Est 1,1–12; 3,1–4

Milí bratři a sestry, milí přátelé,

z přečteného úryvku na nás dýchá orientální, možná až pohádková atmosféra, kterou známe třeba z pohádek Tisíce a jedné noci. V příběhu, který nacházíme v knize Ester, je položen velký důraz na líčení perského královského dvora. Za nejvýznamnější pokládá vypravěč to, co se děje na královském dvoře, vše co se týká krále, královny a královských hodnostářů. Přitom se jedná o jedno z největších království, která se v dějinách vyskytla. Starověká Perská veleříše zahrnovala území od Indie až po severní Afriku a skládala se ze 127 krajin.

Všechno, co nějak souvisí s králem, je ve vyprávění velké, početné, honosné a dokonalé. Královi poddaní tvoří různé kategorie: rádci, velmoži a služebníci, vojenští činitelé, šlechtici a správcové krajin, dvořané, panoši, eunuchové, strážci prahu, písaři a poslové, národy a všechen lid. Je to pohled na neuvěřitelně rozvinutý a rozsáhlý správní aparát, který zahrnuje polovinu tehdejšího světa. Dokonalý právní a vládní systém má přitom svého jediného nejvyššího původce, jehož slovo je nezrušitelně platné. Tento způsob vládního režimu se nazývá despotismus. Král byl ve svých rozhodnutích formálně vázán pouze zvykovým právem, ohlížel se na mínění svých rádců a vezírů, ale v praxi mohl okamžitě činit všechna svá rozhodnutí.

Dokonalost jeho vlády vyjadřuje také opakovaně číslovka „sedm“: sedm dní trvá králova hostina (1,5), královi dvořané i velmožové ve vyprávění vystupují v počtu po sedmi (1,10.14). Čas v příběhu se počítá od nástupu krále na trůn. Král může jediným gestem „darovat život“ jednotlivcům i celému národu, ale stejně tak může šmahem kohokoli odsoudit na smrt. Královo slovo je pro všechny zákon. Proto zápletka děje vzniká tam, kde se někdo zdráhá jednat podle králových slov. Zdá se, že celé vyprávění je postaveno na odmítavých nebo souhlasných reakcích vůči královým příkazům.

Takto jednoznačně centralisticky uspořádaný svět se může zdát ve svém ústředním bodě velmi přehledný. Jde v něm především o to bezpodmínečně poslouchat rozhodující autoritu krále a potom je všechno v pořádku. Problém nastane, když se někdo zdráhá poslechnout. To udělá nejdřív královna Vašti (1,12), která se nechce přijít ukázat, když ji král předvolá a potom je to králův dvořan Mordokaj, který se odmítl klanět vezíru Hamanovi (3,2), přestože to byl králův rozkaz.

O důvodech, pro které se královna Vašti odmítla přijít ukázat, když ji král předvolal, se můžeme jen dohadovat. Někteří vykladači říkají, že když měla předstoupit s královskou korunou, tak to znamená, že na sobě měla mít jen královskou korunu a proto se odmítla ukázat před podnapilou společností svého manžela. Byla jí za to odňata její královská hodnost a nesměla už nikdy před krále předstoupit.

Mordokajův důvod, proč porušuje králův příkaz a neklaní se jeho vezírovi Hamanovi, spočívá v tom, že Mordokaj je žid. A tady se ocitáme u jádra problému, na který se chci dnes zaměřit. Vypravěč nepotřebuje nic víc vysvětlovat. Zdůvodnění, že někdo je žid, je naprosto dostatečné proto, aby bylo jasné, proč nekleká a neklaní před nějakým hodnostářem.

Pokleknout a poklonit se bylo gesto, které vyjadřovalo, že člověk odevzdává svůj život do rukou toho, před kterým se klaní. A to žid nemohl udělat před žádným člověkem, to mohl udělat jen před samotným Bohem. Před někým se takto poklonit znamenalo totiž vzdávat mu úctu, která patří pouze Bohu. K takovémuto způsobu uctívání Boha najdeme v Bibli opakovaně výzvy, např. v Ž 95,6 čteme: „Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil.“ Žid se takto klaní pouze svému stvořiteli! Kleká jen „před Hospodinem, který jej učinil.“ Pokleknout a poklonit se před někým jiným by pro něj bylo rouháním.

