Ex 13,17–22

Ex 13,17–22

„Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší (doslova „neboť je krátká“). Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři. Izraelci vytáhli z egyptské země rozděleni do bojových útvarů.

Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.“

Milí BaS, dnes máme před sebou biblický oddíl, který zachycuje počátek cesty Božího lidu, je to cesta z egyptského otroctví do země svobody. Je to cesta, na kterou lid vyvádí a po které je vede sám Bůh. Četli jsme, že Bůh nevedl svůj lid pobřežní cestou, cestou směřující do země Pelištejců, protože byla příliš krátká. Touto cestou by se dostali do Kenaánu asi za deset dní. Ale to Bůh nechtěl.

Považuji to za důležitý motiv. Musíme si klást otázku, proč je problém v tom, že ta cesta je příliš krátká? Proč nemohli Izraelci jít krátkou cestou a být brzo v zemi zaslíbené? Písmo doslova říká: „aby lid nelitoval, když uvidí válku“. (v. 17). Krátkou cestou by se Izraelci dostali příliš rychle k hranicím země zaslíbené a museli by o ni začít bojovat nepřipravení. Na to, aby byli schopni bojovat a ze strachu neutekli a nevrátili se do Egypta, potřebovali mít zkušenost z cesty pouští. „Proto Bůh vedl lid oklikou, cestou přes poušť.“ (v. 18).

Na poušti má nastat důležitá proměna, z houfu otroků se má stát svobodný národ. Národ osvobozený od strachu. Kdo se narodil v otroctví, bojí se a neumí žít svobodně. Proto generace, která se narodila v otroctví, na poušti zemře a do země vejde až další generace, ta která se narodí na poušti. Tím je cesta pouští obrazem nového narození, tedy tak zásadní proměny lidského nitra, že ji lze přirovnat ke znovuzrození.

Apoštol Pavel to naznačuje, když o cestě pouští píše: Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť poušť byla poseta jejich těly… To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám…“ (1Kor 10,1–5.11).

Vyvedení na poušť, to je paradigma Boží výchovy. Je to vzorový způsob toho, jak Bůh vychovává svůj lid. Bůh je vedl oklikou – delší cestou po poušti. Chtěl, aby strávili nějakou dobu právě na poušti. Přitom poušť není člověku nakloněna, je životu nepřátelská. Je místem smrti. Poušť se stala znamením smrti a místem životu nepřátelských mocností. Je to úplně opačný ráz krajiny, než jakou Bůh původně stvořil. Vyjít na poušť znamená vyjít ze sebe sama, ze svého pohodlí, egoismu a lhostejnosti. Putování pouští či přebývání na poušti je proto symbolem proměny, očisty, znovuzrození.

Na poušti se ale ukáže, že generace, která se narodila v otroctví, si nikdy nebude máchat nohy v Jordánu. Až jejich děti. Až ti, kteří se narodí na poušti. Poušť je tedy místem, kde odumírá zotročené a rodí se svobodné. Oklika přes poušť je nutná, aby se Boží lid naučil vzdorovat strachu, aby se naučil důvěřovat Bohu, aby v něm umřel starý způsob života a narodilo se nové poznání Boha.

V Egyptě dělali Izraelci cihly, byla to tvrdá otročina. Doslova tam otročili „v hlíně a cihlách“ (Ex 1,14). Pozoruhodné je, že stejné věci dělali lidé také při stavbě Babylonské věže. Lidé si tenkrát řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme. Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny.“ (Gn 11,3). Vyrábění cihel je obrazem života v otroctví, nejen fyzického, ale i duchovního. Proto je Egypt v hebrejštině místem „dvojího sevření“, sevření fyzického a duchovního. Lidská přirozenost byla při otrocké práci trvale deformovaná a po čtyřech stech letech v egyptském otroctví se z Izraelců stali lidé bázliví a neschopní svobodně jednat. A proto musí jít tak dlouho pouští, aby nastal jejich přerod, aby se z nich stal národ, který je schopen podmanit si zemi zaslíbenou.

Bůh, který vedl lid oklikou, cestou přes poušť, je jako trpělivý vychovatel a poušť je jako škola, ve které jde o zásadní proměnu – přerod lidského srdce. V poušti se nemůžeme obklopit majetkem, v poušti nám nepomohou naše mnohé vědomosti. V poušti jsou důležité úplně jiné věci, než při usazeném životě někde ve městě. A čas je při tom důležitý výchovný faktor. Cesta pouští tak poskytuje nezbytný prostor k výchově a k poznávání Boha. Proto nová generace, která se narodí na poušti, bude už připravená na vstup do země zaslíbené. Zatímco generace narozená v otroctví toho ještě schopna nebyla.

Dále jsme v našem dnešním oddílu četli, že „Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti.“ (v. 19). Písmo nám zde naznačuje, jak mimořádný byl Mojžíš. Zatímco se celý Izrael při vycházení zabýval egyptskou kořistí (Ex 12,35.36), Mojžíš se staral o Josefovy kosti. Zkusme si to představit. Všichni se chystají k odchodu. Celí rozčilení se strkají a vráží do sebe, povozy už jsou naloženy, děti do toho křičí. Všechno se to odehrává v noci a narychlo. A teď nastává poslední okamžik. „Nezapomněli jsme ještě na něco? Pro pána! Vždyť já jsem zapomněl na Josefovy kosti. Ale já ani nevím, kde jsou pochovány! Co se s nimi za těch čtyři sta let vlastně stalo?“

Židovská tradice (Pesikta de rav Kahana, Bešallah 10) říká, že jedna stará žena si vzpomněla na to, že „Josef je pochován v Nilu.“ Že prostě Egypťané hodili kdysi dávno rakev s Josefovými ostatky do Nilu. A teď se dle této tradice rozvíjí debata o tom, jak ji rychle najít a vylovit a vzít sebou: „Podívej, už je skoro ráno. Zbývá nám už jen několik málo hodin. Musíme už jít.“ „Ne“, říká Mojžíš. „Já ty kosti musím vzít sebou. I já jsem se kdysi v křehoučké arše po té řece plavil. Já ji dobře znám.“ A tato tradice také říká, že toto rozhodnutí patří k Mojžíšovým největším skutkům.

Musíme jít do pouště, musíme opustit svoje předsudky a svoje hotové názory. Ale nemůžeme sebou nevzít ty, kdo nás předcházeli. Ty, kdo byli před námi. Nemůžeme se odstřihnout od svých kořenů.

Cesta do pouště je cestou do nového, minulostí nezajištěného prostoru, ale musíme tam jít s těmi, kteří nás na naší duchovní pouti předcházeli. I když je těžké někdy objevit je, vylovit je a vzít je sebou. Bez nich jít nemůžeme.

Milí bratři a sestry, člověk se dostává do různých životních bojů, na které je potřeba se připravovat. A cesta pouští je obrazem této přípravy. Jde v ní náš přerod, abychom nelitovali, když musíme podstoupit nějaký boj, abychom se nechtěli vrátit do egyptského otroctví, abychom neříkali: „Je pro nás lépe sloužit Egyptu, než zemřít na poušti“ (Ex 14,12). Protože to je postoj otroků, raději zůstat v otroctví, než podstoupit nějaký zápas za svobodu. A zároveň je potřeba vzít si sebou duchovní odkaz svých předků, to jsou ty Josefovi kosti. I ty potřebují být vyneseny z Egypta, tedy osvobozeny spolu s námi. A zároveň máme vědět, že s námi jde Hospodin. Ve dne ve sloupu oblakovém a v noci ve sloupu ohnivém. Tedy právě tak, jak to potřebujeme. Amen.