Ef 2,11–22

Ef 2,11–22

Milí bratři a sestry,

dnes odpoledne je u nás ekumenická bohoslužba, při které se bude číst oddíl z proroka Izajáše, ve kterém zaznívají slova: „Pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin.“ (Iz 57,19). Pokoj je Hospodinovým darem jak těm z Božího lidu, kteří jsou daleko od Hospodinova chrámu, kteří zůstali v babylonském exilu a nevrátili se do své vlasti, tak zároveň těm, kteří se vrátili do země zaslíbené a jsou blízko chrámu. Obojím stejně platí Boží zaslíbení pokoje.

Ovšem těmi dalekými podle autora listu Efezským mohou být nejen ti z Božího lidu, kteří žijí někde daleko v cizině, mimo zemi zaslíbenou, ale také ti, kteří jsou příslušníci cizích, pohanských národů a tím jsou daleko od Hospodina, ale obrátí se k němu. V tomto smyslu autor listu Efezským říká, že Kristus přišel zvěstovat mír, tedy pokoj, který platí dalekým i blízkým, protože v něm, v Kristu, je pokoj pro každého. Je to pokoj, který přináší smíření s Bohem.

Hlavním tématem celého čteného oddílu v listu Efezským je „Kristus – náš mír“, nebo „Kristus – náš pokoj“ (v. 14). Kristova činnost zjednává smíření mezi židy a pohany, které do té doby dělila zeď různých náboženských ustanovení a předpisů, kterými se řídili židé a proto odmítali pohany a pohrdali jimi. A pohané zase pohrdali židy a vysmívali se jim kvůli zákonům a zvyklostem, kterým sami nerozuměli a připadaly jim mnohdy absurdní.

Tato ustanovení Kristus svou obětí na kříži zrušil, doslova učinil neúčinnými ve vztahu k Bohu. Neprostředkují už přístup k Bohu, nehrají určující roli ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Nastolení pokoje mezi židy a pohany v sobě zahrnuje zjednání nového společného přístupu k Bohu Otci, který se uskutečňuje právě skrze vztah důvěry vůči jeho Synu, Ježíši Kristu. Odtud plyne pokoj, který platí stejným způsobem pro všechny. A Ježíš Kristus je vykonavatelem i zvěstovatelem tohoto pokoje pro všechny, pro židy i pro pohany.

To můžeme vidět už na Ježíšově pozemském působení. Ježíš neomezil své kazatelské a uzdravovatelské působení jen na pravověrné židy, velkou část svého veřejného působení věnuje oblasti, ve které vyrůstal, oblasti, které se tehdy říkalo „Galilea pohanů“ (Mt 4,15), protože tam žilo vedle židů také mnoho pohanů a pravověrní židé z okolí Jeruzaléma nad touto oblastí ohrnovali nos.

Natanael, který se stal Ježíšovým učedníkem, když poprvé slyšel, že Ježíš pochází z Galilejského města Nazareta, tak říkal: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1,46). To jsou normální lidské předsudky, které ovšem někdy mohou bránit, abychom se setkali s Božím působením, protože ono může být i tam, kde bychom ho nikdy nečekali.

Ježíš vyrůstal ve městě, ve kterém by tenkrát nikdo mesiáše nehledal, a velká část Ježíšova pozemského působení je věnována okolí tohoto místa a také jeho učedníci, apoštolové, pochází odtud. To mně učí, abych si dával pozor na náboženské předsudky, které mám vůči ostatním církvím nebo i vůči ostatním náboženstvím. Katolická církev není mocenská organizace, které jde jen o majetek, Církev bratrská není uskupení vtíravých křesťanských nadšenců a Islám není teroristická organizace, která ohrožuje naši západní civilizaci, stejně jako církev evangelická není uskupení vlažných křesťanů s vágním povědomím o tradici svých předků.

