.

Hospodin nás chce naopak ujistit, že je vždy se svým lidem, že je s námi i v nedostatku. Dokonce, podle staré židovské tradice, ta skála, ze které vytryskla voda, potom putovala s Izraelem po celou jeho cestu pouští. Na tuto tradici patrně navazuje apoštol Pavel, když o Izraelcích píše, že „pili z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1Kor 10,4). Takže jako nadějný výtěžek si z tohoto příběhu smíme vzít, že Hospodin je vždy se svým lidem, i v těch nejtěžších situacích a to i navzdory naší pochybnosti. Amen.