Ef 4,1–7

Milí bratři a sestry,

dnes nahlížíme do dopisu, který píše apoštol Pavel z vězení, podle tradice přímo z Říma. Píše ho do hlavního města tehdejší římské provincie Asie, do Efezu, tamnímu křesťanskému sboru. Celý tento dopis je především zprávou o spáse, o záchraně Boží milostí. Na základě víry jsme spojeni s Ježíšem Kristem, s jeho novým životem. K tomuto životu s Kristem jsme zachráněni. To je spása, ke které jsme byli povoláni.

A druhým velkým tématem tohoto dopisu je jednota všech křesťanů, která je založena na klíčových skutečnostech, k nimž se vztahuje křesťanská víra. Apoštol zde uvádí výčet toho, co všechno zakládá tuto jednotu. Je jedno tělo. Apoštol myslí tělo Kristovi církve, tělo je obrazem jednoty církve, tedy je jedna církev. Dále píše, že je jeden Duch, jedna naděje, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech. Všimněme si, kolikrát se zde v různých formách objevuje číslovka jeden.

1. jedno tělo

2. jeden Duch

3. jedna naděje

4. jeden Pán, myslí se Pán Ježíš Kristus

5. jedna víra

6. jeden křest

7. jeden Bůh

Celkem sedmkrát zde apoštol píše o tom, co nás sjednocuje, co vytváří naši jednotu. Patrně víte, že sedmička je v bibli symbolické číslo, které vyjadřuje plnost, dokonalost. Když je něčeho sedm, tak je toho nejvyšší možná míra. Toto číslo vyjadřuje nejvyšší kvalitu. Apoštol zde tedy uvádí, co zakládá plnost nebo dokonalost křesťanské jednoty.

Ve světě, který je tragicky rozdělený lidským hříchem znamená Boží spasení pohyb, který směřuje k překonání různých bariér mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem. Spasení znamená znovunalezení základní jednoty, hlubokého souladu, konečné harmonie všech lidí, jejímž základem je Bůh, který je Otec všech.

Spasení, bytostné navázání na Boha, sjednocení s ním, umožňuje překonání veškerého odcizení, veškerého nedorozumění a všech svárů, které jako lidé tak často bolestně prožíváme. Můžeme vnímat, že negativním vrcholem lidské nejednoty a rozdělení je nenávist a válka. V Božím díle je však položen základ nové perspektivy, nového způsobu, kterým se jako křesťané díváme na sebe i na celý svět. Tímto základem je smíření s Bohem, který je Otcem všech. Boží působení je univerzální, v jeho dosahu je celý svět a všichni lidé, dokonce i ti, kteří jej zatím neznají.

Sílu těmto slovům dodává také to, že je píše trpící apoštol, který je „vězeň kvůli Pánu“. To zároveň znamená, že spása není nějakou protekcí na tomto světě. Spása neznamená to, že spasený člověk se nebude potýkat se stejnými problémy a starostmi jako ostatní lidé. Naopak, možná kvůli své víře bude zakoušet víc problémů a bude mít víc starostí než ostatní. Spasení je ovšem život v jiném výhledu, než který nabízí tento svět. Je to život v určitém povolání.

Pozoruhodné je, že když Pavel píše, že je „vězeň kvůli Pánu“, tak to na jednu stranu znamená, že se kvůli věrnosti vůči Kristu dostal fyzicky do vězení, je v nějakém římském kriminále. Na druhou stranu se to dá také číst a chápat tak, že Pavel je vězeň Krista, tedy, že to jeho společenství s Kristem je natolik silné, jako by jej sám Ježíš zajal a uvěznil. Pavel je zajatec a vězeň Kristovy lásky. Můžeme si to představit na příkladu zamilovaného člověka, který je jakoby zajatý a uvězněný láskou k někomu, koho miluje.

A pro Pavla platí oboje, je kvůli věrnosti vůči Kristu ve vězení a je také vězeň Kristovy lásky. Nemůže jinak, nemůže se na Krista vykašlat, nejednat na základě silného pouta, které s ním má, i když jej to přivedlo do vězení. A Pavel chce, aby se vztah s Kristem odrážel v životě a postojích všech křesťanů, kteří byli Kristem povoláni. Je to povolání do Boží domácnosti nebo rodiny, jak píše na jiném místě (2, 19).

Lidé, kteří spolu žijí v jedné domácnosti, žijí velmi nablízko a musí se učit, jak spolu dobře vycházet. Proto Pavel uvádí výzvu ke vzájemné snášenlivosti a k úsilí o jednotu: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha.“ (v. 2 a 3).

