Ekumenická pouť ke svatému Prokopu v Jarošově 2020

Milí přátelé,

dnešní pouť se pojí se svátkem sv. Prokopa, který byl včera. Slyšel jsem, že zvon v jarošovské zvoničce se jmenuje Prokop. Se svatým Prokopem je spojená známá legenda, v níž se vykládá, že oral s čertem.

Svatý Prokop, který zemřel v roce 1053, žil nejprve jako poustevník poblíž Sázavy, kde později založil Sázavský klášter. Nedaleko kláštera je rozsedlina zvaná „Čertova brázda“. Ta údajně vznikla tím, že ji vyoral Prokop, maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici.

Obvykle to bývá tak, že čert orá s námi. Snaží se nás podmanit a zapřáhnout do svého pluhu, do svých záměrů. V podstatě mu jde o to, aby nás oddělil od Boha. Na to je několik způsobů. Když se nám v životě dobře daří a jsme spokojení, stačí, když jen zapomeneme, od koho co přichází a máme se sami za strůjce svého štěstí. Pak to má pokušitel lehké a může nás v tom prostě nechat. Naučíme se žít jakoby z vlastních zdrojů, tedy bez Boha a to je široká a pohodlná cesta, která ovšem v posledku vede dolů, do prázdnoty. Nezdary a otřesy na takové cestě jsou pak vlastně Božím darem, protože nás nutí hledat a přehodnocovat.

Vedle spokojených žijí na zemi i lidé ztrápení a je jich mnoho. Lidé se trápí mnoha různými věcmi. Na některé doléhá jejich nevalné zdraví, špatné vztahy v nejbližším okolí, ztráta blízkých lidí, nebo i všelijaké úzkosti z toho, co se ve světě děje, co ještě přijde, až po svíravý strach před smrtí. Mnozí lidé se také trápí nad hmotnou i mravní bídou světa, která dusí národy, způsobuje velké vlny migrace, a plodí násilí a terorismus ve světovém měřítku. A tak jsou často lidé nakloněni obviňovat z toho všeho Boha. „Když Bůh vládne, tak proč to dopouští?“ „To je krutý a nemilosrdný?“ „Kdybychom my byli na místě Boha, zařídili bychom to lépe!“ A tak Bůh stojí na soudu dějin a člověk jej soudí ve jménu vší lidské bídy a bolesti.

To dělá moderní člověk a ocitá se tak v obrovské prázdnotě a před branou zoufalství. Takové myšlení se ďáblovi velice hodí, protože všechno zlé pak přičítáme Bohu, se kterým nechceme nic mít a ďábel je spokojen a může s námi orat, jak sám chce.

Když jsme si nastínili, jak „čert orá s námi“, pootevřela se nám možnost, abychom nahlédli, jak „orat s čertem“. Je třeba nenechat se od něho zapřáhnout do jeho pluhu, do jeho záměrů a cílů. Proto říká apoštol: „Nedopřejte místa ďáblu.“ (Ef 4,27). Anebo ještě výrazněji: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ (Jk 4,7). Tato výzva se často vykládá jen v morálním smyslu, v morální rovině: „Nedejte se svést k žádnému mravně povážlivému jednání.“ Myslím, že to je málo, že tu jde o víc. I když se snažíme nedělat nic nedobrého a rozhodovat se správně, přece nás klikatá řeka života někdy donese do situace, kdy jde o to, zda nějakou novou tíživou situaci přijmeme. Jinak řečeno, jde o to, jak se postavíme k tomu, v čem jsme uvázli, co na nás dopadlo, co nás sevřelo, co nás bolí a tíží, trápí a vysiluje. Postaví nás to s hořkou výčitkou proti Bohu?

Orat s ďáblem v tomto smyslu znamená přijímat vše, co nás potkává, všechnu bídu svou i celého světa, tak, aby nás to přibližovalo Bohu. Pak té bídy ďábel nemůže použít podle svého plánu a ve svůj prospěch. Protože jeho cílem je oddělit nás od Boha.

Podívejme se na Ježíše. Proč to s ním ďábel prohrál? Protože Ježíš se ještě v okamžiku své smrti modlí. Jeho modlitba je ovšem bytostný dotaz: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Zní to skoro jako výčitka, ale důležité je, že Ježíš stále mluví k Bohu, ne o Bohu. Neříká: „Bůh mě opustil, protože není dobrotivý, nebo protože není vůbec.“ Naopak, Ježíš setrvává až do konce svého života v rozhovoru s Bohem a ptá se ho: Proč, k čemu je to dobré?

A Bůh mu odpovídá velice zvláštním způsobem, nikoli informací, nýbrž vzkříšením. Bůh může na naše bolestné „proč“ odpovědět až ve věčnosti. Když se s touto možností spokojíme, vyrazíme tím ďáblu jeho zbraně z rukou.

Ježíšův příklad nám umožňuje přijmout kříž jako nástroj, který nás vede k Bohu. To je ten kříž, kterým svatý Prokop ovládnul ďábla. Dokud se kříži vzpíráme, dokud nás kříž staví proti Bohu, může nás ďábel ovládat, může s námi orat. Pokud ovšem kříž přijmeme, a svatý Prokop jej měl trvale v pravici, je ďábel vůči nám bezmocný. Právě to, čím se nás snaží postihnout a tak oddělit od Boha, nás k Bohu vede a přibližuje. A tím je pokušitel zapřažen do Božích záměrů a tak i do služby těm, kteří nad ním v síle kříže vítězí.

„Orat s čertem“ tedy v pravém a hlubokém smyslu znamená jít za Ježíšem a učit se od něho přijímat a nést kříž. Tak jsme to slyšeli i v dnešním evangeliu, kde Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,28.29).

Prosme o to, aby nám Duch Svatý dal takovou svobodu od sebe samých, aby už s námi pokušitel nic nezmohl. Odevzdávejme Kristu nejen své bolesti a starosti, ale i všechen strach a pochybnosti, všechnu svou lidskou troskotající naději, kolísající víru i nalomenou lásku.

Děkujeme ti, Pane Ježíši, že tvůj kříž, tvá trpělivost a pokora přemáhají ďábla a všechnu moc zla. Učiň si z nás statečné lidi, kteří jsou hotovi tě v nesení kříže následovat a být tak zapřaženi do tvého dobrého díla. Amen.