Znovu a znovu si uvědomuji, že setkání s jinakostí projevů ve vztahu k Bohu ve mně vyvolává předsudky a že se musím učit tyto předsudky nepromítat do konkrétních vztahů s lidmi z jiných náboženských tradic. To, že jiní lidé prožívají svůj vztah k Bohu jinak, než jak jsme tomu zvyklí u nás, nesmí být důvodem k nedůvěře a podezíravosti. Ježíš zbořil zeď náboženských zvyklostí, která lidi po staletí rozdělovala, která působila, že někteří byli považováni za Bohu blízké a jiní za Bohu vzdálené.

Ježíšovo dílo pokoje pro všechny je dáno především jeho smrtí na kříži. Vedle velikosti této oběti naše důrazy na náboženská specifika blednou a ztrácí na významu. Ježíš na kříži usmrtil nepřátelství, která po staletí panovala mezi lidmi pro jejich náboženskou různorodost. A nebylo snad větších náboženských rozdílů než mezi tehdejším židem a tehdejším pohanem. Kam se na to hrabou rozdíly mezi dnešním katolíkem a dnešním evangelíkem.

Za minulá staletí křesťanských dějin se však navršilo mnoho vzájemné křesťanské nedůvěry a podezíravosti, pro kterou přestal být bratrem ten, kdo se k Bohu vztahuje jinak, než jak jsem tomu zvyklý já. Proto považuji za aktuální slova o tom, že „v Kristu je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“ (v. 14). Kolik takových rozdělujících zdí, které působí svár, bylo v křesťanských dějinách mezi církvemi postaveno? Tím víc je však potřeba vztáhnout slova o smíření v Kristu i na situaci současného křesťanského rozdělení. Kristus i nám přichází zvěstovat pokoj, a to jak těm, kteří jsou považováni za Bohu daleké, tak těm, kteří se považují za Bohu blízké.

Už jsem zmiňoval, že v Izajášově době byli dalecí ti Izraelci, kteří zůstali v babylonském exilu a blízcí byli ti Izraelci, kteří se navrátili do Jeruzaléma a okolí. Autor listu Efezským ovšem kategorii blízkých a dalekých značně posouvá. V jeho pojetí jsou dalecí pohané a blízcí jsou židé.

Proto se domnívám, že mohu tyto kategorie také posunout a vztáhnout je na ty, které my dnes považujeme za Bohu blízké nebo vzdálené a říct, že jim všem platí Boží pokoj bez rozdílu. Protože v Kristu toto staré rozdělení lidstva na různé náboženské skupiny podle jejich domnělé blízkosti k Bohu neplatí, nabídka Božího pokoje je určena stejně všem. Je to pokoj, který je mezi Bohem a lidstvem. Přednosti blízkých ani negativa vzdálených už nehrají určující roli.

Na prvním místě je usmíření různých skupin lidí s Bohem. A pokud tyto různé náboženské skupiny přijmou a prožívají pokoj s Bohem, jsou potom schopné i navzájem mezi sebou prožívat jednotu, soulad a pokoj, neboť Kristus „dvojí spojil v jedno“ (v. 14) a „na kříži usmrtil jejich nepřátelství“ (v. 16).

Domnívám se, že jestliže jsme usmíření s Bohem a máme ve vztahu s ním pokoj, pak ho můžeme mít i s bratry a sestrami, kteří například ve své modlitbě opakují evangelijní slova: „Zdrávas Maria, milosti plná, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“. (L 1,42). My to ve svých modlitbách takto neříkáme a víme proč. Ale je pro nás horším křesťanem ten, kdo to říká? Má ho snad Bůh proto méně rád? Je to pro nás překážka, abychom jej přijímali stejně, jako bratra nebo sestru z vlastní tradice? Já doufám, že dnes již ne. Že i pro nás dnes platí: „V Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár… stvořil jednoho nového člověka a tak nastolil pokoj… A tak v něm smíme obojí… v jednotě Ducha stanout před Otcem.“

Přijďme takto stanout před Otcem dnes při ekumenických bohoslužbách ve 14.30 sem na faru. Amen.