Motiv odmítnutého klanění, tedy odmítnutého uctívání, nacházíme v Bibli mnohokrát. Možná v nejznámější podobě tento motiv vystupuje v knize Daniel ve třetí kapitole, kde čteme: V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. Hlásili králi Nebúkadnesarovi: „Králi, navěky buď živ! Ty jsi, králi, vydal rozkaz, aby každý člověk, až uslyší hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, padl a poklonil se před zlatou sochou. Kdo nepadne a nepokloní se, má být vhozen do rozpálené ohnivé pece. Jsou zde muži Judejci, které jsi pověřil správou babylónské krajiny, Šadrak, Méšak a Abed-nego. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“ (Daniel 3,8–12).

Mordokaj je, stejně jako tito tři židé v Babylóně, udán proto, že se neklaní před někým, kdo si tímto způsobem vynucuje úctu. Bibličtí hrdinové odmítají vzdávat úctu tomu, komu nenáleží. Je to od nich vyznavačský postoj, který ukazuje na jejich víru, na to, že rozlišují mezi poslední autoritou, kterou je pro ně Hospodin a všemi ostatními autoritami, které respektují jen do určité míry. Tento postoj ukazuje na to, že mají Boha na prvním místě. Nikdo pro ně není tak důležitý jako Bůh. To není žádný fanatismus, oni nikoho k ničemu nenutí a sami mají vnitřní svobodu, ve které jsou nedonutitelní.

Tento motiv, jak už jsem říkal, se v Bibli často opakuje. Věřící člověk se ocitá ve sporu dvou autorit. Na jedné straně autorita Boží, tedy autorita toho, kdo stojí za naší existencí a komu proto patří naše úcta a na druhé straně příkaz nějaké lidské autority, která chce to, co jí nenáleží a nepřísluší.

V naší společnosti dnes patrně nenacházíme žádnou takto výraznou despotickou autoritu, žádnou tak neomezenou moc u jednoho člověka, která by nepřipouštěla námitky ani diskusi. Nežijeme v době staroorientálních králů, ale přesto se můžeme ocitnout pod nárokem autority, která po nás chce něco, co je v rozporu s naším svědomím. Dovedu si představit, že se to může stát ve škole od učitele, v zaměstnání od nadřízeného, možná i v kontaktu s nějakým státním úředníkem, ale asi nejnáročnější je zažít něco takového v rodině od svých rodičů, sourozenců nebo od partnera. Když ten, kdo na mně má vliv, chce po mně něco, co já neudělám, protože to je v rozporu s mou vírou, mohu se octnout po boku Mordokaje a oněch tří mládenců z knihy Daniel.

Odmítnout poslušnost vůči autoritě je totiž zpravidla spojeno se sankcí. Ta může být velmi různého druhu. Královna Vašti byla zbavena královské hodnosti, Mordokaj měl být pověšen na kůl a jeho národ vyhlazen, tři mládenci byli hozeni do rozpálené ohnivé pece. Někdy může mít sankce ekonomickou podobu. V knize Janova Zjevení se mluví o určité šelmě, která „vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou. A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy…“ (Zj 13,15–17).

Opět jde o pokleknutí, tedy o uctívání nějaké moci, která si tuto úctu vynucuje hrozbou smrti a chce mít všechny pod svým vlivem a kontrolou pomocí ekonomického nátlaku. Kdo se nepodřídí, nemůže nakupovat ani prodávat. Opět je to tlak na svobodu vyznání, víry a svědomí, který využívá jak strachu o život tak ekonomický nátlak.

Biblické příběhy, ve kterých se ocitá věřící člověk ve sporu dvou autorit, nám ukazují na důležitost lidské integrity, kterou zakládá víra. Nic nesmí zaujmout místo, které v našem životě patří Bohu. Tlak na to, aby se tak stalo, může být velmi intenzivní. Kniha Ester líčí barvitě despotickou moc a pohádkové bohatství perského krále. Ale přesto se najdou lidé, kteří se tím nenechají ani okouzlit ani zastrašit a vědí, před kým si sednou na zadek a kdy naopak zůstanou pevně stát. A v tom jsou tyto příběhy důležité i pro nás. Amen.