Dt 8,1–10

Dt 8,1–10

Milé sestry a milí bratři, letos si připomínáme 230 let od založení našeho sboru v roce 1783. Neděle díkůvzdání nás tradičně zve k tomu, abychom si uvědomili, že to podstatné v životě dostáváme jako dar. Ale protože si dnes také připomínáme výročí založení našeho sboru, chceme se ohlížet nejen za úrodou a dobrými dary tohoto roku, ale připomínat si Boží vedení nás i našich duchovních předků. Zvolil jsem k tomu text z 5. knihy Mojžíšovy, který vyzývá k připomínání si cesty, po které Hospodin vodil svůj lid: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil…“ (v. 2).

Mojžíšova řeč v tomto oddíle se obrací k vnitřním záležitostem života Božího lidu. Je upozorněním na to, že pokud bude Boží lid žít v souladu s Boží vůlí, bude také patrný jeho prospěch a bude mít dobrou budoucnost. Četli jsme, že během svého putování po poušti byli Izraelci Bohem zkoušeni. Ty zkoušky v podstatě spočívaly v tom, jestli Izraelci uznají svoji trvalou závislost na Bohu. Z toho všeho, co během putování prožili, měli porozumět, že člověk je závislý na Bohu, že nežije jen chlebem, tedy jen tím, co jsme schopni si sami opatřit, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst, tedy Božím slovem, jeho ustanoveními a opatřeními pro náš dobrý život.

Hospodin vedl svůj lid nehostinnou pouští a během cesty reagoval na potřeby lidí, staral se o ně a lidé na základě toho měli poznat, že žijí z toho, co vychází z Hospodinových úst, tedy z toho, co Hospodin říká. Protože z Božích úst vychází především Boží slovo, skrze které existuje celý svět a stejně tak i Boží lid existuje skrze Boží slovo. Jsme tady jako Boží lid, protože nás Bůh oslovil.

Izraelci si měli připomínat celou tu cestu, po které je Hospodin v minulosti vodil, aby poznali Hospodinovu péči a ochranu, aby poznali to, že Hospodinu mohou děkovat za svoji dobrou budoucnost, která nyní před nimi leží v podobě dobré země, jejíž bohatství je v tomto oddílu obšírně líčeno. Měli poznat, že dobrý prostor pro jejich život je Hospodinovým darem. Bohatství zaslíbené země v sobě totiž skrývá nebezpečí, že blaho, které poskytuje, povede k pýše a k zapomenutí na Hospodina.

Proto si mají vzít poučení z celé své dosavadní cesty s Hospodinem, během které zakusili, že jejich prospěch je závislý na Bohu, tedy že nezáleží jen na jejich lidském výkonu, ale především na jejich duchovním stavu, na jejich pokoře před Hospodinem, na jejich vědomí vlastní omezenosti a na Boží moci.

Hospodin jim dával během svého vedení prožívat pokořující události, ale také je sytil, staral se o jejich oblečení a o to, aby mohli jít dál. Hospodin zkoušel svůj lid skrze pokoření, skrze různá soužení. Ale tyto zkoušky měli vést k důležitému poznání. To znamená, že když je Boží lid pokořován a trápen, může to pro něj přinést v posledku něco velmi prospěšného. Tak o tom mluví také některé žalmy: „Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým zákonem vyučuješ: Dopřeješ mu klidu ve zlých dnech.“ (Ž 94,12–13). Nebo jiný žalm říká: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata…“ (Ž 119,71–72). Pokořování je součástí Boží výchovy, neboť „Hospodin, tvůj Bůh, tě vychovával, jako vychovává muž svého syna.“ (v. 5). To ale zároveň znamená, že naše utrpení se Boha dotýká tak, jako se nás dotýká utrpení našich dětí.

Výzva připomínat si celou tu cestu, po které je Hospodin vodil po čtyřicet let na poušti, platí té generaci, která se na poušti narodila. Mojžíš nyní mluví k těm, kteří stojí na hranicích zaslíbené země a to jsou synové a dcery těch, kteří vyšli Egypta. Mají si tedy připomínat i to, co sami vlastně neprožili, to, co prožili jejich předci. A mají si to připomínat tak, aby to bylo pro ně živé a přítomné, jakoby to sami prožili.

