Ef 1,7–10

Ef 1,7–10

„V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“

Milí bratři a sestry,

apoštol tady odhaluje pradávný Boží záměr, který Bůh uskuteční skrze svého Syna, Ježíše Krista. Tímto záměrem je přivést všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. V řečtině je zde použitý výraz, který vyjadřuje přivedení všeho pod jednu společnou hlavu. Touto hlavou je Kristus. Je to spojení, shrnutí, nebo shromáždění všeho pod Kristovu nadvládu.

Kristus je jako hlava přestaven i v jiném Pavlově dopise, v dopise Koloským. Kristus je hlavou těla, které tvoří jeho církev. Tím je vyjádřena nedělitelná jednota Krista a církve. Taková jednota, jakou je celistvost a nerozdílnost živého organismu. A zároveň je tímto obrazem hlavy a těla vyjádřena rozhodující role, kterou má nad církví Kristus. Hlava určuje a řídí všechno, co dělá celé tělo (Kol 1,18.24; 2,19). Tak je to vyjádřeno v listu Koloským.

Tady, v listu Efezským, je tato myšlenka dotažená ještě o kousek dál. Obraz Kristova těla je rozšířen na celý svět. Kristovo tělo není jen církev, respektive Kristus není hlavou jenom církve, ale jednou, až se naplní čas, tak bude hlavou celého stvoření, tedy všeho, co je na nebi i na zemi. Kristovo tělo bude tvořit celé lidstvo, celá země se všemi bytostmi i všechny bytosti nebeské. Vlastně celé stvoření bude takovým velmi rozvětveným a všeobsáhlým Kristovým tělem.

To znamená, že to Kristovo tělo postupně roste. Integruje do sebe postupně další a další lidi a entity, až nakonec, až se naplní čas, tak obsáhne všechno. Bude to celo-kosmické Kristovo tělo. Všechno bude Kristu podřízeno a on bude hlavou všeho.

Kristus nás přijímá do svého těla, které tu bylo už před námi a které roste tím, že se plněji stáváme jeho součástí. A jednou do tohoto celku Kristova těla bude náležet celé stvoření. Tím bude Boží stvořitelský proces završen. Konečnou podobou, finálním tvarem celého stvoření bude Kristovo tělo. Tato formace, uspořádání a začlenění celého světa do podoby Kristova těla začíná v církvi, kde mají být vztahy určovány společným zájmem jednoho organismu. A to, co je pozoruhodné a pro nás možná těžko představitelné: Tento tvar společenství, které je podřízené Kristu, se rozšiřuje a prorůstá do celého stvoření a jednou nebude kosmických rozměrů.

To, že Bůh završuje svoje stvořitelské dílo, když Kristu podřizuje mocnosti, které opanují zemi, to není v listu Efezským nová myšlenka. To Pavel vyjadřoval už ve svých předchozích listech, v listu Filipským a také v Prvním listu Korintským. V listu Filipským jsou to známá slova z hymnu, kde o Kristu čteme: „Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán.“ (Fp 2,9–11).

Nacházíme zde také tu univerzalitu všeho stvoření – na nebi, na zemi i pod zemí. Dokonce je to vyjádřeno trojstupňově, nejen na nebi a na zemi, ale i pod zemí. Tak to odpovídá starozákonní představě – obydlený svět má tři patra. I to podzemí, ta sféra Bohu nejvíce vzdálená, je podřízena Kristu. I obyvatelé podsvětí nakonec vyznají Krista jako svého Pána.

V Prvním listu Korinstkým je to vyjádřeno takto: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy.“ (1Kor 15,24.25). Kristus vzkříšený a vyvýšený do Boží slávy, usedl na trůn po Boží pravici a zahájil tím poslední etapu dějin, která bude zakončena tím, že se mu podřídí všichni a všechno. Tyto myšlenky nacházíme už v těchto dřívějších apoštolových listech.

V listu Efezským je tato velkolepá vize slavné budoucnosti celého světa dotažená do polohy, která vyjadřuje, co z toho plyne pro nás dnes. Jsme součástí církve, která tvoří Kristovo tělo. Církev je první část stvoření, která už je spojena s Kristem jako hlavou. My, jako členové církve, jsme součástí Kristova těla, které bude jednou zahrnovat celé stvoření, celý svět.

A zároveň jsme jako jednotliví lidé součástí světa, který ještě podléhá různým jiným mocnostem a vládám. Mocnostem, které zatím vzdorují Kristu a staví se mu na odpor. Žijeme a podléháme dění ve světě, kde probíhají společenské i přírodní katastrofy, jako jsou války nebo zemětřesení, vykořisťování a nemoci, bída, utrpení a smrt. To jsou všechno projevy světa, který ještě není Kristu podřízen. Není podřízen jeho vládě a uplatňují se v něm jiné vlivy.

Tuto podvojnost naší existence bytostně a někdy také velmi bolestně pociťujeme. Patříme Kristu, on je naším Pánem a zároveň podléháme zákonitostem světa, který je Bohu odcizený. A přitom známe tajemství Božího záměru, o kterém zde apoštol píše. Víme o konečném souladu celého stvoření pod vládou Kristovou. Kristus již dnes uskutečňuje svoji vládu v církvi, vytváří v ní soulad tím, že se mu všichni v církvi podřizují jako Pánu. A tento soulad jednoho těla, v němž všechny jeho části spolupracují na společném prospěchu, se postupně přenáší dále do celého světa. Církev je zárodek Kristova těla, které roste a prorůstá celým stvořením a jednou se celé stvoření stane Kristovým tělem.

Jsme součástí Kristova těla, které se uskutečňuje ve společenství církve, pokud se podřizujeme Kristově smiřující a sjednocující autoritě. To je naše odpovědnost. Spolupracovat na tom a sloužit k tomu, aby se poměry, které vznikají pod vládou Kristovou, prosazovaly v církvi a šířily do celého stvoření. Ono to možná zní velmi abstraktně a těžko uchopitelně, ale Pavel má velmi jasnou představu o tom, co to znamená. Vyjadřuje ji v následujících kapitolách svého dopisu.

Ve třetí kapitole čteme: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost.“ (3,15). Boží moudrost má být dána poznat všem mocnostem a vládám, těm lidským i tem nadlidským, skrze církev. To je neuvěřitelně významná role, kterou zde apoštol církvi připisuje.

Ve čtvrté kapitole to dotahuje do konkrétní podoby: „Buďme pravdivý v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (4,15). Jsou zde uvedeny základní hodnoty, které mají utvářet dění v církvi. Pravda a láska. Těmito hodnotami dorůstáme v Krista, těmito hodnotami roste Kristovo tělo.

A v té stejné kapitole o kousek dál apoštol dotahuje tu konkrétní podobu tohoto růstu: „Proto zanechte lži a 'mluvte pravdu každý se svým bližním', vždyť jste údy téhož těla. 'Hněváte-li se, nehřešte.' Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,25–3).

Tímto jednáním, rozvíjením těchto hodnot se podílíme na růstu Kristova těla, do kterého v posledku doroste celý kosmos, takto se podílíme na proměně světa do podoby Kristova těla. Podstatnou součástí této proměny je smíření, usmíření mezi lidmi. To, že lidé přijímají Boží odpuštění a odpouštějí si navzájem.

Toto je nezastupitelná role církve. Vždycky když se v našem jednání prosadí pravda, láska, odpuštění a smíření, uskutečňujeme Boží velkolepou vizi, kterou má s celým světem. Toho si buďme vědomi. Amen.