Jednota neznamená strach z odlišnosti, neznamená jediný správný způsob, jak věřit a doufat. Jednota neznamená uniformitu. Aby nedošlo k tomuto nedorozumění, je na vrcholu toho všeho, co vytváří jednotu mezi lidmi, umístěn „jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (v. 6). Nemůže tedy existovat víc, než je jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje a tak dál, protože v posledku je jen jedna skutečnost a tu stvořil Bůh, který je Otec nás všech. Mít více křtů, více věr, více nadějí, více bohů… to by znamenalo postavit proti sobě různé světy, z nichž každý by bojoval za svou pravdu. Různé systémy, které si činí absolutní nárok na člověka.

Tváří v tvář soupeření různých pravd a jejich institucí cítil Pavel odpovědnost za to, aby předával velkolepou vizi, která vede ke smíření navzájem soupeřících a potírajících se systémů. Je jen jeden Bůh, který stvořil nekonečně rozmanité lidi, zvířata i nebeská tělesa a tento Bůh je totožný s Otcem Ježíše Krista, kterého vzkřísil z mrtvých a vyvýšil do pozice svrchované moci, dal mu podíl na své vládě nad světem. Potom je zřejmé, že všechny rasy, národy a kultury, všichni lidé se vší svou oprávněnou rozmanitostí jsou zváni, aby se včlenili do pestré jednoty organismu, jednoho těla založeného Boží tvůrčí vůlí.

Co to pro nás, kteří přijímáme toto Pavlovo pojetí, konkrétně znamená? Podle Pavla máme proto, abychom téhle vizi dělali dobré jméno, být „vždy skromní, tišší a trpěliví“ (v. 2). Pavel, který byl sám uvězněn, nevyzývá k žádnému povstání, k tomu, aby ho bratři osvobodili a vyrvali z rukou římských úřadů. Nic takového. V předchozí kapitole jeho listu čteme, že ve vděčnosti a úžasu z Boží velikosti „kleká na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“. To znamená, že se modlí a myslí při tom i na ostatní. Prosí Pána, „aby Kristus přebýval skrze víru v našich srdcích“, protože díky tomu teprve budeme moci poznat „Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání a dát se prostoupit veškerou plností Boží.“ (3, 14–19).

Úkolem křesťanů je vytvářet jednotu v rozdílnosti a pestrosti. Ani prvotní církev, první křesťanské sbory, nebyly ve všem stejné, nebyl jeden jako druhý. Každý z těchto sborů byl jedinečný. Každý tvořilo unikátní společenství naprosto unikátních lidí, každý z nich měl v čele své presbytery, kteří byli jiní, než ve sboru sousedním. Církev vlastně nikdy nebyla stejná. Jen zažila dlouhá období, kdy se o stejnost, většinou násilně a krutě, pokoušela.

Apoštol Pavel ovšem k žádné stejnosti nevyzývá. Říká „snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Buďte jednotní, i když se lišíte, i když jste každý jiný. Buďte jednotní v Duchu svatém. Buďte jednotní ve víře v jediného, živého a svrchovaného Boha, ne v mnohých lidských nálezcích, které jste si k jeho oslavě vytvořili. Buďte svázáni svazkem Božího pokoje a lásky, o které přímo Ježíš říká, že láska k Bohu a bližním je tím největším Božím přikázáním, kterým se máme řídit. Tím, kdo nás sjednocuje, je náš veliký Bůh, Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

V Praze blízko Hlavního nádraží je tzv. Jubilejní synagoga, je to největší a také nejmladší pražská synagoga, byla postavená v roce 1905. Dodnes se v ní konají bohoslužby. A nad hlavním vchodem je hebrejský nápis. Je to výrok proroka Malachiáše: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2,10). Ti, kdo přichází na bohoslužbu do této synagogy, si mají uvědomit, že všichni lidé jsou bratři a sestry, protože všichni máme jednoho Otce, všechny nás stvořil jeden Bůh.

Hospodine, náš nebeský Otče, vyznáváme, že někdy podléháme pokušení myslet si o sobě, že jsme lepší, než ti, kteří se od nás nějak odlišují. Odpusť nám, prosíme, tuto naši pýchu. Pomáhej nám radovat se z Tvého povolání ke spáse a svou radostí a láskou ukazovat, jaký jsi, kdo jsi a ke komu je upřena naše víra. Amen.