Ef 1,15-23 (Nanebevstoupení Páně)

 ¹⁵Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, ¹⁶nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. ¹⁷Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali ¹⁸a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu ¹⁹a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. ²⁰Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, ²¹vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ²²‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, ²³která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Milí bratři a sestry,

Ježíš, který vystoupil k Otci, se ztratil učedníkům z očí. Zastřel ho oblak, který zahaluje Boží slávu. Učedníci už ho nadále neuvidí tak jako ho vídali doposud. Autor listu Efezským ovšem zmiňuje ještě jeden způsob vidění: osvícený vnitřní zrak, doslova „osvícené oči srdce“ (Ef 1,18). Když jsem pročítal tento oddíl Písma, připomnělo mně to jednu pěknou knížku, kterou myslím mnozí znáte. Napsal ji Antoine de Saint Exupéri a jmenuje se „Malý princ“. Je to tajemství, které prozradila malému princi liška: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Správně vidíme jen srdcem“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Srdce je schopné vidět to, co oči nevidí. Srdce vnímá ještě jiné skutečnosti, než ty, které zachytí lidské smysly. To je známá věc a autor listu Efezským tento obraz také používá, když mluví o „očích srdce“, dokonce o osvícených očích srdce. Jedině takto vidíme, k jaké naději nás Bůh povolal. Fyzickýma očima třeba vidíme tzv. beznadějný případ, člověka, kterého už nic dobrého nečeká, ale očima srdce jsme schopni vidět, že i pro tohoto člověka je naděje.

Srdcem vidíme naději. Srdce je v bibli obecně výrazem centra, nitra, hloubky, která je opakem okrajovosti a povrchnosti. Proto taky v bibli můžeme číst např. o „srdci moří“, což znamená prostředek moře nebo mořské hlubiny. U člověka je srdce výrazem pro centrum naší existence, pro naše nejvnitřnější já, kde jsme ústředně laděni a určování, kde se rozhodujeme a také obracíme k Bohu nebo proti němu. Je to právě lidské srdce, které má schopnost vnímat a rozpoznávat ještě jiné než fyzické skutečnosti a orientovat podle nich celého člověka. „Osvícené oči srdce“ jsou obdobným vyjádřením, jako v předchozím 17. verši „dar Ducha moudrosti a zjevení“.

Autor tohoto listu prosí Boha za ty, kterým píše, aby jim udělil tento dar. Jde o prohlédnutí nebo zahlédnutí posledního důvodu lidské existence. Je to vlastně poznání Boha, kterým se nemyslí nějaká znalost věroučných pouček, ale konkrétní zkušenost s ním. Je to, jako když o někom řekneme, že ho známe – to neznamená, že jsme o něm slyšeli, ale že jsme se s ním osobně setkali a něco spolu prožili.

Toto duchovní poznání je ještě upřesněno. Jedná se o dar moudře věci chápat a odhalovat jejich hlubší smysl. Oba tyto koncepty poznání jsou převzaty ze Starého zákona. Moudrost je to, oč prosíme, abychom dokázali žít v pokoji s lidmi i s Bohem. Moudrost nám pomůže vyvarovat se v životě zbytečných karambolů a vede nás k tomu, co je podstatné. A zjevení je dar od Boha, kterým nám Bůh dává poznat sebe sama a svůj úmysl se světem. Obojí, jak moudrost, tak poznání božího sebe-zjevení, je v posledku darem Ducha svatého, který v nás působí. Je to světlo pro oči našeho srdce.

A pisatel listu prosí, aby jeho čtenáři dostali od Boha dost tohoto světla, aby oči jejich srdce dobře viděly. Jen tak je totiž možno vidět naději, která je spojena s dědictvím božího lidu, s budoucností, která čeká na křesťany. Je to dědictví bohaté slávy u Boha. Křesťanská naděje je konkrétně řečeno „vyhlídka na sdílení Boží slávy“. A dokladem toho je, že Kristus již do této Boží slávy vstoupil, byl vzkříšen a usedl po pravici Boží v nebesích, vysoko nad všemi mocnostmi a silami, které hýbou tímto světem.