Aby pro ně platilo, že „tebe Hospodin vodil po čtyřicet let na poušti“, že je to tvoje minulost. To znamená přijmout za své to, co naši předkové prožili s Bohem a poučit se z toho.

Smyslem tohoto připomínaní je poznat, co máme v srdci. Konkrétně, jak jsme na tom ve vztahu s Hospodinem, zda budeme zachovávat Hospodinova přikázání či nikoliv. Tento verš lze chápat totiž tak, že ten, kdo má poznat, co máme v srdci, není Hospodin, ale jsme to my. Hospodin tě vodil, aby tě pokořil a vyzkoušel, a ty abys poznal, co je ve tvém srdci. Pokud si budeme připomínat, jak s námi v minulosti Hospodin jednal, jak nás vedl, tak poznáme, co máme v srdci, tedy co jsme vlastně zač. Připomínáním minulých událostí jsme schopni lépe rozumět sami sobě, svému nitru.

To je smysl zabývání se minulými událostmi, které jsme prožili my a naši duchovní předci. Jistě v Bibli je také mnoho textů, které obrací naši mysl do budoucnosti. Textů, které nás vedou k tomu, abychom se zaměřili na to, co pro nás Bůh chystá a byli tím motivováni ke službě Bohu, ale stejně tak je důležité promýšlet svoji duchovní minulost. Připomínat si celou tu bohatou duchovní tradici, ke které se hlásíme, a ke které patříme jako její pokračovatelé.

Bratři a sestry, věřím, že Hospodin vedl v minulosti i tento náš sbor. Že jej vedl i ve složitých a zmatečných dobách jeho počátků, v době často se střídajících maďarských kazatelů a následně v době obrovské bídy za napoleonských válek. Připomenu z této doby jednu epizodu, kterou líčí kniha Českobratrské Prosečsko: Ve sboru se vyprávělo, že do Proseče přivezl faráře Antonína Kadlece soused Vávra „od křížku“. Na kopečku mezi bídnými baráčky před farou – pastouškou prý Kadlec opakoval: „To se mi to tu nelíbí, to se mi to tu nelíbí!“ Načež Vávra měl říci: „A tak, dvojíctihodnej panáčku, to nebudeme ani skládat a pojedeme nazpátek!“ Nazpátek však nejeli a farář Antonín Kadlec zde vydržel padesát osm let, provedl prosečský sbor z doby tolerance a roboty až do doby rovnoprávnosti občanské i náboženské a za jeho působení se sbor rozrostl a vzchopil k vybudování nových důstojnějších církevních budov a stal se svou velikostí i obětavostí platným členem celé církve. (Prosečsko s. 141).

„Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil… aby tě pokořil a vyzkoušel, abys poznal, co je ve tvém srdci.“ Připomínat si cestu, kterou Boží lid v minulosti urazil, potřebujeme pro porozumění Božímu vedení a svému srdci. Význam mnoha událostí se nám totiž ukazuje až při zpětném pohledu. Až když se zastavíme a přemýšlíme o tom, co dobrého i zlého jsme prožili. Domnívám se, že to platí nejen o životě jednotlivce, ale i celého společenství od jeho počátků až do dneška. Proto si dnes připomínáme události vzniku našeho sboru a zároveň vyjadřujeme Bohu vděčnost za to, že zde i po více než dvou staletích evangelický sbor stále je jako živé společenství víry, naděje a lásky.

Hospodine, náš Pane, ty jsi vedl v minulosti svůj lid. Vedl jsi jej i tehdy, když prožíval soužení a pokoření, aby se naučil na tebe spoléhat. Dovedl jsi jej až do dneška, kdy zde smíme být jako následovníci těch, kteří nás na cestě za tebou předcházeli. Děkujeme ti za to a prosíme, aby i po nás byli ti, kteří v našich životech rozpoznají tvé vedení. Amen.