Podle listu Efezským jsme byli povoláni k naději na stejnou budoucnost, která je již Kristovou přítomností. Je to život v Boží blízkosti, který přijímáme jako dar, jako bohaté a slavné dědictví. Spolu s Kristem nás Bůh vzkřísil a spolu s ním nás také uvedl na nebeský trůn (Ef 2,6). Tato naděje nyní vytváří jednotu mezi křesťany, kteří jsou součástí jednoho Kristova těla, mají jednoho Ducha a sdílí jednu a tutéž naději. Naděje na tuto budoucnost otevírá křesťanům vyhlídku, vymaňuje nás z prázdnoty, temnoty, bezvýchodnosti, marnosti, nesmyslnosti pomíjivého života a překračuje naše omezené zkušenosti.

Autor dopisu Efezským prosí za to, aby jeho adresátům bylo toto dáno poznat, aby tato naděje byla v jejich sboru přítomná, aby to tamní křesťané zakoušeli ve společenství církve. Protože církev je místem naděje od Boha. Boží moc je přece určena nám, kteří věříme, jak ujišťuje autor Efezské v následujícím 19. verši.

Tato moc se projevila vzkříšením Ježíše a jeho posazením po Boží pravici v nebesích. Ježíšovo vyvýšení, vystoupení vysoko nad všechny vlády, jeho pozice nahoře, to všechno je opisem pro Ježíšovu nade vším svrchovanou pravomoc. To je to, co si dnes připomínáme a slavíme. Nahoře jsou nebesa, a proto je Ježíšův vstup do postavení této pravomoci vyjadřován jako nanebevstoupení. Autor listu Efezským to vylíčí tak, že Ježíš usedl po Boží pravici v nebesích. Boží pravice podle obrazné řeči Bible vykonává Boží vládu. To, že Ježíš usedl po Boží pravici v nebesích, znamená, že Bůh dal Ježíšovi podíl na své vládě. Kristova vláda tak převyšuje všechny jiné vlády, mocnosti, síly i panstva.

Dnes bychom asi mluvili o biologických, sociálních, politických, kulturních a ideových danostech, které mohou člověkem smýkat, brát mu svobodu a děsit ho. Přírodní zákonitosti, společenské a politické struktury, ideové vlivy a tradice, tomu všemu je Ježíš nadřazený, má nad nimi svrchovanost a jeho moc nad člověkem je větší než celé toto soukolí, kterému někdy říkáme osud. Okolnosti našeho života nemohou zmařit Boží záměr, který s námi má.

Kristus a jeho vláda dokonce pronikají vším a všechno zcela určují. A pozoruhodné je, že se tak děje právě skrze Kristovu církev. V církvi je totiž přítomná Kristova plnost, církev je nejplnějším prostorem Kristovy působnosti. V církvi je Kristus plně a bezprostředně dostupný, neboť církev je Kristovo tělo. Ale platí naopak i to, že pokud se církev Kristu odcizí, přestane mu být vědomě podřízena a sama začne vyvíjet na člověka takové talky jako mocnosti tohoto světa, tak přestává být církví Kristovou, byť se formálně ke Kristu hlásí sebevíc.

Když si to shrneme: vzkříšený a vyvýšený Kristus přemáhá to, co člověka sužuje, ohrožuje a jeho vláda se uskutečňuje především v prostoru církve. Církev má tedy v posledku osvobozující povinnost, má totiž osvobozovat lidi od tlaků, které je ušlapávají. Má být ozdravným prostorem naděje, jako jakási rozhledna, ze které vidíme svoji slavnou budoucnost, svoje dědictví, které je pro nás připraveno. Možná se nám to, co se zde píše o církvi, zdá moc idealizované, možná nás napadá, že taková církev přece není. Myslím, že tak se to mohlo jevit i původním adresátům tohoto dopisu, že si mohli říkat „to je nějak přehnané, Kristova plnost, tady, u nás, v našem sboru?“ Proto pisatel těchto slov prosí za ty, kterým píše, prosí, aby viděli srdcem, aby byli osvícení, prosí, aby jim Bůh dal Ducha moudrosti a zjevení, prosí, aby poznali své slavné dědictví a měli tuto naději.

Vyvýšený a oslavený Pane, prosíme tak i my, sami za sebe a za celou tvoji církev. Amen.